Otevři chvějící se víčka a nahlédni za oponu svých tajemství – sama minulost se ti rozprostře jako na dlani, Eliáši.

To, co Eliáš řekl jen pár pomíjivých okamžiků dozadu, vlastně nebyla čistá pravda. Nebyla to ovšem ani čistá lež.

Jak si tak krotkým pohledem prohlížel cizince, zdálo se mu, že jeho očima pronikne až do samé minulosti a že se před ním zhmotní jeho mladší kopie, která mu bude důvěrně známá. Nic se však nestalo. Eliášovo srdce tepalo v neklidném rytmu, jako by na něj volalo, že tohle je setkání se starým přítelem. I tak si tvrdošíjně stál za tím, že neví, kdo onen zelenooký cizinec je.

Pomalu položil svoji teplou, chvějící se dlaň na vlastní hruď a potom, jako by snad věřil tomu, že přece jen přijde děsivá bouře a je třeba se co nejrychleji schovat, vzal nohy na ramena.

Obvykle neutíkal. Avšak nyní se útěk zdál být tím nejlepším řešením. Něžnými dotyky se rozloučil se svými milovanými vlčími máky, rozechvěle proběhl skrz alej listnatých stromů, a nezastavil se, dokud se jeho silueta opět nezjevila na chodníčku.

Na oné důvěrně známé cestě, jež v něm probouzela motýly a nutila jeho srdce bít v malinko odlišném rytmu. Ani nyní si neověřoval existenci malé osamělé pomněnky za plotem sousedského domu, natož aby při vstupu do ulice hleděl na terakotově červenou střechu. Ať už kráčel ke svým mákům, nebo zpátky domů, cítil se dobře. Správně.

Znovuzrozeně.

Před jeho pronikavě modrýma očima se po chvílí kráčení zjevil skoro až pohádkový domeček a malinkatá branka vsazená uprostřed křivého plotu zaprotestovala pod vahou jeho těla. Pomerančovou fasádu vzdálenou jen pár kroků od Eliáše lemovaly drobné prasklinky. I s domem měl něco společného; přesně takhle totiž za šestnáct let popraskala jeho minulost. Tu ale nikdo nemohl přetřít ani vybudovat znovu. Byla neměnná.

Už už za sebou zavíral branku, když vtom jí proklouzl zelenooký kluk. Eliáš ty oči vyhledal téměř okamžitě, ne ovšem proto, že by se mu tak líbily, jako spíše proto, že se tentokrát chtěl postavit svému pronásledovateli tváří v tvář. „Co tu děláš? Nemůžeš se tu jen tak..." zakoktal se a opět uhnul pohledem, „promenádovat."

„Říká kluk, který mě nechal uprostřed svých máků, jako kdybych byl strašidlo," ohradil se kluk. „Ale fajn, chápu, strašidla obvykle nemají normální jména a ty si myslíš, že já taky ne. Eliáši. Nepamatuješ si ho, viď? Já jsem Gabriel. A trvám na tom, že ti pomůžu. Ty jsi mi to slíbil."

Eliáš byl vážně rád, že se cizinec, totiž Gabriel, tak rozpovídal a nedal mu prostor si zoufat nad tím, že skutečně na jeho otázku nemá odpověd.

Mlčky zaklapl západku na vrzající brance. Pramínek tmavých kučeravých vlasů se mu lepil na čelo. „Neslíbil jsem vůbec nic, pokud se za slib nepočítá úsměv." Eliáš připustil veškeré možnosti. „Ale dobře. Když mi ty slíbíš, že tě budu moct pozvat na svoji božskou horkou čokoládu, potom ti já doopravdy slíbím, že mi vážně budeš moct pomoct."

„Jako za starých časů?"

„Přesně tak. Jako za starých časů," přitakal Eliáš radostně a nechal se náhlým jemným stiskem v hrudi – byla to snad zlá předtucha? – vést k pomerančově oranžovém domečku.

Staré časy pro něj znamenaly ztracené časy. Ani tak se nevzdával myšlenky, že posezení nad šálkem horké čokolády s cizincem, jemuž nemohlo být o moc více než jemu samému, může být klíčem ke všem jeho hádankám. Konec konců, cizinec nemusel vědět, že si Eliáš nepamatoval všechno.

Je to tady, Eliáš pozval Gabriela k sobě domů, a to na svůj/jejich oblíbený nápoj. Dneska začneme jednodušší a méně filozofickou otázkou – jaký teplý nápoj byste vy osobně označili za „božský"? Byla by to i pro vás horká čokoláda? Kakao? Kafe, čaj? Nebo něco úplně jiného?

-Sterrča | 27. 7. 2022