Někdy si myslíme, že klíčem k nevyřčeným otázkám je přelétavá budoucnost, ale je to stálá minulost, které můžeme bezmezně věřit. A proto právě v ní hledej své odpovědi, Eliáši.

Eliáše zaplavil pocit euforie. Příjemně ho obemknul jako chundelatá deka nebo jako objetí starého přítele. Jakmile konečně dosáhnete toho, po čem toužíte víc než po louce plné rudých máků nebo pomerančových palačinkách na okraji světa, je pochopitelné, že si přijdete jako v pohádce.

A Eliáš si tuhle svoji roli pohádkového prince chtěl hýčkat tak dlouho, dokud se mu bude zvedat hrudník a srdce vlévat krev do žil. I přesto, že do té chvíle nevěděl, jak moc tenhle okamžik potřeboval. Jak moc potřeboval vidět Lunu. Slíbil si, že tuhle vzpomínku už neztratí. Nikdy.

Možná, že když si to bude usilovně přát, hvězdy jeho přání vyslyší. Tentokrát se mu nebudou smát.

Překvapeně odlepil nos od okna tak rychle, až se zapotácel. Rozmáchl se rukama a přistál přímo na posteli, na chvíli zase objímaje bílý polštář ze všeho nejvíce připomínající nadýchaného beránka.

Jakmile získal ztracenou rovnováhu, Kostliveček jej svojí elegantní chůzí doprovodil až ke dveřím vedoucím z místnosti a při tom zanechával na parketách otisky svých tlapek. Eliášovi vyhovovalo mít alespoň v něčem chaos, jenž byl jen zlomkem toho, jaký měl v hlavě, a tak jen málokdy zametal zaprášené parkety.

Na schodech se ozvaly hochovy kroky a následně rozlobený sten, když se domkem rozezněl zvonek. Ten drnčivý zvuk sem jako by nepatřil. Jako by pocházel z jiného světa, jež už nebyl ani zdaleka tak krásný jako ten, v němž stál pomerančový domek.

Jakmile Eliáš odemknul dveře v přízemním patře, ze všeho nejdříve vyhlédl na maličkatou vrzající branku.

„Viděla jsem tě už nahoře, Eliáši. Nikdy ses neuměl pořádně skrývat a věřil jsi, že když náhodou nevidíš své okolí, nevidí tě ani ono. Teď si možná nezakrýváš obličej rukama, ale já vidím, že té dětské hře zase věříš."

Vše, co Luna řekla, znělo skoro perfektně. I ona byla jako z jiného světa. A její slova hlavně udeřila hřebíček na hlavičku. Přitom, co vyslovovala svoji nevinnou hypotézu, se hlasitě smála.

Její smích byl tak čistý a upřímný, že se Eliášovi nahrnula krev do tváří a po chvíli se sám usmál; opouštěje pohled na branku a opatrně se dívaje na Lunu. Její radost byla nakažlivá a on si uvědomoval, že jej dřív nebo později zcela pohltí a nemá cenu se jí bránit. „Změnila ses."

„Lidé se mění, Eliáši." Luna pohodila hlavou, až rozcinkaly její obrovské náušnice ve tvaru srdcí. Jejich barva ze všeho nejvíce připomínala jahody pěstované ve skleníku.

Eliáš se konečně odvážil podívat na Lunu tak, že se jeho víčka nechvěla touhou upřít pohled na špičky šedých papučí; do té doby s takovou touhou bojoval velmi. Gabriel mezitím zmizel, jako by se skutečně stal tím, za koho ho Eliáš měl – metaforickým kostlivcem, jenž se skrývá ve skříni a po nocích vás nutí zůstat vzhůru a přemýšlet, strachovat se.

A v tu chvíli Eliáš pochopil. Jeho Luna se nevrátila. Nemohla se vrátit, protože z některých míst se lidské duše už nevracejí. Poprvé za život tak mohl být vděčný tomu, že vidí budoucnost, či že alespoň může nahlédnout do chvil, jež by si přál zažít, ačkoli již dávno nemohly být skutečné.

Nebýt toho, Luna by tu teď nestála.

Objal svoji dokonalou, překrásnou Lunu. „Ještě nechoď, prosím," zavzlykal jí do jahodově červených náušnic a Luniny azurové oči se jako špetkou kouzla rozzářily. „Ještě nejdu. Kdo říká, že chci jít hned teď?"

„A když bys přece jen šla, ukázala bys mi, jak moc ses změnila?"

Luna se zatočila ve svých lehkých šatech, pod nimiž měla tmavé punčocháče, a přikývla.

Eliáš jí kývnutí oplatil.

Moc doufám, že jste si tuhle kapitolu užili! Mně osobně se setkání Eliáše a Luny po letech psalo strašně krásně a ráda si vyslechnu i vaše pocity! :) Příště nás čeká dvojnásobně dlouhá kapitola, pravděpodobně ta nejdůležitější vůbec :)

-Sterrča | 31. 7. 2022