Dlouhý pohled do očí toho druhého, slabý úsměv a touha, překonali vzdálenost mezi sebou a líbali se jako poprvé, ale zároveň i naposledy.

Draco a Theodore Nott s Daphne pracovali v nemocnici svatého Munga.
Harry Potter, Blaise a Ginny s Hermionou už skoro půl roku pracovali na ministerstvu kouzel.
Nikdo kromě Daphne neměl také zprávy o Pansy a Blaisem zmítal vztek.
"Daphne, proč ve skutečnosti odjela? Co jsem jí udělal tak špatného, že mi zmizela," vyzvídal Blaise opatrně.
"Jednou ti všechno vysvětlí, musela odjet."
"Vždyť já jí miluju, nemohla 'odjet' jen tak. Dneska pojedu před její dům, čas od času se u nich svítí, tak mi netvrď, že odjela, aspoň ze mě nedělej idiota!"
"A co tím změníš? Stát u jejího domu, který mi její rodiče zanechali, ať se starám o květiny, není tady a dokud se sama nerozhodne, bude ve Francii."
"To bylo její rozhodnutí? Dneska si s ní promluvím, ať se jí to líbí nebo ne."
Alespoň tak po většinu času probíhaly konverzace mezi Daphne a Blaisem.
Dnes byl pátek a naši přátelé měli několik zvyků. V pátek se všichni sešli u Draca a Hermiony na společné večeři. První víkend po ukončení studia v Bradavicích Draco s Hermionou uspořádali párty v jejich novém bytě a všem se tato 'tradice' zalíbila a od té doby se pravidelně každý pátek schází u někoho z party.
Dalším zajímavým zvykem se stalo, že druhý víkend v měsíci si všichni zašli do Prasinek ke Třem košťatům a poslední víkend v měsíci pořádali výlety.

Bylo sedm hodin večer a Pansy docházel dech. Nemohla se volně nadechnout, celé její tělo zachvátil neovladatelný stesk a smutek. Chyběli jí přátelé, ale hlavně Blaise. Pohyby dítěte v jejím břiše byly pro zmijozelskou princeznu jednou velkou bolestí. Stála za záclonou, když se za oknem mihl jakýsi stín. Přísahala by, že je to Blaise. Tak moc jí scházelo jeho objetí. Rodiče konec konců nejsou doma, blesklo Pansy hlavou. Vyšla jen v županu před dům.
"Blaisi," zavolala do tmy, "viděla jsem tě z okna, pojď dál, prosím."
"Pans, no to je, páni, Parkinsonová, kdo ti to udělal?" Byla pohublá, ale její devítiměsíční těhotenské břicho bylo obrovské.
"Možná ty, možná Weasley, možná já sama," řekla odevzdaně.
"Proto jsi zmizela? Bála ses mě?"
"Tebe ne, mám strach z pravdy, nevím, jestli je to tvý nebo zrzounovo dítě."
"Víš, že bychom ti pomohli. Všichni."
"Zítra mám rodit, napíšu ti," utřela si slzu a zavřela, nechávajíc za sebou nechápajícího Blaise.
Zavřela za sebou dveře a zhroutila se k zemi vyčerpaná a uplakaná.
Tak jí rodiče našli po příchodu z práce a okamžitě odvezli do nemocnice.
Theodore samozřejmě věděl, že Pansy neodjela ze země, byl jejím osobním léčitelem. Překvapilo ho však ráno zjištění, že jeho kamarádka je od půlnoci hospitalizovaná a po porodu.
"Gratuluji, Pansy, štěstí zřejmě stojí při tobě, narodil se ti malý chlapeček, má dvě a půl kila a čtyřicetdva centimetrů."
"Jakou má barvu pleti?"
"Ptáš se kvůli otci dítěte?"
"Jo, vypadá to tak."
"Je to jeden roztomilý čokoládový bobík, Blaise bude mít radost, že má syna. Už mu někdo dal jméno?"
"Bude se jmenovat Declan Blaise Zabini."
"No, to není všechno. Ještě se ti narodila dcera se zrzavými vlásky."
"To si děláš srandu, Theodore," řekla Pansy.

