Yui

Jídelna v Sakamaki sídle

„Dobré poledne a dobrou chuť," zaševelila sem coby Yui a koukala, kde mám hodit sic. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a těch jedenáct debilů na mě čumí jak na sestoupení, Panny Marie. Jediný volný místo, tedy coby se mi líbilo, nebylo nikde.

V čele seděl hubenej kocour. Po pravici měl Shua a z druhé strany Rukiho. Vedle nich bylo místo, pak Reiji a naproti Yuma, zas volná místa, Ayato a naproti Kou, Kanato s Azsusou a finále tvoří Laito a Subaru, mezi nima je místo v čele. Opravdu nerozhodně stojím a koukám. Nejraději bych se otočila na podpatku nebo je všechny přetáhla holemi, o které se opírám.

„Omlouvám se Sakamaki-san, pravděpodobně vás a chlapce ruším. Velice se omlouvám," začala jsem couvat ze dveří, jenže tam byla Hilda, no já nevím jak se jmenuje, ale prostě ta co si ze mě před chvílí udělala bárbínu.

„Slečno Komori, prosím usaďte se, ráda bych začala servírovat oběd," sice mluvila uctivě, ale podtón v jejím hlase jasně říkal něco jiného.

„Jistě," kývla sem a udělala první nejistý krok.

Yuma

„V hale to plápolalo testosteronem a bitkou, tu malou odvedl jeden ze sráčů do poschodí. Úplně mě svrběl jazyk se vyptat na všechno Rukiho. Všimnul jsem si, že zmizel ještě jeden, takovej hejsek libovej.

Zrovínka jsem držel zrzavýho bastarda pod krkem kdy vešel on.

„Shu, jak se to chováte k hostům!" řekl dost příkře, ale mě sjel nechutně ledovým pohledem. Pustil sem toho sráče, ten se poupravil a mezi všema se ozvala mumlavá omluva. Škoda že přišel. Mohl jsem užít trochu zábavy.

„Pozval jsem sem, tady, vaše spolužáky," dal na to slovo důraz, „aby jste společně užili trochu zábavy a také potěšili našeho vzácného hosta." Zamračil jsem se, to myslí tu malou couru? Nebo nějaký další klan? Sjel jsem pohledem na bráchy, Kou i Azsuza také netuší a z Rukiho se vyčíst nikdy nic nedá.

Odvedl nás do nějakého společenskýho prostoru a žvanil něco dobrých vztazích a školní docházce, také, že mladí muži se už moc neumějí chovat galantně k dívkám, že v nich ani pravděpodobně tu křehkou krásu nevidí.

Fakt by mě zajímalo co vymýšlí, kdy dovnitř vrazil s planoucím pohledem ten jejich blonďák. Znechuceně zhodnotil situaci a pozdravil:

„Otče, dnes jsi tu poněkud dříve," kydnul se do křesla a tvářil se jak bůh pomsty. Kupodivu ta nenávist nešla k nám.

„Subaru, tušíš kde by mohl být Laito?" zeptal se ho jeho fotřík a náš chlebodárce. Ten jen zavrtěl palicí, kdy se ozval asi ten nejstarší:

„Myslím, že je v hudebním salónu, hraje na křídlo." Trochu hsem napnul uši a zjistil sem, že má pravdu. Kousla mě závist, ten nechutnej rozdíl mezi námi, oni se zlatou lžící v prdeli a my, abysme si ty prdele ušoupali pro kousek žvance!

No, kdyby nás nenašel asi by jsme už byli dávno pod drnem, ale takhle ho, holst, respektuju.

„Měli by jste se jít upravit, sejdeme se v jídelně. Chlapci naše hosty v klidu doprovodí," než prosba a oznámení to byl hrdelní příkaz. Těšilo mě to, že ani ty zhejčkaní synci, nemaj lehkej život. V jídelně nás prapodivně rozsadil ke stolu, kručelo mi už notně v břichu, kdy se otevřely dveře a dovnitř vplula víla.

Vůbec nezáleželo na tom, že je poškozená. Možná to jí dodalo ten další rozměr. Musel jsem si nenápadně přetřít obličej, abych zjistil zda nečumím s otevřenou hubou.

Yui

„Kam se mám posadit, Sakamaki-san?"

Schválně jsem to nechutné rozhodnutí, hodila na toho, co s tím má co dělat.

„Nerada bych dál ztěžovala práci vašeho personálu," lehce jsem se schoulila a pozorovala jen elegána v čele stolu. Viděla jsem, jak se malounko od stolu odtáhl Shu a najednou se postavil medvěd, došel ke mě:

„Tak pojď, slečinko, sedneš si tady mezi mě a Rukiho."

Chtěl mě chytnout za ruku, ale došlo mu, že mám hole a že to nebude úplně to pravé ořechové.

„Děkuji za vaši nabídku, ale raději bych to nechala na našem hostiteli. Nechceme se přeci zachovat neslušně," viděla jsem jak se tenhle tvrdý obr, propadl do sebe. Trochu mi to rvalo ledviny, protože ho znám coby Yamiko, a možná jeho šílené dětství vnímám jako citlivá dívenka. I tak se musím ochránit i kdybych mu měla, Ostrou Svini, bodnout do srdce a otočit jí. Už brzo musím najít klíče od téhle zlaté klece, protože jinak se tu zblázním!

Tougo

Byl jsem zvědav, jestli ta kostelní kráska už má nějaké preference mezi synáčky. Schválně jsem sem pozval i klan Mukami. Jednak vím, že tihle čtyři mě na rozdíl od mých chlapců nikdy nezradí a jednak další soupeři je donutí se více semknout.

Konečně ji, Megumi, dovedla. Dostála požadavkům, co jsem jí nadiktoval dokonale. Jak jinak, nikdy bych tu nenechal někoho, kdo to nezvládne. Byla jak obláček, paprsek slunce, zachycený v ranním oparu.

Ano je nádherná.

Obraz jí a jednoho z holomků, bych chtěl mít nad krbem. Nikam se neposadila a dokonce velice slušně a chladně ukáznila divokého, Yumu. S oddanou pokorou čekala, kam jí usadím. Usmál jsem se:

„Náš drahý host, samozřejmě musí sedět v čele," uvnitř mně to však bouřilo. Shu, ten líný prevít má pravdu. Pokaždé si nezapomene rýpnout o tom, jak moc se tohle, dítě, do tohoto domu nehodí a měl bych zvážit, zda by nebylo vhodné, vše raději nechat být.

Ne, ona je cesta k vrcholu a já si jí rozhodně nenechám protéct mezi prsty.

„Tolik pozornosti snad není ani na místě, Sakamaki-san," postoupila blíž a Kanato, mě překvapil, vyskočil a odsunul, slečně Komori, židli.

Ta se na něj usmála:

„Děkuji, Kanato-san, jste velmi pozorný."

Už bez úsměvu se znovu otočila ke mně, lehce se uklonila:

„Děkuji za prokázání tolika dobrého. Děkuji, Sakamaki-san."

Sedla si, Kanato, na ní hleděl s oddaností palácového psíka. Možná je ztratím, jednoho po druhém. Opředl mě chlad a já sledoval křehkou magnólii v bílém, jak pomalu ujídá krevety v tempuře a lehce konverzuje s ostatními. Všichni do jednoho si všímají jen jí.

(Tougo, nám trochu žárlí a já doufám, že se těšíte na další kapitolu a Sajonára!)

- Edit. 18 -