Celá cesta byla divná. Málo kdy se otočil a pohlédl na mne. Nevnímala jsem jeho slova. Pokaždé když se na něco zeptal, jsem si připadala jako automat na odpovědi. Co sakra nechápe na slově němost. Přikývla jsem pouze tehdy, kdy se mě zeptal jestli nechci na WC nebo jestli nemám hlad. Po 30 minutách jízdy mi oznámil.
,,Cestou vyzvednu Tobiase. Byl na nákupech. Až zastavím, byl bych rád, kdybys mu pomohla nandat nákup do auta a pak si sedla na zadní sedadlo."
Zasmála jsem se když řekl, že byl kluk nakupovat, ale pak jsem zvážněla, když se zeptal jestli mu pomohu nandat nákup. Přikývla jsem na souhlas. Zdeněk se usmál. Jeli jsme tak 5 minut a Zdeněk začal zpomalovat. Zastavil před obchoďákem a já spatřila kluka s velkým nákupem. Asi na týden. Vystoupila jsem z dodávky a Zdeněk na něj ukázal. Jen jsem přikývla a šla mu naproti.
,,Ahoj, ty budeš asi ta nová. Já jsem Tobias. Jak se jmenuješ?"
Hodila jsem na něj pohled neptej se mě, nemůžu ti odpovědět jsem Němá... jenomže on neuměl číst myšlenky. Popadla jsem jednu tašku a hodila hlavou na znamení pojď. To asi pochopil. Otevřela jsem kufr a položila tam tašku. On jí tam také položil. Vlezl dovnitř a já chvíli váhala.
,,Roxy, jdi za Tobiasem a zavři za sebou kufr."
Poslechla jsem Zdeňka a vlezla dovnitř. Zabouchla za sebou kufr a sedla si na sedačku vedle Tobiase. Jakmile jsem si sedla, hodil po mě Tobias přátelský úsměv. Úsměv jsem mu oplatila.
,,Kolik ti je Roxy?"
Zoufale jsem se na Tobiase podívala a stejný pohled hodila na Zdeňka, který se na nás otočil. Bylo to divné, ale odpověděl za mě.
,,Je jí 14 let. Jo a je Němá."
Tobias se na mě zvláštně podíval. Potom vyndal z tašky blok a tužku. Něco napsal a podal mi blok.
Tobias: až přijedeme domů, tak tě všude provedu
Já: díky, a kolik, že vás tam bydlí?
Tobias: šest + ty = sedm, chceš ještě něco vědět nebo ne?
Já: zatím je to asi všechno
Tobias: ok, jaký je tvůj akuma?
Já: co je to akuma?
Tobias: zvířátko se super schopností
Já: aha, malý tyrkisový drak
Tobias: už se těším až se proměníš
Nedokázala jsem mu na tohle odpovědět. Touhle větou mi připomínal úchyla. Nevnímala jsem to a zadívala se ven z okna dodávky. Když tu najednou se přede mnou předklonil Tobias.
,,Támhle je knihovna, tam je kostel, autobusová zastávka v centru, nákupní zóna a támhle je sportovní hřiště."
Trochu mi vadilo, že se přeze mě překlonil, ale zároveň jsem byla ráda, za ukázku města, kde teď budu bydlet. Po chvíli dodávka zastavila a Tobias na mě spadl. Když stával, dotkl se mého ramene a já mu nahlédla do nitra. Byl nadšený, sebejistý, rozpačitý, nejistý, chvílemi jsem viděla i lásku. To mě trochu vyděsilo. Po 5 sekundách toto omámení přestalo a on vystoupil. Prošla jsem přes kufr ven. Tobias a Zdeněk popadli tašky s nákupem a já si vyndala svůj kufr. Zdeněk zamkl dodávku a společně jsme odkráčeli do domu.
,,Zatím jsi to tady prohlédni. Tobias ti to tady ukáže. Ve dvanáct hodin bude oběd."