Byl večer a Hermiona se učila. Draco jí nedokázal přesvědčit, že je neděle. Práce v nemocnici ho vůbec nebavila, raději by se věnoval úplně jiným činnostem. Přišel proto k Hermioně se sklenkou vína.
"Vidím, že jsi unavená, dej si, prosím, se mnou trochu vína a pak můžeme jít spolu do vany."
Dívka se usmála, právě teď myslela na koupel a chtěla si odpočinout.
"Ani nevím, že umíš číst myšlenky, už dobrou půl hodinu do toho zírám a usínám."
Dal by cokoliv za její úsměv. Jenže ona se neusmívala, Hermiona se přímo v tento moment začala bláznivě smát a proto ji Draco tak miloval.
"Jsi nádherná, když se směješ," řekl zasněně.
Už jí ani nepřekvapovala jeho pozornost, byl úplně jiný, než jak ho znala dříve. Jejich hádky postupně vymizeli a nahradil je příval komplimentů z Dracovy strany. Oknem vletěl neznámý puštík, mladý muž ho však poznal.
"Kdo píše," zajímala se Hermiona.
"To je z práce a píše mi Theo."
"Co píše?"

'Případ PP79 je vyřešen. Sice se zkomplikoval na dvakrát, pacientka je v pořádku, ale v šoku. Theo'

"Díky Merlinovi, už jsem doufal, bylo na čase."
"Co se děje, Draco?"
"Budeš držet tajemství?"
"Jistě, za tu dobu, co se známe, mi snad věříš, ne?"
"Jistě, drahá, ale tohle je dost osobní, týká se to i tvojí minulosti a nevím, co mi k tomu řekneš."
"Přežila jsem mučení tetou osoby, se kterou teď sedím v objetí, tak ven s tím, Draco."
"Víš, jak Pansy tvrdila, že se stěhuje do Francie, kvůli práci jejího otce?"
"Mhm," hesla.
"Všechno bylo trochu jinak, Pansy přibližně dva měsíce před koncem školního roku zjistila, že je těhotná, ale nebyla si jistá otcem dítěte. Proto si vymysleli, že se stěhují, nebyla s nikým v kontaktu, ale já s Theodorem jsme na to přišli při našem školení na lékouzelníky. A teď, podle toho, co Theo psal, je Pansy po porodu. Je v šoku, ale v pořádku, zítra zjistím víc."
"No, tak, teoreticky, kdo by mohl být otcem jejího miminka?"
"Blaise a ta ubohá napodobenina kouzelníka."
"Těch znám trochu víc, buď konkrétní."
"Weasley. Ale snad se spletla a otcem miminka je Blaise.
"Ronald?!" Hermiona byla okamžitě na nohou, po únavě ani památka.
"Jo, to i ty jejich dvojčata mají aspoň něco v hlavě."

Pansy ležela vyčerpaná, když jí přinesli její dvojčata. Na malého snědého chlapečka, Declana, se usmívala z celého srdce. Chtěla říct Blaisovi pravdu, ale pak jí pohled sklouzl na její zrzavou dceru, kterou pojmenovala Kelly. Proč ona musí mít takovou smůlu?
"Pansy, holčičko moje, jsem tak ráda, že jsi i s Declanem a Kelly v pořádku,"plakala paní Parkinsonová dojetím.
"Mami, co tu děláš, jak víš, že jsem porodila?"
"Víš, to ten Theodore Nott, poslal nám sovu, hned po tom. A teď mi řekni, kde mám svoje vnoučata," usmála se.
"Mami, já si tu zrzavou holku nenechám, chci jen Declana a chci být s Blaisem."
"O tom jsme mluvily už několikrát, Pansy, jednou je to tvoje dcera, ty jí chceš opravdu odepřít možnost poznat její matku?"
"A ten tvůj plán zní tedy jak? Přece chceš, abych i já měla trochu štěstí?!"
"Jistě, jsi moje dcera. A jsi mi navlas podobná. S Johnem jsme se domluvili, že jí vychováme jako tvou sestru."
"Nechci jí, vždyť bude po něm!"
"Vždyť jsme kouzelníci, navíc i ty jsi byla zrzečka, když jsi se narodila, navíc, podívej se na ni, i ona je snědá, ale pokud budeš chtít, nech udělat testy otcovství oběma dětem i oběma chlapcům, to není nic, za co by ses měla stydět."
"No fajn," řekla otráveně Pansy, "chci vidět ksichty tý Weasleyový rodinky, to bude pohodička, určitě mě zrzoun rád uvidí,"prskala.
"Slečno Parkinsonová, přišel za vámi pan Malfoy s přítelkyní," sdělila sestřička, "mám je pustit dovnitř?"
"Ale jo, stejně s nimi potřebuješ mluvit, Pansy," řekla místo oslovené její maminka.
Hermiona s Dracem vešli do nemocničního pokoje.
"Ahoj, Pansy," oslovila ležící dívku Hermiona a Draco zopakoval její slova.
"Ahoj, vy dva,"snažila se Pansy znít nenuceně,"jak se máte celou dobu?"
"Spíš bys svým přátelům už měla říct pravdu, Pansy, koneckonců, už je rarach z pytle venku a budeš teď potřebovat pár blízkých lidí, kteří ti pomohou,"ozvala se paní Parkinsonová.
"Mami, necháš nás, prosím, o samotě," dožadovala se Pansy.
"Vrátím se za dvě hodiny, musím ještě do práce, tak jim řekni opravdu vše."
Hermiona s Dracem poslouchali svou kamarádku. Ne jednou ji chtěla Hermiona přerušit, ale její přítel ji umlčel silnějším stiskem ruky.
"...co myslíš, Draco, mám to všechno vyklopit Blaisovi?"
"Určitě se mu ozvi, měl by vědět, že má syna a možná i dceru. Za ten půlrok, co jsme se vrátili z Bradavic, tě strašně chtěl vidět. Buď upřímná jak k němu, tak k Ronovi," odpověděla místo Draca Hermiona.
"A jak mám zjistit, kdo je otcem mých dětí? To jim mám ustříhnout pár vlasů?"
"S Ronem si nedělej starosti, o toho se postarám sama, ale k Blaisovi se nedostanu," uvažovala nahlas Hermiona.

