Ayato

Salón v sídle rodu Sakamaki

Sedl jsem s do svého oblíbeného, modře čalouněného křesla a mračil se. Reiji, usrkává čaj, tváří se nezúčastněně. Subaru, čumí do blba, Shu se válí na pohovce. Laito, je na chatu s nějakejma prcinkama a Kanato sedí v rohu a houpá se. Měla ho vzít s sebou nebo mu alespoň nechat něco po sobě, jenže ona z nás udělala jen pouhou slupku naplněnou svinstvem. Fotra jsem neviděl, ptát se po něm nebudu.

Všichni jsme čekali na tu jedinou. Opravdu by mě zajímalo, co to bylo v těch jejích velkých očí za věc. Trvalo to celou věčnost a podle hodin neuteklo od doby, co jsme vypadli z koupelny víc jak sedm minut. Kdy se vrátila celá poflastrovaná jak po útoku upíra. Neznámsnad tiší a neochotnější holku, k jakémukoliv kontaktu s námi. I ta růžová coura ze stok, která nám furt mizí, je k nám vřelejší.

„Sakamaki," pípla a uklonila se a pořád postávala u vchodu. Nemyslím si, že by musela cokoliv říkat a všichni jsme o ní věděli.

„Posaďte se slečno Komori," vyzval jí se svou slušnou odměřeností, Reiji. Jediné, kde bylo volno, byla pohovka po mé pravici. Posadila se na krajíček a koukala před sebe, neříkala nic jen čekala, co přijde. Asi už začínám šílet ze života co vedeme, ale najednou jsem měl pocit, že ona. Její zdrženlivost, chlad, že je to jen vnější skořápka, nic opravdového a ten klid je jen smrtelně nebezpečná ostražitost.

„Tak pověz, co tě trápilo, čičinaše, že jsi se musela jít projít?" Chopil jsem se sova, když ostatní čumí jak na něco svatýho. Podívala se na mě a jen lehýnce se zamračila:

„Ayatu-kun, jmenuji se Komori. Komori Yui, proč mi neříkáš jménem?"

Tak to bych od ní nečekal. Otevřený útok.

„Promiň, Ayato, jsem dnes už unavená byl to dlouhý den a dlouhý večer, prosím omluvte mě, půjdu si lehnout." Zas spadla do toho všedního nic neříkajícího chování a postavila se.

Subaru

„Senpai, to bude problém. Tvůj pokoj není ve stavu, kdy by jsi jej mohla použít." Díval sem se na dívku, která byla schována pod příliš velkým množstvím flastrů. A všechno je to, jen a jen jeho chyba! Zadívala se na mě udiveně.

„A jiný hostinský pokoj tu není?"

Nikdy mě vlastně nenapadlo, co se ve mě schovává:

„Bude lepší, když dnes budete spát v pokoji s někým jiným," doufal jsem, že si vybere mne.

Zalapala po dechu a jestli je to možné, aby někdo s tak bledou kůží ještě zbledl, tak zbledla.

„Subaru, většinou moc na řečičky a přemýšlení nedá, ale tohle je opravdu dobrý nápad, tak koho si vybereš, čičinaše?"

Zeptal se jí, kdo jiný než Ayato, a to s důrazem na urážku. Tím, že jsem sledoval jen její vyděšenou tvář, tak jsem si nevšiml, jak se z pohovky vzadu zvedl Shu a teď sedí na opěrce gauče a čumí na ní. Laito, ten se samozřejmě začal opírat o zádovou opěrku a usmíval se tím jeho připitomělým úsměvečkem. Dokonce i Kanato, se probral ze své běžné letargie.

„Tak vy tedy říkáte, že někdo se vloupal do tohoto domu a můj pokoj není tedy vhodný pro přespání?"

Kdyby jí nestačilo moje:

„Hm," tak to slyšela ještě od dalších pěti.

„A vy, nemáte strach, že by se mohli vrátit? Nebylo by pak lepší, aby jsme si vzali deky a přespali někde všichni společně?"

Její krásná naivita jí mohla dát odpověď sama, ale dostala jí od nás bratrů, a to jednotnou:

„Ne!"

Strnule se postavila, jako robot se otočil:

„To přeci nejde, to nelze. A kde je vlastně Sakamaki Tougo-san?" Ten se vynořil za ní a položil jí ruce na ramena, nechutné.

„Slečno Yui, hoši mají pro jednou pravdu, dnes by jste neměla být sama. Možná se vám to nezdá, ale umějí se bránit a prát. Ochrání vás."

Tak dnešní noc by se měla zapsat do historie, fotřík souhlasil s něčím, co jsme vymysleli a ještě nám pomáhá lapit vyděšené jehňátko.

Odtáhla se od něj aby se na něj podívala:

„Sakamaki-san," skoro vzlykala. „Oni nejsou dívky!" neslušně zvedla ruku a ukázala na nás.

