Občas se ztratíš sám v sobě. Jsi sám a pomalu uvadáš jako mák, kterému nebylo dopřáno vláhy. A o to víc bys měl bojovat za to, aby byl tvůj osud jiný, než ten nebohé květiny, Eliáši.

Eliášovi se zdálo, že pochopil příběh o obrázku nakresleném z nekvalitních pastelek. Dokonce mu přišlo, že napasovat jej na ten jeho nemůže být tak složité; minimálně Gabrielova hypotéza něco takového tvrdila. Navíc se před chvílí skoro dotkl jedné ze svých vzpomínek. Cítil ji, prožíval ji.

Nyní se mu však opět zdá, že za černou mlhu zapomnění jen tak nepronikne.

Hoši seděli na citronově žlutém gauči. Tentokrát však nebyli v malém, pomerančovém domku zahaleném do stínu barevných stromků, nýbrž seděli uprostřed útulné kavárničky.

Byl to jako ztracený ráj, po němž začalo srdce kučeravého hocha tesknit až ve chvíli, kdy ho konečně objevil. Jako by najednou vše začínalo dávat smysl jenom proto, že cítil sladkou vůni palačinek.

„Dlouho jsi tu nebyl, viď?"

Konverzace mezi kučeravým hochem a jeho Kostlivcem vždy začínaly stejně, a pokud se náhodou nedržely pevného mustru, alespoň si zachovávaly velmi podobné znaky. Gabriel položil opatrnou, přesto však naléhavou otázku, a Eliášovy tváře zrudly. Prsty se mu zachvěly.

„Je to už pár let." Poté co to Eliáš vyslovil, zakousl se do jemného, delikátesního těsta jedné z palačinek, a v koutcích mu ulpěla sněhově bílá šlehačka. Snažil se dívat kamkoli, jen ne Gabrielovi do očí. Kostlivci by se přece dívat do očí nemělo – to bylo nepsané pravidlo, jež Eliáš během těch pár dní vzal za své.

Na pohledu jeho osobního Kostlivce ovšem bylo něco magického, co ho vždycky přimělo zvednout hlavu. „Naposledy jsme tu byli před devíti lety. Já sám si to už tak úplně nepamatuju, ale ta sedačka mi je povědomá. I pomerančové palačinky," promlouval zrovna Gabriel Eliášovi do duše.

Devět let. Ztratil skutečně Eliáš devět let? Nebo bylo tohle celé jen iluze, hříčka jeho kouzelem přetvořené mysli? Přirozeně moc dobře znal chuť pomeranče i to, jak voní palačinky, avšak ani jeden kout malé útulné kavárny na konci světa mu nebyl povědomý.

„Takže jsme sem chodívali každou sobotu?" zopakoval potom Eliáš to, co mu Gabriel řekl během jinak tiché cesty od domu, a skoro nedůvěřivě svraštil obočí. I na tohle zapomněl a měl neblahé tušení, že ani připomenutí té skutečnosti mu neudělalo o moc lépe. Kdyby tak šel ke svým mákům! Gabriel ovšem trval na tom, že mu musí ukázat další z klíčových míst a Eliáš mu nezvládl odporovat.

Při své otázce roztomile nakrčil nos a oči jako dvě pomněnky upřel do těch Gabrielových. Cítil se neskutečně zahanbeně – ptal se na něco, co skutečně bylo, tedy alespoň to prý bylo, a on sám o tom neměl ani ponětí. Ten pocit, že někdy v minulosti žil kluk se stejným jménem, stejnýma pomněnkovýma očima a totožnými kučeravými vlasy, ale že mu jeho vzpomínky zdaleka nepatří, chutnal hořce jako ta marmeláda.

Gabriel sotva neznatelně přikývl a usmál se. „Učíš se rychle, Eliáši."

„Protože jsi mi to řekl a umím udržet myšlenku pět minut."

„Pět minut je pořád víc, než zapomenout hned, tak si trošku věř. Udělej to pro sebe, když ne pro mě nebo pro... Lunu."

Eliáš měl velké štěstí, že už dožvýkal i druhou palačinku, jinak by mu nyní sousto uvízlo v krku a nahradilo by onen knedlík nervozity. Věděl, že Gabriel právě uhodil hřebíček na hlavičku. Byla to další hádanka. A možná, že takhle kavárna byla vodítkem.

„Ona tu s náma byla taky, viď, Gabrieli? Luna," zašeptal chvějícím se hlasem Eliáš. Cítil, že to jméno zná. Jeho jazyku neznělo nepatřičně, právě naopak – každé jedno písmenko řekl s neochvějnou jistotou.

Další přikývnutí.

A v Eliášovi se najednou ozval nepopsatelný pocit, že má rozlousknutí všech tajemných hádanek na dosah ruky. Někde, v jiném a lepším světě, v němž mu bylo dovoleno si uchovat vlastní vzpomínky, stál na špičkách a zaplétal do medových vlasů čerstvě vykvetlé pomněnky.

Usmívala se na něj cizí tvář. Patřila dívce.

Co si myslíte o Luně? Jakou roli asi hraje v Eliášově a Gabrielově příběhu? Určitě mi také můžete dát vědět, jestli byste raději s našimi dvěma hrdiny vyrazili do útulné kavárničky uprostřed ničeho na pomerančové palačinky, nebo spíše po večerech seděli na gauči a nad horkou čokoládou pozorovali hvězdy? :)

- Sterrča | 29. 7. 2022