Osnova:     1. Odchod

                    2. Život

                    3. Návrat

Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery. Když bylo nejstarší osmnáct let, zavolal si ji král k sobě a řekl: „Nino, je ti osmnáct let. Měla by ses na to začít chovat, osamostatnit se." „Tatínku, chcete, abych dělala více ručních prací, nebo… nebo, abych se více starala o sestřičky?" Odpoví nejstarší z jeho dcer. „Ne.. takhle jsem to nemyslel, spíše.. určitě neumíš s penězi, nevíš co a jak.." „Jsem ochotná se to naučit, opravdu! To všechno, zvládnu to." Oponuje stále Nina. „Já vím, že ano. Věřím Ti. Proto odejdeš z našeho království. Naučíš se žít, přežívat s minimem peněz. Chci, abys byla šikovná a soběstačná." „Ale.. já nikdy.. tatínku.." „Co? Jistě to zvládneš. Dám Ti na cestu takových.. dvacet pět tisíc korun. S tím zvládneš žít, než si najdeš práci." Vyspělá, teď už i dospělá. Krásná zrzavá a skromná dívka. Ač jídla a pití dostatek potřebuje. Oblečení, vody a tepla. Tahle dívka právě odchází od svého otce krále do svého pokoje. Slzám ve svých očích vůbec nebrání. Vůbec neví, jak s penězi, neví kolik co stojí, vlastně ani neví, jestli dostala hodně, nebo málo. Neví, kolik peněz má průměrná rodina, kolik bohatství tak může mít ta jejich. A teď? Bude vyhnána ze svého domova, s nějakými penězi a s tím, co si sama vezme. Teď se ale musí vzchopit. Pomalu se zvedá z postele a rozklepaně si bere obrovskou tašku, do které dává základní věci, jako je hřeben, kartáček, pasta a podobně. Něco málo z oblečení, jakožto třeba legíny nějakou tu halenku navíc. Jakožto poslední věc si tam dává nějaké jídlo, které má ve svém pokoji, což obsahuje maximálně nějaké to ovoce a sladkosti. „Můžu jít.” Šeptne si pro sebe Nina a odchází ze svého pokoje. Musí se jít rozloučit. Nejdříve míří za Laurou, její nejmladší sestrou, které je aktuálně patnáct let. Těžko říct, zda-li to pochopí, je zahleděná ve svém světě plném elektroniky a kluků. Vlastně Nina je jediná ze tří dcer, které se tohle vyhnulo téměř úplně. Nina své sestře nic moc nevysvětluje, zkrátka se rozloučí, obejme ji a snaží se ze všech sil zabránit slzám. Laura to nejspíš nebere zrovna moc vážně. Poté se ocitne v pokoji prostřední sestry a tam to probíhá podobně. Až na to, že Rozálie měla v očích opravdu obavy. Co když svou sestru opravdu už nikdy neuvidí? Poslední osoba, za kterou Nina míří je její tatínek. Předá jí peníze a loučí se s ní. Loučí se s láskou, ale zároveň hrdě. Má totiž za to, že dělá správnou věc, pro dobro své milované dcery. Ač je silný a statný muž, má také co dělat, aby jeho slzy nevypluly na povrch. ,,Měj se hezky, dceruško. Zvládneš to.”

Nina bloudila a bloudila. Bloudila lesem, hledala nějaké místo, kde by se dalo dobře přespat. Hledala a hledala, až našla. Našla nějaký penzion. Zeptala se zde na ubytování. Jistá milá paní, které bylo asi něco přes dvacet jí ubytování zařídila. Vše jí tam ukázala. Provedla ji všemi místnostmi. Dokonce Nině tato dáma zajistila i práci v tomto penzionu. Ještě ten večer se stihly dívky seznámit, ovšem Nina se Alici vůbec nezmínila o tom, že by snad byla z královské rodiny. Dokonce stihla poznat i bratra Alice, Aleše. Moc fajn kluk, jen o něco málo starší než Nina, zároveň však o něco mladší, než Alice. V království to všechno ubíhalo také dost pomalu. Ubíhaly dny, týdny, pak dokonce i měsíce. Když sestry Niny konečně pochopily, že vážně odešla, že vlastně ani nevědí, jestli se vrátí, zhrozily se. Vyčítaly to tatínkovi, neviděli jeho dobrý záměr. Ono to vlastně až tak správné nebylo, ale úmysl špatný opravdu nebyl. Když bylo Rozálii 18 let, už to i tatínek přestával pomalu zvládat. Cítil obrovský žal nad svou nejstarší dcerou, která se nevracela. Cítil, že udělal špatnou věc a už se mu zrovna moc vládnout nechtělo. Proto uspořádal bál pro jeho prostřední dceru. Snad si tam někoho vybere a budou spolu moct vládnout. Věří, že si najde především někoho moudrého a hodného. Jeho Rozálka má na lidi rozhodně dobrý čich. Vždycky hned odhalí zlo. Mezitím se zase někam posunuli i v penzionu. Nina tam pečlivě pracovala společně s Alicí, nějaký ten čas trávila i s bratrem Alice, který do ní byl rozhodně zakoukaný. Byla s ním legrace a byla poměrně dosti šťastná. Ovšem něco jí stále chybělo. Chyběla jí rodina, její milované sestřičky, tatínek. Maminka… ovšem maminku už nikdo vrátit nemůže, s tím už se smíříla. Alice si všimla, že jí něco chybí, a to jí trápilo. Ovšem když to řekla svému bratrovi, vždy ji odbyl slovy: „Vždyť má peněz, jako želez. Má kde bydlet, má práci. Má nás. Určitě je šťastná.” 

