Opět jako vždy můj den začal pohledem na bílou zeď. Chvíli jsem se upřeně dívala do bílého prázdna. Než jsem šlápla na podlahu, ujistila jsem se zda jsem šlápla pravou nohou jako první. Po ujištění jsem se přesunula k oknu a pohlédla na otrávené tváře lidí, kteří chodí do práce brzo ráno. Koukla jsem se na budík, bylo 4:00. Můj rekord... Konečně jsem byla dřív vzhůru než ostatní. Rychle jsem se oblékla. Šedé triko, přes něj šedivou teplou mikinu a naposledy tmavě šedé legíny s kožíškem uvnitř. Potichu jsem otevřela dveře a vešla na chodbu. Ledové ticho bylo uklidňující. Rychle jsem přeběhla do jídelny a začala si ohřívat snídani. Po 30 minutách přiběhlo hladové stádo. Jen já se usmála a s naplněným žaludkem opustila jídelnu. Už jsem se těšila do pokoje, když tu najednou na mě zavolala paní Wolinxová.
,,Roxy můžeš pro mě něco udělat."
S hlubokým povzdechem jsem se blížila ke kanceláři. To nebylo žádné můžeš, ale musíš. Za dveřmi jsem slyšela dva hlasy. Trochu mě to zneklidnilo. Opatrně jsem otevřela dveře a neslyšně se přesunula na sedačku v rohu. Teda, alespoň jsem si myslela, že neslyšně.
,,Takže jste učitel, máte manželku a šest dětí. Co vás donutilo k adopci dalšího dítěte?"
Ok, takže další taťínek co chce dítě. Zavedu ho k tomu určitému dítěti a pak si lehnu do pokoje. Prohlížela jsem si toho pána. Nejvíce mě upoutal jeho náramek na ruce. Provázek s korálky. Každy korálek měl svou barvu. Vypadal velice zajímavě a kolem něho se motala zvláštní energie. Pohlédla jsem mu do obličeje. Jeho vlasy mu padaly do očí. Působil jako milovník přírody, až na to, že měl černé sako s šedou kravatou. Podezřele se otočil a já v tu chvíli od něj odklopila zrak.
,,No. Víte. Mám rád děti. A když tak koukám jak někteří nemají domov je mi jich líto."
No jasně... necítila jsem u něho lítost. Lhal. Jakmile spozoroval, že se na něj opět dívám, neklidně se zavrtěl na židly a pokračoval.
,,Už vám někdo řekl, že jste něco jako strážný anděl."
Paní Wolinxová se začervenala a mě došlo proč zalichotil samému pánovi pekla. Nikdo neměl paní Wolinxovou rád. Lichotil jen, aby už si mohl to dítě vzít. Lituji toho chudáka, kterého si odvede. Už, aby řekla jméno dítěte a já mohla vypadnou z téhle kanceláře pryč.
,,Vaše nová dcera z vás bude nadšená."
Usmála se paní Wolinxová. A pohlédla na mě.
,,Roxy, dojdi si sbalit věci. Toto je tvůj nový otec."
Ve mě hrklo. Jen jsem zírala. Lituji sama sebe? Asi jo. Opatrně jsem se sebrala a odešla z kanceláře. Proud slz. To jediné co nedokážu zastavit. Po tváři mi jich sjelo asi milión. Otevřela jsem dveře od pokoje a vyndala kufr. Přendala jsem věci ze skříně do kufru. Bylo jich málo, ale zato hodně slz. Ne, že bych nechtěla rodinu, ale líbí se mi tenhle sirotčinec. I přes tohle všechno jsem odešla z pokoje. Zamkla a klíče jsem předala paní Wolinxové v kanceláři. Muž zpozoroval moje poslední slzy. Atmosféra zhoustla a já nevěděla co se semnou děje. Cítila jsem jejich pocity. Paní Wolinxová byla ráda, že už odcházím. Muž byl znepokojen a velice zarmoucen z mých slz. Před budovou sirotčince jsem se zastavila. Pohlédla jsem na budovu a pak na muže, který nakládal můj kufr do dodávky.
,,Roxy, nasedni do auta."
