Některé věty vyvolají vzpomínku na jiné, tady se mi připomněl Malý princ a těžkosti života, formou dialogu. Povídka byla psána na motivy Drobných K-pop výzev (#4) od souteze_a_vyzvy. Mimo termín.║𓃯║

―――――

„Pamatuješ tu pohádku, cos mi četl, když jsem nemohl usnout?"

„Nevím, četl jsem ti jich přeci hodně."

„Tu, která byla hodně dlouhá. Usnul jsem dřív, než jsi mi pověděl konec."

„Nevzpomínám si, vždy jsem ti je dočetl, než jsi začal chrápat."

„Oh, takže víš, že jsem poslouchal až do konce, já jen... Chtěl bych si ji poslechnout znovu."

„Nejsem hloupý."

„A přečteš mi ji teda znovu, hyung?"

„Jako teď?"

„Ano...?"

„Ale vždyť je odpoledne, nemůžu ti teď číst pohádku."

„Prosím..."

„Vždyť ani nevím, kterou bys chtěl přečíst."

„Aha! No jo, promiň. Tu s tím letcem v poušti. A růží. A jak tam byl lampář. Víš, která to je?"

„Ty si ani nevzpomínáš, jak se ta knížka jmenovala, ale chceš ji přečíst?"

„Když já byl hrozně unavený, já za to nemůžu, že se nepamatuju."

„A navíc to ani není pohádka, vždyť to pořádně není pro děti, ale spíš o dětech. O jejich vnímání světa, víš?"

„Na tom nezáleží, líbilo se mi, jak mu kreslil."

„Ano, děti jsou tak složité, že nejjednodušší řešení bývá nejúspěšnějším."

„Jo, to zní jako něco, co bys řekl ty. Já bych myslel, že to bude spíš tím, že každý potřebuje mít to nejkrásnější schované, aby si toho víc cenil."

„Teď zníš mnohem víc jako já než jako ty."

„Ale... já si to vážně myslím, hyung."

„Neříkej mi hyung, když na mě koukáš těma štěněcíma očima. Jsou dvě odpoledne, nemůžu ti číst."

„Proč ne?"

„Vždyť už ti není pět."

„A to vadí? Tys říkal, že to není pro děti, ale že to je o dětech. Teď abych jim záviděl."

„Musím do práce, nestihl bych ti přečíst celou knížku. A ty by ses měl učit, když už jsme u toho."

„Ale hyung!"

„Nebudu ti číst."

„A nakreslíš mi hrocha?"

„Ne. A vůbec – v tom příběhu to byl beránek."

„Ale já chci hrocha, beránky nemám rád. Jsou příliš chundelatí a tady je pořád teplo, kdo by chtěl beránka, když hroší kůži bych mohl prodat, pokud tě zase vyhodí, ta je drahá, ne?"

„Dobře, nakreslím ti hrocha. Ale máme jen jeden papír, tak běda, jak se ti nebude líbit."

„Já nejsem jako ten kluk v pohádce, já vím, že chci hrocha v krabici, tam nebude mít hlad a já ho budu moct mít pořád u sebe."

„Dobře, zlatíčko, ale pak budu muset jít. Postaráš se o mámu, viď? Musí si vzít léky, spoléhám na tebe."

„To víš, že postarám, maminka by na ně zapomněla. A pak by se jí přitížilo. Vrátíš se brzy?"

„Vrátím se, až když budeš spinkat."

„A když nepůjdu spát?"

„Budeš ráno unavený. A tvůj hroch bez tebe taky nemůže usnout, to bys mu přece neudělal, ne? Tady máš."

„To máš pravdu, nechci, aby byl unavený. Děkuju."

„A teď alou dělat školu, já si musím nachystat věci. Šup, šup!"

„Ach jo. Myslíš. Že mi hroch pomůže? Je vůbec dost chytrý na úkol z matiky?"

„To nevím, asi se ho budeš muset zeptat. Se mnou mluvit nebude."