,,Tak já už asi můžu jet.” Usměje se Nina na Alici, která jí slíbila, že ji odveze. ,,Jasně, můžeme, nasedni si.” Oplatí jí Alice úsměv a sedá si do auta. ,,Ovšem stále jsi mi neřekla, kde přesně to bydlíš…” ,,Nech se překvapit a uvidíš.” Odvětí opět Nina. Celkem se těší domů a vlastně by tuhle úžasnou dívku chtěla představit tatínkovi. Celou cestu Alici naviguje a Alici to začíná připadat čím dál tím více divnější. ,,Tak, tady zastav.” ,,Cože? Seš si jistá, že tady?” ,,Ano, jsem.” Zasměje se zase Nina a vystupuje, společně s překvapenou Alicí z auta. Blíží se ke vchodu. Ale nejdřív se zastaví u Alice. ,,Dobrý?” Zasměje se, když pohlédne na vyplašenou Alici. ,,J-jo.” Pousměje se Alice nazpět. Nina k ní přijde a zadívá se ji s úsměvem do očí. ,,Nemáš se čeho bát, ano?” ,,Dobře.” Usměje se Alice, konečně upřímně a políbí svou přítelkyni na rty. ,,Když jsi mi řekla, že jsi lesba, byl můj život hned krásnější.” Usměje se hned po polibku královská dcera na svou milovanou. Společně vcházejí dovnitř hradu. Ohlásí se a čekají. ,,dceruško?” Řekne překvapeně bývalý pan král. ,,Jsi to ty? Hodně ses změnila. Byla to taková doba.” Řekne upřímně, pochybovačně, nevěřícně. V jeho hlase jsou vidět snad i výčitky vůči jemu samotnému. ,,Jsem to já, živá a zdravá. Naučila jsem se, co je to práce, jakou váhu mají peníze a poznala štěstí. Pak taky lásku.” ,,To je skvělé! Opravdu. Určitě by sis zasloužila vládnout, pečlivě jsem to zvážil. Já jsem tím už unavený. Navíc jsi nejstarší z dcer. Počkej,” Právě mu docvaklo, co před chvílí řekla. ,,Lásku? Našla sis někoho? Můžete vládnout spolu! Kde je ten mládenec?” Rozhlíží se, ale vidí jen nějaké děvče. ,,Víš tati,” říká s obavami v hlase. ,,Tohle je Alice.” Alice přijde blíže a ukloní se něžně. ,Těší mě.” Poví ještě. Pan král však pouze svraští obočí. Tohle se mu vůbec, ale vůbec nelíbí. ,,Nechci udělat stejnou chybu, jako tehdy. Nebudu tě vyhánět.” snaží se udržet vztek. ,,Ale vládnout rozhodně nebudeš. V žádném případě na trůně nebudou sedět dvě ženy. Dělalo by nám to špatné jméno.” ´sobec´, pomyslí si Alice. ,,Takže. Rozálce se chystají zásnuby a vládnout bude ona!” ,,Ale tatínku, já jsem sem nepřišla kvůli tomu, abych vládla. Nevadí mi být prosté děvče. Vlastně jsem se chtěla vrátit zpět do bydliště tady Alice. Vlastní penzion.” Král se udiví. ,,Páni… tak..” Ztratil slov. ,,Tatínku mám vás moc ráda, ale jen s ní mohu být šťastná. ,,Usměje se.” Po nějaké době se všem žilo doslova královsky. Rozálie vládla se svým manželem. Měli společně děti. Laura se vdala do jiného království. Ovšem děti nikdy neměla. A Nina s Alicí? Žili si dobře, jako manželky v penzioně. Nic jim nechybělo. Dokonce jim byla schválena adopce krásného a zdravého kluka. Zvelebovaly společně penzion. A jejich láska nikdy nepohasla.

......
Možná tam jsou chybky, upřímně jsem řešil především děj.

Byl bych rád za názor.
Cover možná někdy dodělám..
Děkuji všem🧡