Existují tři klíče k hádankám – bronzové, stříbrné a zlaté. Najít ten zlatý klíček je sice zkouškou, ale přináší to nejlahodnější ovoce, Eliáši.

Maličkatý domek stojící na samém konci ráje, se svojí fasádou připomínající čerstvě utržený pomeranč, znamenal pro Eliáše komfortní zónu. Z ní ovšem vystoupil ve chvíli, kdy pozval domů cizince s pronikavýma zelenýma očima, a ještě k tomu mu slíbil svoji božskou čokoládu.

Hoši seděli naproti sobě, na žluté pohovce, jež ze všeho nejvíce připomínala zralé citróny. Eliáš houpal nohama a občas se zlehka dotkl parket, na něž skrz vysoké okno pronikalo podzimní světlo.

Gabriel pomalu usrkával onen zázračný nápoj z malého porcelánového hrníčku. Eliáš se po chvíli také odvážil strčit jazyk do sladkého nápoje s bílou pěnou na povrchu. I přesto, že se z obou šálků ještě vydatně kouřilo, onen takřka zázračný nápoj stál i za popálení jazyků.

„Ještě jsi mi pořádně nevysvětlil, co tu děláš, Gabrieli." To jméno Eliáš vyřkl s takovým přesvědčením, až sebou cukl a v roztřesených dlaních se mu opovážlivě zakomíhal i hrneček. Najednou si totiž uvědomil, že to jméno měl skutečně v hlavě dávno předtím, než mu ho tmavovlasý chlapec prozradil. V jeho ústech znělo zcela přirozeně.

A myšlenka, že měl něco tak na dosah, a zároveň tomu byl tak vzdálený, jej zraňovala.

Tváře měl opět rudé a znovu se neodvážil podívat do Gabrielovy tváře. Byl si ovšem neochvějně jistý tím, že se právě usmívá. Tím svým krásným způsobem. S dolíčky po obou stranách tváře. Proč si jen pamatoval takové hloupé detaily a raději nevěděl, kdo je Gabriel zač?

„Však jsem ti to už řekl," namítl podrážděně Gabriel a odložil svůj napůl vypitý hrneček na podtácek. „Přišel jsem ti dát najevo, že nejsem ani tvé strašidlo, ani kostlivec. A že bys měl dělat něco s tím, abys tomu taky uvěřil."

V Eliášově hlavě to začalo bzučet jako v úle. Věřil tomu. Chtěl tomu uvěřit a byl si jistý, že všechny vzpomínky, ty veškeré zapomenuté vzpomínky, které během let postavily mezi ním a Gabrielem zdánlivě nepřekonatelnou bariéru, ještě zdaleka neztratil.

„Občas jsme tady jen mlčky seděli a společně pozorovali hvězdy. Ty malé hvězdy, které se nám posmívaly, protože jsme ani jeden nebyl schopen najít ani Velkou Medvědici." Gabriel byl očividně přesvědčený, že jeho monolog Eliáše přiměje si rozpomenout. Potom udělal pauzu a usrkl z kouřícího nápoje. Zelenýma očima sledoval jeho reakci.

Eliášova paže nakonec klesla podél těla a na chvíli vypadal jako socha. Nevzpomínal si. To, že se mu hvězy vysmívají, věděl už dávno, avšak že nebyl jediný, komu se kdysi vysmívaly, to už pro něj dosud bylo tajemstvím.

Z jeho krku se ozvalo štěněcí zakňučení, utlumené již známým pohybem Gabrielovy ruky. Zelenooký hoch přejel bříškem palce tam, kde předtím byly v Eliášově kůži stopy mělkých půlměsíčků, a potom ho chytil za zápěstí. „Pomůžu ti. Stojím si za tím."

Eliáš zvedl pohled a roztřeseně do sebe vyklopil posledních pár loků zázračné čokolády. „A já ti pomůžu mi pomoct."

Dokud sluníčko nevystoupalo na horizont, dva ztracení hoši mlčky seděli na citronově žluté pohovce. A ačkoliv se Eliáš neujistil o pravdě, byl si celkem jistý, že někde ve své hlavě objevil novou vzpomínku.

Vzpomínka na dva malé kluky popíjející božskou čokoládu byla téměř hmatatelná.

Jaká je vaše nejoblíbenější vzpomínka z dětství? A jak byste se cítili, kdybyste ty nejhezčí ztratili? Samozřejmě s tím, že byste věděli, že něco nemáte!

-Sterrča | 27. 7. 2022