„Toho sis, fňukničko, všimla až teď?" zeptal se Laito, a všem ostatním v obličejích hrál úsměv. Dokonce se i zrcadlil v očích otce.

Ponurá kancelář s masivním psacím stolem

„Dovedli jste mi mou malou Satsugai?" Ozval se chraplavý hlas od muže sedícího zády k příchozímu.

„Ne pane."

Křeslo, od kterého se zatím jen ve spirálkách vznášel kouř, se pomalu otočilo aby tak odhalilo menšího, plešatého možná spíše vyholeného, ramenatého muže s uhrančivým pohledem.

„To mi chceš říci, že můj drahoušek je stále v tom smrdutém doupěti a ty tu klidně stojíš a říkáš mi to?"

Chlap jak hora, stojící před psacím stolem se začal chvět:

„Pane, Mikota se nevrátil a dle zvědů, v domě ten čas nikdo nebyl."

Plešatec si chytil kořen nosu mezi palec a ukazovák:

„Nějaké informace o Satsugai?"

Zdá se pane, že se vrátila domů až o té co se vrátili oni, celá odřená a poškrabaná."

Jen tak se stačil mluvčí uhnout, kdy po něm letěl těžký skleněný popelník. Jeho šéf za stolem se postavil, opřený o pěsti a kolem něj plála zloba.

Viditelná zloba.

„Nech ho někde utratit. Ne jen, že mé dceři dal tak stupidní jméno! Dopustil, aby drahoušek Kanmi-chan, zemřela mladá a nakonec jí pošle do nejhoršího možného domu!"

Chlap vycouval z dveří kanceláře a rychle odešel.

Yui

Salón v sídle Sakamaki rodu

„Ale tohle není fér, otče!"

Tupě jsem seděla a zírala před sebe, poslouchala stěžování Ayata otci, že prohrál.

Jo, ti mamrdi si právě zahráli o to, s kým Yui stráví svou první noc. No tedy první noc pod střechou tohodle cvokhausu.

„Ayato, nikdo ti nemůže za to, že jsi nastřílel jen pade," právě se mu vysmívala děvka v klučičí kůži, kterou usměrnil hned pan oživlá mrtvola.

„Laito a tebe vůbec neštve, že jsi se mnou až druhý?"

Přivřel trochu oči usmál se:

„Nikdy nevíš, co se stane prvnímu, a pak je nutné aby přišla záloha."

Shu, mu cvrnkl do krempy klobouku:

„To by jsme si měli dát rozstřel, nemyslíš?"

Viditelně zvadl, asi si taky všiml, že ten jeho nejstarší povedený bratříček nehrál naplno.

„Stejně to není fér! Čičinaše měla hrát taky, nebo si vybrat sama!"

Tentokrát nad ním protočili oči vznětlivec a podivín.

„Ayato, je to tak. Slečna Yui, prostě dnes přespí v pokoji Reijiho, který nad vámi poctivě vyhrál."

Odsek mu elegán. Mě se hlavou hnala vzpomínka na první setkání s brejlatým zmrdem.

Jak dlouho to je co se to stalo rok?

Měsíc?

Ne, ani pořádně neuběhl týden!

Předtím jsem bývala spokojená. Plánovala si svůj únik a teď budu sdílet jeden pokoj se žalářníkem. Chvílema jsem měla pocit, že si zahraje i jejich fotřík, ale naštěstí jen počítal hošánkům skóre.

„Tak pojďme, slečno Yui, ukážu vám svůj pokoj," vstal brejloun a dokonce mi nabídl k chycení loket. Toporně jsem popřála všem dobrou noc a chytla se nabídnutého rámě. Myslím, že by mi nikdo nevěřil, že jsem se o něj opravdu potřebovala opřít. Bude to totiž poprvé, co s někým strávím noc.

To co mi dělalo starost bylo, že jak jsem se k němu přiblížila, zjistila jsem, že pod tím oblečením je pevné tělo a hlavně, že ten zmrd, kuresky dobře voní.

(Tak mě chytla paní Múza a posadila na zadek ke klávesnici, tak tady je další střípek a vypadá to, že náš příběh někam směřuje, přesně řečeno do ložnice druhého syna rodu.
>>Opravdu proběhla mezi syny Sakamaki soutěž. Z 341 náhodně vygenerovanýh čísel od jedné do 6, získal Reiji 65 bodů. Laito a Shu po 59. Subaru 56 (toho mi bylo líto, on to vymysle a zůstal na bronzové pozici), Kanato 52 a nešťastný Ayato, co chce být jednička jen 50. << Nemohla jsem vybrat sama, protože bych byla nespravedlivá a snažila se protlačit své oblíbence. Tak u další kapitoly, tentokráte dva v jednom pokoji. Sajonára!)

- Edit. 18 -