Další verze pohledu na slunečnici, tentokrát abstraktněji podaná, inspirovaná koloběhem slunečnice a umělce. Povídka byla psána na motivy Drobných K-pop výzev (#9) od souteze_a_vyzvy.║❂║

―――――

Krčila se na samém okraji pole, poslední, zapomenutá. Příliš drobná, než aby posloužila účelu. Víc již nerostla. Zatímco její sestry hořce zaplakaly a zbytky, které po sobě zanechaly, během dnů začaly chřadnout, žloutnout a schnout, ona byla pořád ještě zelená, s hlavou skloněnou pod tíhou nového života.

Ve chvílích, kdy udeřil první mráz, teprve počala umírat a schnout, skrčená jako stařena, chránící své děti, které se stihly schovat v objetí půdy – pod její nepropustnou skořápkou tvořenou krystalky vody.

Zatímco jejich matka byla pozřena přírodou, ony spaly, skryté před zraky světa. Dostaly do vínku život, aby matce umožnily nový začátek. Každé z nich si neslo kousek její duše, každé z nich bylo rozhodnuté přežít. Ale ne všechna mohla.

Zima byla dlouhá a ta semínka, která byla příliš blízko povrchu, svůj boj prohrála. Zachránila tím však své sourozence. Každá oběť měla své zúročení, ve světě rostlin ano. V tom lidském... To se nedalo říct jednoznačně.

A když se příroda počala probouzet, půda je něžně pohladila, dešťová voda zavlažila a semínka se jala tahat za světlem, za teplem a láskou, kterou jim zpívající krajina slibovala. Bylo jich ještě pořád mnoho, všechna drobná, rozhodnutá přežít a čerpat, co jim okolí nabízelo. Avšak některá to nezvládla, byla o živiny okradena vlastní rodinou, zadupána, sežrána zvěří, nebo ubita deštěm, jenž je měl živit, či sežehnuta sluncem, které je slíbilo ochraňovat.

Až nakonec... Zbylo jen sedm nejsilnějších, nejodolnějších a nejstatečnějších. Sedm vytrvalých a silných slunečnic, které rozvinuly své květy a nastavily tvář slunci. Sedm květin, které se i přes bolest a prožité utrpení byly schopny usmívat a rozdávat radost všem bytostem, jež kolem pole prošly, všem ptáčkům, kteří pro ně zpívali, dokonce i větru – ten je čas od času přišel pohladit, než zase odvál jinam.

Těch sedm slunečnic se zrodilo jen díky tomu, že jejich matka nebyla pozřena lidmi, že nebyla zničena a že nevyhovovala jejich standardům.
Těch sedm slunečnic bylo krásných. A kdyby takový byl i jejich původce, nikdy by nebyly zrozeny.

S lidmi to bylo vždy takové. To, co se jim líbilo, brali. To, co jim připadalo škaredé, zavrhli. Jenže zapomněli, že krása není všechno. Že to, čím krásné věci zahrnují, z nich nakonec udělá ošklivé. Že je zničí a zahubí, protože jsou vyrvány ze světa, v němž měli své místo. Vhozeny do světa, který je chce celé, dokonalé, nelidské, aniž by jim dal cokoli na oplátku. Chce, chce, chce... a bere si pořád víc.

Bral si i z nich. A podobně jako ty slunečnice, i oni zůstali jen proto, že byli dost silní, dost stateční a dost odvážní, aby světu, který by je nejraději roztrhal, čelili sami. A přesto společně.

Bylo jich jen sedm. Sedm vzcházejících květin, které byly příliš mladé, nevinné a neznalé světa. A vyrostlo z nich sedm mužů, statečných a schopných čelit všemu, co je potkalo, protože v tom byli spolu.

Dospěli. Ale než se tak stalo, prošli si přerodem zcela stejným jako každá slunečnice.

Společnost je objevila, spojila a nepřipravené vypustila do světa: „Čelte mu, jak nejlépe umíte. Učte se." A oni šli, dřeli a učili se. Jako semínka, která se na jaře probudila do krajiny, kde scházela ochranná náruč jejich matky.

Nebyli jediní, bylo jich mnoho, ale někteří ten nápor nezvládli, někteří se neučili dost rychle, a tak je čekal zánik a náruč zapomnění. Jako ta semínka, která byla příliš blízko povrchu a umrzla.

Do světla reflektorů nemířili sami. Ale někteří přestali dřít, jiní dosáhli vnitřního limitu. Oni ne, pokračovali, rozhodnutí překonat vlastní hranice. Jako těch sedm slunečnic, které se nenechaly zlomit počasím, ani okrást svými sourozenci.

A pak... Pak se těch sedm nejodolnějších usmálo na celý svět. Na okamžik si dovolili zvolnit a užít si svého cíle. Na krátkou chvíli si dali přestávku, aby nabrali sil. A poté ve svém růstu pokračovali, překonávali další a další milníky, aniž by přestali dávat těm, kteří chtěli pouze brát. Lidské chci dostalo více, než bylo schopno pojmout.

I kdyby je jednou touha po nemožném srazila na kolena, zvedli by se – spolu, nebo každý zvlášť – a začali znovu. Vykročili by rozhodně a s jistotou v očích. Dřeli by tvrději. Dávali by víc.

A pořád by se usmívali stejně sladce jako poprvé. Jako ty krásné slunečnice.