Poslední slova co jsem od toho pána pekel (paní Wolinxové) slyšela. Můž podepsal jakýsi papír a pak našedl do dodávky. Musela jsem sedět ve předu. On se soustředil na cestu, ale po chvíli začal mluvit.
,,Takže Roxy, já se jmenuji Zdeněk Reiger, ale říkej mi jenom Zdeněk."
Buď si ze mě dělal srandu, nebo nepochopil co to znamená němost.
,,Promiň já zapoměl. Velice se ti omlouvám. Mě to nedešlo."
Alespoň, že si to uvědomil. Stejně jsem chtěla vědět kam jedeme, ale jaksi jsem se nemohla zeptat.
,,Odteďka máš nové přátele. Jane, Holy, Tobias, Emili a Filip jsou tvý spolubydlící a vlastně i tvoje parta."
Nevím co myslel tím parta ale ty jména mě uklidnili. Netuším o co přesně jde, ale začínala jsem být ráda, že jsem to dítě, kterého jsem litovala.
,,Asi stále nevíš proč jsi to ty, že?"
Hádala jsem to na čtení myšlenek, ale i tak mě to docela slušně zajímalo. Ani chvíli jsem neváhala a hodila na něj tázavý pohled no, tak říkej proč já. On se usmál a povídal.
,,Do party hledám zvláštní děti, které se liší od ostatních. Ty jsi Němá, ale umíš číst lidem z očí a nahlédnout do jejich nitra."
S údivem jsem se na Zdeňka podívala. Jak to mohl vědět.
,,Umím číst myšlenky."
Zamračila jsem se na něj a až teď si uvědomila, že mě nazval dítětem.
,,Já to tak nemyslel."
No jasně... ironicky mi hlavou projela odpověď, kterou určitě slyšel.
,,Dávám lidem nadpřirozené schopnosti."
Nevěřila jsem mu ani slovo. Byl pro mě jako duch, prostě mě to nezajímalo.
,, Ty také dostaneš super schopnost."
Zadívala jsem se nahoru a přemýšlela jestli mu nepřeskočilo. Po chvíli něco vytáhl z kapsy. Podal mi malou skříňku. Krásné modré ornamenty se třpytily. Otevřela jsem to. Najednou se předemnou oběvil malý modrý lítající dráček. S úžasem jsem pohlédla na bytost v mých dlaních. Na krku se mi oběvil náhrdelník. Malý kovový znak se třpytil na mém krku. Jeho tvar byl zvláštní, něco jako znak modrého draka. Nedalo se to poznat. Z mého přemýšlení mě vytrhl Zdeněk.
,,Když se dotkneš přívěsku, tak se proměníš v super hrdinu. Ale pouze v naléhavých případech. Ostatní z party mají hodně podobné. Budete chránit náš svět."
To myslí vážně?... každopádně je to šílenost. Drak se mi schoval do kapsy. Usoudila jsem, že realita je zvláštní. Obzvlášt pro němé lidi jako jsem já. Zachraňovat svět bude jednoduché a navíc mám partu. Teď mě něco napadlo. Jak mám zachraňovat svět s partou, když tu partu vůbec neznám. Co když mě budou nenávidět. Nebo já budu nenávidět je. Kolik jim vůbec je.
,,No, Jane (10), Holy (11), Emili (12), Tobias (15) a Filip (18). Všichni budete nějak tak stejně starý."
Mě je 14 let a jako když je jednomu 18, tak to potěš pán bůh. Tohle neskončí dobře. Doufám, že budou v pohodě. Nechci kolem sebe puberťáky. To bych se musela zbláznit.
Jestli jsem si doteď myslela, že nic horšího než sirotčinec není, tak jsem se šeredně pletla. Nic šílenějšího než Zdeněk a ta schopnost být už snad nemůže. Jsem smolař na praštěné věci a na praštěné lidi. Dneska jsem vyšla levou nohou. Odjela jsem ze Sirotčince do Blázince.

Dopředu se omlouvám za vulgární výrazy :) ale Roxy se tak vyjadřuje. Doufám, že to pochopíte ^ ^ Vaše Zairi <3