Reiji

Modernější bar kdesi ve stokách

Opět o té malé couře nikdo nic neví. Pohybuje se touhle lidskou stokou, jak duch. Možná jím i je, ale podle Subara, krvácela. Ze zoufalství, že se z ulic ztratili všichni potkani, kteří by mohli mít informaci, zapadli do toho baru, kde se s ní měli setkat prvně.

Laito, se lepil slizkým a perverzním způsobem na barmanku a ta mu řekla, že Yamiko určitě dorazí, ať se posadíme před pódium.

„Máme se posadit."

Dal jsem vědět zbytku, co ignorují naprosto vše. Sedli jsme si a popíjeli, rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli se nepřiřítí růžová vichřice, která zařve:

„To je moje rezervace, vy čůráci!"

Ale nikde nic. Když se rozsvítil nad pódiem reflektor a ona větrná anomálie seděla na rohu jeviště s tyčí. Vypadal jinak, děsivě, krásně. Ozval se její nakřáplý hlas:

„Pánové, prý jste mě sháněli."

Jako by se ve mě napnula pružina a já se postavil, všiml jsem si, že tak zapůsobila i na Subara.

Ayato, má otevřenou držku a Kanato, se nablble usmívá. Došla až do kuželu světla, takže její temná krása vynikla. Ta malá Bitch, si od pasu odvázala něco podobného biči. Cítil jsem lehké pošimrání vzrušení a touhy.

„Sháněli jste Yamiko, jsem tu. Jestli chcete mluvit, mluvte. Protože váš čas s mojí výsostí je omezený."

Jsem zvyklí, podobný kecy, poslouchat od Ayata, ale tohle byl jak šíp rovnou do mozku, protože tomu doopravdy věřím. Rozhodně královna stok a zmizení. Od Laita, se ozvalo vzrušené:

„Bitch-chan, je úžasnější a úžasnější."

Subaru, už chtěl vyskočit a pravděpodobně znovu zkoušet, jak jde rozřezat její kůže, kdy ho Shu, zastavil a jen zamulal:

„Reiji, jdi."

Jak já bych toho zmetka k ničemu nejraději zabil. To on může za to, že ta prokletá děvka, matka, se zdejchnula. Přijde čas, kdy jí i jemu ukážu a hlavně tomu zmrdovi, fotrovi. Vydal jsem se k pódiu, pak se ozval hlas toho nabušenýho hovada co to tu hlídá:

„Bejt tebou, bych tam nelezl, už jsem ti o lady osm a třicet vyprávěl."

Jasně, nejsem neprůstřelnej. Ona Bitch, v dokonalém oblečku se zasmála, jako malé děvčátko. Je děsivě dokonalá.

„Drahoušku, klidně jej nech. Myslím, že je to slušný člověk, který se mnou potřebuje jen probrat obchodní věci, že?"

Pokračoval jsem tedy za ní, ona se na chvilku ztratila ve stínu, kdy mým směrem mrštila jednu skládací židličku. Chytil jsem jí a posadil se. Prohlížel jsem si tu malou čůzu, co si z nás dělá svojí děvku, kdy se od ní ozvalo:

„Můžete mě oslovovat Joši-sama."

Taktéž se posadila a mě pomalu vysychalo v krku. Jen tak si v prstech pohrával s oním bičem a lákavě se usmívala: „Tak o čem to bude?" Naklonila se kousek dopředu. Chci aby si se mnou pohrála, jak jí bude libo.

Musel jsem zamrkat, ne nad tímhle nesmím přemýšlet, na to není čas, tedy teď!

„Ano Joši-sama, sháníme tvého zaměstnavatele, náš zaměstnavatel se o něj velice zajímá, rád by jej učinil svým obchodním partnerem."

Její výraz zůstal nezměněný, ale v očích se jí mihl stín:

„Jistě, tlustej potkan je opravdu zajímavá kořist, pro hubenýho kocoura. Jenže dost záleží na tom, aby si o jeho otrávenej pajšl, nevylámala šelma zuby, protože potkani jsou dost nevyzpytatelní."

Líbilo se mi jakým způsobem uvažuje a schovává své otázky do slovních hříček:

„Tak i hubený kocour může najít zalíbení v tlustým potkanovi, kterému nečiní problém se prokousat skrz břicho, aniž by mu na kleci hořel oheň."

Uvidíme, jak moc to děvče je chytré a zná staré typy mučících praktik. Zaleskly se jí oči a usmála se tak, že se jí úsměv odrazil i v těch velkých růžových duhovkách.

„Ví hubený kocour, že když koupí tlustého potkana, kupuje s ním i celé jeho hnízdo, které je třeba živit?"

Ta slečna, ne jen, že je nebezpečná, ale ona je i dost chytrá.

„Jistě, to hubený kocour ví, ale jak je známo, kocouři také dokáží vytřídit slabé kusy od těch silných."

Naklonila se dopředu a opřela si lokty o kolena a bradu o dlaně, v pravé ruce stále svírala svůj nůž.

