Pravdě neutečeš, pravda ví. A proto ji nemaskuj lžemi a buď odvážný, Eliáši.

Eliáš by byl přísahal, že ještě stále cítí na horním patře chuť čokolády. A také horkou dlaň hocha se smaragdovýma očima. Při těch drobných vzpomínkách, které se ještě nestihly proměnit v hustou mlhu zapomnění, vnímal žár ve tvářích. A tu malou, sotva spatřitelnou naději, že ještě stále může zjistit, kým vlastně je a před čím tak slepě utíká.

S Gabrielem naposledy mluvil před třemi dny a třemi nocemi. Ačkoli své milované Souostroví vlčích máků obvykle navštěvoval při jakékoli volné chvíli, obzvláště teď na podzim, kdy se k zemi ve větru snášely duhové lístky a cesta se zdála být o to kouzelnější, nyní polykal chuť jej navštívit jako ostré hřebíky.

Bál se. Strach mu odmítal dovolit čelit pravdě. A tak se jí opět vyhýbal jako čert kříži a snažil se sám sobě namluvit, že minulost neexistuje.

Jenže ona existovala. Byla tady, provázela jej na každém kroku. Minulost jen tak nemohl vymazat z povrchu zemského a zadupat hluboko do země, tak, aby ji nikdo dlouho nedovedl zase vykopat a oprášit jako prastarý poklad. Kolikrát skutečně toužil, aby navždy zmizela, ale s každou vzpomínkou na úsměv toho cizince, na jeho jiskřící oči a jemný hlásek, se zatvrzoval, že bude bojovat.

Jenže čím déle se neviděli, tím těžší bylo si rozpomenout. A tak se mu nakonec přestaly vybavovat Gabrielovy rysy a s nimi mizela i naděje. Pomalu se vytrácely jeho záhadné, úpěnlivě prosící smaragdové oči. Kaštanově hnědé vlasy, pečlivě střižené okolo krku. Najednou se z Gabriela stala metafora, tělo bez kůže.

Kdykoli kučeravý hoch pomýšlel na svého cizince, viděl jen hromádku kostí zavřenou ve skříni.

A tak tak začal Gabrielovi říkat.

Kostlivec.

Jenže nezáleželo na tom, že Eliáš si nepamatuje. Gabriel byl živoucím důkazem, že minulost nejen existovala, ale také musela být neskutečně bolestivá. A jistě měl pravdu, když říkal, že se jí Eliáš musí postavit čelem. A možná proto se to jitro rozhodl opět navštívit rudé máky.

Eliášova postava se šinula chladným a upršeným ránem. Noha ve svižném tempu střídala druhou. Tentokrát si ale byl celkem jistý, že neutíká před stále se zesilujícím poprcháváním, ale před pravdou. Protože co kdyby náhodou narazil na svého Kostlivce a nakonec mu to nepřišlo jako dobrý nápad?

„Eliáši, prosím."

Mohl jít dál. Nohy ho stále nesly. Po chvíli však zakolísal, jako by byly jeho končetiny rozumnější než hlava, a otočil se. Zíral do těch pověstných zelených očí, ten obraz byl najednou zpátky, protože byl přímo před ním. Už nemusel vzpomínat, nyní skutečně viděl.

Gabriel však dnes vypadal unavenější a strhanější než předtím.

„Jestli si tak moc žalostně přeješ uzavřít kapitolu svého života, nemůžeš před ní donekonečna utíkat, Eliáši. Rozumím ti. Přeju ti, aby se ti podařilo utéct. Ale vážně si myslíš, že na tvé straně stojí tolik štěstí?"

Ona slova v Eliášovi probudila zvědavost. Srdce se na moment zastavilo a mozek odhalil skličující, hrůzostrašné prázdno, kdykoli se chtěl Eliáš podívat pod pokličku svých starých vzpomínek. Najednou tam na něj nečekala žádná.

„Nemůžeš nakreslit obrázek nekvalitníma pastelkama a myslet si, že přežije veškeré katastrofy světa. Stejně jako nemůžeš zapomenout na minulost, na kterou jsi už jednou zapomněl. Dokud se jí nepodíváš do očí, nemůžeš ji považovat za vyřešenou, Eliáši."

Před Eliášovýma pomněnkově modrýma očima v ten okamžik zatančily barevné jiskřičky, jež zformulovaly další ztracenou vzpomínku. Pocit, že má něco vlastního a pravdivého, přinutil motýly v jeho břiše létat.

Jako malý kluk se skláněl nad chodníkem a žlutou křídou kreslil na dlažební kostky usměvavé sluníčko. Kdosi ho držel za ruku.

Ahoj, dneska mám pro vás trošku složitější otázku! Co vy považujete za své kostlivce? Co doopravdy nemáte rádi a kdybyste mohli, tak to zavřete do skříně? Mohou to být jak skutečné věci, tak i vlastnosti, může to být něco hlubokého nebo naprostá hloupost. :) Třeba já za takového svého kostlivce považuji pavouky. Ty vlastně do skříní zavírám doopravdy. Nebo možná sebe, aby na mě nemohli!

-Sterrča | 28. 7. 2022