O tři dny později se Ginny vracela domů po namáhavém tréninku a Harry už seděl na gauči u krbu. Bydleli s Harrym v Godrikově dole.
"Hej, Weasleyová,"křikl na ni neznámý.
"Co chceš tentokrát? Já jsem ti k tomu řekla svoje."
"Musím se vrátit domů, do Doupěte, prosím tě, Ginny, pomoz mi," zoufale hlesl Ron.
"Rone," oslovil svého nejlepšího přítele, "pojď dál, ale buďte, prosím, potichu, Remus mi přivezl Teddyho."
"Nemůžu jít dál, Harry, už tak mám málo sil, ale musím se dostat do Doupěte."
"Kde jsi vůbec byl? Půl roku o tobě nikdo nic neslyšel, mamka s taťkou už tě chtěli nechat hledat i mudlovskou cestou," vyhrkla Ginny.
"Musím s Harrym mluvit o samotě, tak mě laskavě nech na pokoji, Ginny," odsekl.
"Tak pojď, promluvíme si v mojí pracovně. Ginn, pohlídáš prosím tě, Teddyho?"
"Jistě, Harry, ale budu muset dát vědět mamce, že se objevil on."
V ten okamžik vletěla do pokoje sova od Lupinových, Ginny si vzala od ní vzkaz a rychle si přečetla, že se ráno Tonksová staví pro Teddyho.
Když procházela okolo Harryho pracovny, zaslechla rozhovor, z kterého bylo možné rozpoznat pouze Harryho.
"...Takže ty mi chceš říct," cedil Potter mezi zuby, "že jsi zpátky jenom proto, aby ses dal dokupy s Hermionou? Rone, ta holka je šťastná s Dracem a nerozejde se s ním jen proto, že ses vrátil. V tomhle ti nepomůžu a ani nechci. Draco patří i mezi moje přátele."
"A co já? Já už mezi ně nepatřím?"
"Samozřejmě, že ano, jen je těžký být tvůj kamarád, když se na půl roku vypaříš do háje."
"Nikam jsem se nevypařil, byl jsem v Děravým kotli. Poprosil jsem dvojčata, aby doma o mě nic neříkali, kolikrát jsem tam viděl i Hermionu, ale nemohl jsem nic udělat, když s ní byl Malfoy."
"Co po ní chceš? Je to důležitý, protože předevčírem se sháněla ona po tobě."
"Hernajs, Hermiona, že mě hledala? Třeba není s tím smrtijedem tak spokojená, jak mi říkáš,"chytil se toho Ron.
"Zítra se za mnou zastav na ministerstvu, tam si můžete promluvit u mě v kanceláři, ale pod jednou podmínkou."
"A jakou, Harry?"
"Že nebudeš nadávat na Draca, vyptávat se na její vztah s ním, a ať tě ani nenapadne se chovat jako poslední rok v Bradavicích."
"No fajn."