Sídlo rodiny Sakamaki

Laito

Právě jsem se vracel domů, když se kolem prořítil taxík.

Moc taxi, k nám nejezdí. Může to znamenat jen tři věci.

Za prvé, vrátila se jedna z žijících matek, což je nepravděpodobné, obě by tu přišly o život.

Za druhé, fotr zbouchnul a vzal si další děvku, nebo si vzal a zbouchnul další nánu, což je také nepravděpodobné a za třetí: dorazila ona holka z kostela, nebo jak to říkal.

Přešel jsem od brány k vchodovým dveřím, pod nimiž stála maličká, blondýnka a mega kufr. Tak si zahraju na galantního zachránce:

„Ale, ale, ale? Kdo pak to tu je s tak velkým zavazadlem?" V tu chvíli by se ve mě, Kanato, lžičkou krve nedoškrábal.

„Dobrý večer, jmenuji se Komori Yui, nevím jestli vám to už váš otec říkal, ale měla bych tu teď nějaký čas bydlet."

Ta podoba mě srazila málem na kolena. Jenže to přeci nemůže být ona, nebo snad ano?

„Takže tady jsi, Bitch-chan? Schovávala jsi se před námi a teď budeš součástí naší domácnosti?"

Zeptal jsem se, zvědav co na tohle ta Bitch-chan řekne.

„Promiňte, nerozumím?"

Vyvalila ty své velký oči a opravdu z ní šlo naprostý neporozumění. Došel jsem těch pár kroků k ní a podíval se jí víc do tváře, ucouvla. Ani se nezarděla, jen odvrátila pohled.

„Takže Yui-chan, že?" zkusil jsem to znovu. Jen zamručela na souhlas. Chystal jsem se jí chytit za ruku a tak jí donutit k nějaké reakci, kdy se ozvalo od dveří:

„Laito, už jsi přivítal slečnu Komori?"

Tak zrovna tebe bych tu nečekal:

„Ano, otče." Odvrátil jsem svou pozornost od vyplašeného kuřátka, k jestřábu ve vchodu.

Tougo

Zahlédl jsem z okna odjíždějící taxi. Tak pravděpodobně bláhový, Seiji, už dovezl poklad, v podobě své dcery. On ani netuší, jakou má doma vzácnost. Jak toho pánbíčkáře znám, určitě se s ní ani pořádně nerozloučil a spěchal na tu svou pošahanou misi.

Sešel jsem dolů a jen co jsem otevřel, už jsem viděl Laita, jak kolem ní mlsně krouží.

Tak snadné to hošánci mít nebudou, slečna Komori, je víc než jen hračka pro jejich pubertální touhy a představy. Mám s ní, daleko, větší cíle.

„Laito, už jsi přivítal slečnu Komori?"

Obrátil ke mě svůj zdnuděný obličej, ale jeho oči prozrazovali tu nenávist, která jim ve světě v němž žijeme, jednou zachrání prdel.

„Ano, otče."

Usmál jsem se na něj:

„Zavolej komorníka, ať odnese její zavazadlo do připraveného pokoje, a Laito, nezapomeň, že je to vzácná návštěva!"

Reiji

Vracel jsem se do svého pokoje, kdy do dveří vplul, mně známý obláček jemnosti a klidu.

Komori Yui.

V patách jí následoval, satan a Laito.

„Reiji, jsem rád, že jsi tu. Právě dorazila ona slečna, o které jsem ti vyprávěl. Jmenuje se..."

Nenechal jsem to fotra doříci:

„Dobrý den, slečno Komori," pozdravil jsem jí. Jak jí to jen mohl udělat? Opravdu v tomhle domě působí ještě křehčeji, než můj nejdražší čínský čajový servis.

„Už se znáte?" Podíval se lehce vykolejeně.

„Ano Sakamaki-san, jednou jsme měli společné doučování s Reiji-senpai." Odpověděla tak tiše, že kdyby tu nebylo ticho, jak v hrobce, tak bych jí ani neslyšel. Fotřík se jen usmál. Pak se mi podíval tvrdě do očí:

„Jak už jsem vysvětlil zde, Laitovi, slečna Komori, je velevážený host, takže prosím dohlídni na to."

Jasně, mě je přece v pořádku úkolovat a hodit na mě zodpovědnost. V první řadě, by tu ta holka vůbec neměla být!

„Ano, otče."

Dál pokračoval s Yui, ke schodišti. Laito, sebou plácl na pohovku a přirazil si klobouk přes obličej:

„Reiji?"

Ozvalo se mi do zad:

„Hm?"

„Tak je to, nebo není, naše brutální Bitch-chan, ze stok?" Zeptal se tónem, kdy ve mě zase začala klíčit pochybnost.

Shu

Slyšel jsem Laitův dotaz:

„Je to nepravděpodobné."

Odpověděl jsem místo Reijiho, který mě sjel přezíravým pohledem, odfrkl si a odešel z místnosti. Fakt ti díky matko! Mám mít matku, otce, bratra a díky tobě mám jen hovno a nenávist.