„Mohu tlustému potkanu dát vzkaz od hubeného kocoura. Tím se však s vámi, drahá koťata, má královská výsost loučí."

Nad hlavou se mi rozzářil reflektor a ten nad ní zhasl. Sice ostatní doběhli na jeviště, ale růžová čubka byla v tahu.

„Kurva!" zařval jsem.

„Reiji, něco tu po té dámě zůstalo," ozval se vzrušený hlas Lataita. Podíval jsem se na to co drží, byla to černá obálka s červeným srdíčkem a bylo na ní napsáno, Shu.

Tak ona ví, kdo je považovaný za následníka? Kolem té růžové je čím dál víc podivností.

Yui

Můj nástup na scénu byl dokonalý, viděla jsem jejich tváře. Kdyby mohly vrtí přede mnou ocasem. Pak přišel, Cool princ, ale pro mě to bude jen brejlatej kretén. Tutínek jej varoval, aby se o nic nepokusil. Jen co přišel hodila jsem mu židličku, dostalo mě, že jí chytil. Dobrá informace, nezdá se, ale bude dobře vytrénovaný.

Vedli jsme spolu velice zábavný rozhovor, jiskřilo mu celou dobu v očích, zkoušel mě, jestli porozumím zprávám stejně jako já zkoušela jeho. Takže brejlatej zmrd, se zajímá o mučící praktiky, jistě i jeho sexuální život nebude jen s holkou na hotelu, ale hezky někde v zákulisí s provazy a bičem. Nejdou po mě, ale chtějí získat pro spolupráci, Haru Ichira. Podvědomě jsem to tušila, postoj obtloustlého potkana, co se nerozpakuje prokousat k tomu co chce. Což jsou prachy, drogy a sex s nezletilýma povolnýma holčinama, je známý ve všech stokách a má na to vycvičené hnízdo. Jen já jsem tak trochu, lone wolf.

Náš vztah je o využití schopností toho druhého. On mé vášně pro ostrou svini a já jeho schopnost mi vždy zaplatit a nedovolit, aby na mě někdo sáhl, když po mě touží sám. Dobře ví, že jeho touha se nikdy nenaplní, ale naděje umírá poslední, prej. Udělala jsem gesto, po němž osvětlovač oslnil Reijiho a já se ztratila, nečekaně hlavním vchodem. Nechala jsem jim vzkaz se jménem Shua, došlo mi, že on je braný jako dědic. Uvnitř s adresou, kde se bude moci jejich fotr sejít s Haru-san.

Nečekala a mizela jsem na svou oblíbenou traverzu, abych si vychutnala své cigárko, než potáhnu domů.

„Krásná dívko, zas sedíš tak vysoko?"

Podívala jsem se dolů na nábřeží, k mé neskonalé radosti tam stálo všech šest.

„Joši-sama, asi by jste měla vědět," začal slušně brejlatej zmrd, „že našemu drahému otci, jde hlavně o spolupráci s vámi. Vidí ve vás talent, o který stojí."

Podívala jsem se dolů a vyfoukla dokonalý kroužek dýmu:

„Jenže já nejsem součástí, potkaního hnízda,"

Ozval se podivně jemný hlásek, to bude toho posledního z nich:

„Myslím že je to očividné, Yamiko-san."

Očividné je jen to, že musím zmizet. Postavila jsem se opět a hranu a šla po kraji, jak kočka na rozpálené plechové střeše:

„Jenže já nestojím o to, mít něco s vámi nebo s vaším fotříkem." Skoro jsem byla ve stínu ostatních nosníků, kdy jsem se otočila a vrátila se zpátky. „Jenže jak mi moje tušení našeptává, neměla bych od vás pokoj, tak si dobře rozmysle, co mi chcete nabídnout, za to, že se stanu stínem pro hubenýho kocoura. Moje výsost, není je tak pro někoho. Místo a čas, kde se s vámi setkám, nechám u barmanky. Sajonara!"

Zmizela jsem ve stínech temných uliček a zapadlých průchodech. To co mě zarazilo bylo mé vlastní podvědomí, které mi šeptalo něco o tom, že jako psíci by byli velice pěkní.

🍦Chytla mě inspirace a nejsem lakomá, tak i rovnou vydávám v tento den i druhou kapitolku, doufám, že si užijete. Tentokráte nešlo o příšery pod postelí, ale o závan obchodů budoucích, sbíhají se vám sliny?
🍦Jenže blíží se ráno a den, Yamiko-chan půjde spát a bude na Yui, zas bojovat o přežití.
🍦 Děkuji vám za vaše ohlasy, protože to Vy, mi dáváte energii psát dál a odvahu se ponořit trochu hlouběji do kalných vod stok, ve kterých se prohází naše malá hrdinka.
🍦 Pokud jste dočetli i tento dovětek, zasloužíte si zmrku! Děkuji a zas příště.

- Edit. 18 -