Zdeněk odešel do kanceláře. A já s Tobiasem jsme zůstali na chodbě. Nejdřív jsme odnesli jídlo do kuchyně a poté mě Tobias zavedl do mého pokoje. Byl nádherný, tyrkisové stěny, ustlaná postel, psací stůl, zásuvka plná bloků a tužek a jedna velká skříň. Tobias na mě mohl oči nechat. Byl rád, že se mi tady líbí. Teda, alespoň jsem si to myslela, že si to myslel. Provedl mě celým domem. Poslední zastávka byla před obyčejnými dveřmi.
,,Za těmahle dveřmi máme klubovnu. A to je poslední místnost v domě."
Usmál se na mě a otevřel dveře do klubovny. Oba jsme vešli naráz. Všechny oči se na mne podívali. První kdo ke mě přišel byla malá holka s černými vlasy a obarvenými červenými konečky. Vypadala mile a přátelsky.
,,Ahoj, já jsem Jane."
Podávala mi ruku. Oplatila jsem jí to. Potom se na mě zadívala a naznačovala mi, abych se také představila. Pohlédla jsem na Tobiase. Po chvíli mu došlo, že nemám tužku ani papír. Usmál se na mě.
,,Tohle je Roxy."
Jane se na mě divně zadívala. Najednou jsem ušlyšela další hlas.
,,Tobiasi ona se představí sama. Nemusíš, ze sebe dělat machra."
Vysoký kluk se na mě zadíval a pak pohlédl na rudého Tobiase.
,,Filipe, nech mě napokoji!"
Tobias se mi opřel o rameno. Zoufale jsem se podívala na Jane, která na ně házela pohledy.
,,Roxy, nevnímej ho. Je to zabedněnec."
Tobias se ušklíbl a namachrovaně dodal.
,,Jsem něco jako její tlumočník. Je totiž Němá!"
Tlumočník!!! To přehnal. Trochu jsem se posunula na stranu a Tobias sletěl na zem. Až moc mi věřil a pořádně se o mě opřel, ale on si časem zvykne. Nejsem držák na blbce... Jane vyprskla smíchy. A jen se na mě podívala.
,,Díky, tohle potřeboval. Pořádnou ránu do hlavy."
Usmála jsem se na Jane. A vrátila pohled na Tobiase ležícího na zemi. Podala jsem mu ruku. Zvedla jsem ho a on mi jen do ucha pošeptal Díky... a šel si sednout. Když procházel kolem Filipa, nenápadně do něj strčil a on spadl na zem.
,,Sakra. Už toho idioti nechte!!!"
Zařvala dívka sedící vzadu u stolu. V ruce měla mobil a jen málo kdy zvedla oči. V červeném křesle seděla ještě jedna holčina, která si malovala nehty, fialovým lakem.
,,Támhle vzadu sedí Holy s mobilem v ruce. Je to mobilový maniak. V tom červeném křesle sedí Emili. Je to parádnice."
Emili určitě nebylo 12 jak říkal Zdeněk. Byla jen o pár cenťáků vyšší než já. A menší než Filip. Myslím, že jí je 17 nebo tak nějak. Všechny jsem si prohlížela. Tobias se na mě zamilovaně díval, až to bylo nechutné. Filip vedle něho četl časopis. Jane si vyndala nějakou knížku. Holy měla svůj FaceBook a Emili si dolakovávala nehty. Ten smrad byl všude. Laky prostě smrdí. Nejednou ke mě přišla Jane s knížkou.
,,Mohla by jsi mi něco nakreslit?"
Jane bylo 10 let a byla roztomilá. Nedalo se jí říct ne. Přikývla jsem a ona mi předala knížku. Měla nádherné žluté desky. Působila magicky. Jane se na mě usmála.
,,Oběd!!! Kde jste, měli jste tu být před 50 sekundami."
Zdeňkův hlas se nedal přeslechnout. S Jane jsme vyšly před klubovnu. Rychle jsem zaběhla k sobě do pokoje a deník si položila na stůl. Potom jsem se vidala směrem k jídelně.

Snad se vám líbila tato kapitola. Budu ráda za VOTES nebo KOMENT. Není to pro mě lehké, psát pokaždé přes 1000 slov, ale zatím to zvládám ;) děkuji všem za podporu. Zairi <3