Laito, se posadil a podíval se na mě:

„Tys o ní už věděl?"

Svalil jsem se na volnu pohovku a zavřel oči:

„Ano, dejme tomu, že jsem se opravdu přesvědčil, že to není ta horká, valící se láva, která si říká výsosti a Joši-sama. Tahle dívenka je jak sněhová vločka v mrazivém větru takže být tebou jsem sakra opatrnej na to co děláš, zvláště po tom, co o ní tolik stojí fotřík. Zatím neznám jeho plány, pravděpodobně to nebude nic čistého a jiskřivého, jako křišťál." Zavřel jsem oči a dál vše ignoroval, však ono se ukáže, co je za tím, že jí sem přivedl.

Ayato

Zrovna jsem šel s Kanatem ven, abych ho doprovodil do doků, protože tam máme nějakou prácičku, kterou mu fotr zakázal dělat teď v jeho sklepu.

Musím jít s ním, protože naprosto nenávidí, když se musí odloučit od prostor, které zná. Jo matka se na nás podepsala a fotr jakbysmet. Jen jsem na toho kokota pomyslel a najednou se mu dívám do toho jeho povýšeneckého ksichtu.

„Ayato, Kanato. Jdete na brigádu?"

Co to ten debil mele, to už senilní?

„Jdu s Kanatem do do..." Nestihl jsem ani dopovědět, nezarazil mě jeho výraz a sevřená pěst, ale to, co se za ním objevilo. „Ale to je přece čičinaše!" Vykřikl jsem.

„Ayato, to je slečna Komori, o které jsem vám říkal. Bude tu teď bydlet. Je to můj velevážený host, takž si to dobře pamatuj!" zavrčel mým směrem. Takže ona je ta farářská holka, takhle křehulka s plochým hrudníkem, co se tolik podobá čůze ze stok a přitom je úplně jiná.

„Jistě, Yui-chan, my se přece už potkali ve škole, teď nás s Kanatem omluv, musíme na brigádu, jak říkal otec." Mrkl jsem na ní s posláním, že má ke mě stále dluh. Kana ta jsem musel chytit za rukáv a trochu jím cuknout, vypadal, že na tu holku začne o nevidět ječet, nebo jí znásilní. U něj je těžké poznat, co udělá v příštím okamžiku.

Kanato

Právě jsem se musel s Ayatem táhnout do doků, abych si tam pohrál s někým, kdo má mít nějaké iformace, nebo nějaké potratil jinde než měl?

Nezajímám se o to, já si jen užívám hraček, které si s sebou beru. Myslím, že bude překvapen, kolik zábavy se dá užít se skládacími vláčky.

„Ayato, Kanato jdete na brigádu?"

Vyloupl se otec a zeptal se naprosto neadekvátně. Ayato, se už chtěl hádat, kdy se za ním vynořila drobounká víla. Podle chování a řeči mi došlo, že kvůli téhle děvce, nemůžu pracovat doma a po chvíli, kdy jsem si představoval, jak je svázaná na židli dole ve sklepě, mi došlo, komu se tak podobá.

Už jsem se k ní chtěl vrhnout, kdy mě Ayato odtáhl za rukáv. Cestou mi pošeptal:

„Není to ta namyšlená děvka."

Usmál jsem se:

„Myslíš snad Joši-sama?" Neubránil jsem se provokaci Ayata, když už nic, tak on mi poslouží jako hromosvod, mé frustrace.

Subaru

Poflakoval jsem se v zahradě a jen tak cvičně házel nůž do kmenu stromu, který mi přišel do zorného pole. Otočil jsem se k budově a viděl jsem v prvním podlaží na balkónu stát fotříka s nějakou malou blondýnou.

Zaujalo mě to a tak jsem se co nejrychleji přesunul do domu, abych zjistil o co de. Nová milenka, manželka, nastávající matka dalšího, nebohýho sourozence?

„Subaru," zavolal na mě rozzářeně fotr. „Představím ti tu slečnu, o které jsem vám už říkal."

Natřásal se jak krocan a mě došlo, koho, že to vidím.

„Dobrý večer, Subaru-kun, také jsem nečekala, že se uvidíme tak brzy."

Ozval se ten vyrovnaný, klidný hlas, plný pokory a jemnosti, který v tomhle domě snad nikdy nezazněl.

„Dobrý, Komori-san," odpověděl jsem strnule a ve fotrově tváři se držel úsměv a vražda v očích. Jasně, takže tahle malá je nedotknutelná

(Tak Yui, jsme ubytovali. Doufám, že vám nechybí nějaké popisy pokoje ve kterém bydlí, ale pokud to opravdu potřebujete k životu, tak si představte pokoj, velikosti fotbalového hřiště, s hedvábnými tapetami a táflováním z ebenu... Ne myslím, že ani vám nechybí něco takového. Jinak noc už vykročila ze svých pokojů a Yamiko by měla vstávat, podaří se jí to? To zjistíme v příští kapitole, přeci jen, to nebude tak snadné.)

- Edit. 18 -