Nevím jestli to dodržím, ale snad ano, budu vydávat každý den Kapču :) a i kdyby to nešlo, tak je napíšu a publikuji v nějaký určitý den :) užijte si Kapču <3
PS: po dvou týdnech jsem to vzdala 😂😂😂 kapči budou vycházet jak já chci. Nečejte rázraky. Ok, no, takže pod touto kapčů budou komenty asi takovýhle: kdy vyjde další kapča??? 😂😂😂

⇩⇩⇩ tohle je minulost ⇩⇩⇩

***
Ležela jsem, vedle mě byl budík a vedle budíku seděla máma. Nařizovala mi ho. Pak mě políbila a odešla. Zavřela jsem oči, ale řev mě vyrušil. Rychle jsem přišla ke dveřím a slyšela hádku. Táta křičel a máma házela věcmi. Nejdřív to bylo kvůli školce, ale pak se přesunuli k častému tématu. Padlo slovo rozvod jen jsem poslouchala a po tváři mi sjela slza. Druhý den bylo to samé. A každým dnem se to zhoršovalo...
,, V těchto podmínkách se nemůžete starat o dítě! Tady je soudní příkaz!"
Ten hlas neznám. Byl hrubý a sebejistý.
***
Odtrhla jsem oči od zrcadla a zarazila se. Nevěděla jsem co to mělo znamenat. Na svou minulost si nepamatuji a tohle je pro mě cizí. Najednou vešla do pokoje dívka.
,, Ahoj, já jsem Roxy."
Měla tichý hlas, ale v nitru byla zkažená.
,, Zdar, doufám, že se ti tady bude líbit."
Odsekla jsem. Sebrala mi život.
,, Paní Wolinxová si toho všimla včera. Moc mě to mrzí."
To tak. Lže a já to vidím. Chudák Mattyáš. Je mi ho líto, i všech. Ona to nezvládne.
,, No jasně! Užij si ukradenej život! M-m-můj ž-život!"
Už zase nedokážu mluvit. Ona se jen uchechtla a já ji vyhnala ven. Sbalila jsem si věci a odnesla je do auta. Pak jsem zašla do klubovny. Všichni tam seděli sklíčení.
,, Ahoj Rosse. Tohle je asi náš poslední pozdrav."
Tobias sklopil hlavu a já uviděla slzu. Třpytila se na jeho tváři. Neudržela jsem se a rychle se k němu rozeběhla. Pořádně jsem ho obejmula. On mi to oplatil. Pak mě obejmuli i ostatní. Všichni jsme měli slzy v očích. Nedokážu se přes to přenést, je mi jich líto. Nechci se tohohle životu vzdát. Jsou jako má rodina, členi party, kterou jsem si zamilovala. Slzela jsem víc a víc. Nakonec bylo jedno velké obejmutí. Tyhle lidi mi budou chybět.
Tuhle nádhernou chvilku přerušil sarkastický potlesk. Všichni jsem upřeli pohledy do kouta, kde se objevila Roxy. Ušklíbla se.
,, Tohle je tak dojemné. Předej mi miráculum a odejdi."
Rozkazuje mi jako bych byla její služka. Nehodlám ji poslouchat.
,, N-nedám!"
Neumím dost dobře mluvit, ale stejně jsem ji zaskočila.
,, Ty se jí nevyrovnáš! Rosse patří k nám a ty do sirotčince!"
Tobias mě bránil, ale bylo to k ničemu. Najednou jsem si uvědomila, že tady ještě někdo je. Popošla jsem k oknu a rozhrnula závěsy. Jasně, že tam byla paní Wolinxová a Zdeněk.
,, Roxy, takovéhle schopnosti jako ona nemáš! Ty sem prostě nepatříš! Rosse ti nikdy nedá Miraculum!"
Tobias se nehodlal vzdát a já mu z celého srdce děkovala.
,, Přestaňte se hádat! Rosse přívěšek."
Teď už nemůžu i Zdeněk jí ho chce dát. Tak ať. Opatrně jsem odepnula přívěsek z krku a předala ho Zdeňkovi. Ten jen kývl a já pomalu se sklopenou hlavou odcházela z místnosti. Ve dveřích jsem se na partu naposledy obrátila a pořádně si je prohlédla. Vsichni měli u sebe kapesník. Utřela jsem si slzu a šla ke schodům. Paní Wolinxová nandala kufr do auta a já si sedla vedle spolujezdce.
Všichni mi mávali a zakrývali si slzy po tvářích. Zamávala jsem jim na rozloučenou.
Paní Wolinxová nastartovala a auto se dalo do pohybu. Naposledy jsem si prohlížela město. Nechci odjet.
,, Nechci... odjet!"
Paní Wolinxová se zarazila, ale radši nic nenamítala. Já neslzela, ale brečela. Proudy slz kapali na podlahu a na moje oblečení.
Je konec! Povzdechla jsem si.
Najednou paní Wolinxová něco zamumlala. Něco ve smyslu ,,Neboj je tady další... ...o tebe." Nevím co to mělo znamenat, ale kapánek mě to vyděsilo...

TO BE CONTINUED...

Ps: omlouvám se za kratší kapču :) snad neva