„Pořád není naprosto jisté, že jsi to udělal ty," oznámím mu do ticha výslechové místnosti a on nespokojeně mlasknul. Zhoupl se na židli, až želízka na jeho rukou zachrastěla.

„Doopravdy?"

Řekl jedno slovo a i tak v tomto slově zaznívaly všechny pocity, které nyní prožíval. Hlavní emocí však bylo znechucení.

„Proč se tolik snažíte o to, abych nebyl shledán vinným?"

Na to jsem odpověď neměl. Sám jsem netušil, proč si tak moc nechci přiznat, že to udělal tenhle kluk.

„Udělal jsem to, detektive," zavrčel lehce zvýšeným hlasem.

„Ta kamera, kterou tam to prase mělo, to dokazuje."

Zbystřil jsem a tentokrát jsem to byl já, kdo se samolibě usmál.

„Možná na nahrávce jsi, ale není vidět, jak jej zabíjíš a taky, " zvýšil jsem hlas. „Je samo o sobě divné, že o té kameře víš."

Nenávistně na mě civěl.

„Byl jsem v inkriminovanou dobu na místě činu!"

Neodpovídal jsem, jen jsem se hloupě usmíval. Potřeboval jsem ho vyvést z míry, potřeboval jsem, aby na sebe cokoliv prozradil.
Vypadalo to, že na mě skočí, ale pak... Bylo to jakoby někdo otočil vypínačem. Uklidnil se a pohodlně se opět opřel o opěradlo.

„Na Vašem přesvědčení, ale nesejde, detektive." Zazubil se na mě.

„Podle všech ostatních jsem vinný. Je mi líto."

Naklonil se ke mně a já se z nějakého důvodu neodtáhl.

„Většina mých kolegů si myslí, že nejsi normální, že nemáš v pořádku mozek, ale já tomu nevěřím."

Jeho dech mě lechtal na tváři a v tomto momentě jsem si mohl prohlédnout jeho vskutku krásnou tvář. Měl ledově modré oči. Oči, které mě propalovaly skrz naskrz. Ty oči nemohly patřit tak mladému klukovi. Ty oči vyprávěly cosi, čemu jsem nedokázal plně porozumět a ani jsem nechtěl. Působily dojmem starce.

„Pročpak si nemyslíte, že jsem narušený psychopat?" vydechl a našpulil rty jako malé dítě.

„Jsi inteligentní. Děsivě inteligentní. Víš, co chceš a jdeš si za svým."

„Život mě tomu naučil," odpověděl okamžitě a odtáhl se.

„Chci si jít lehnout, detektive."

Kývl jsem a předal jsem ho strážníkovi. Sledoval jsem ho, dokud nezašel za roh. V okamžiku na to jsem se otočil a vydal jsem se do své kanceláře. Právě mě čekala dlouhá a dost nechutná noc. Na stole už na mě čekaly krabice plné videokazet. Videokazety plné jeho sexuálních zážitků. Může tam být cokoliv a hlavně tam mohou být důkazy, které by mohly dát vysvětlení některým případům. Usadil jsem se do křesla a pustil jsem první kazetu a za ní další a další.

-

Mohly být tak tři ráno. V sobě jsem měl několik  hrnků kafe a měl jsem neuvěřitelnou chuť jít spát a zapomenout na všechno, co jsem do teď viděl. Ten chlap. Nevím, jak bych popsal jeho psychický stav a charakter. Kdybych byl ještě mírný, řekl bych, že to byl prasák, pedofil a sadista, který se vyživuje v ponižování. Nejmladší osobě mohlo být tak dvanáct. Malá, blonďatá dívenka s blankytnýma, prázdnýma očima. Zatnul jsem pěsti. Byl jsem sotva v půlce, ba co v půlce,ve čtvrtce.

Stále plný lítosti a vzteku jsem se začal přehrabovat v jedné z krabic, do oka mi padla jedna kazeta. Všechny ostatní byly popsány pouze datumem, ale tato byla označena srdíčkem a datumem.

Kazetu jsem zrovna pokládal na stůl, když jsem si všiml další kazety, opět byla označena srdíčkem a datumem.

Opět jsem položil kazetu na stůl. Začal jsem hledat dál. Kazet se srdíčkem jsem našel ještě několik. Rozrušeně jsem pustil kazetu s nejstarším rokem nahrání. Mlčky jsem zíral na to, jak ten chlap mlátí a znásilňuje malého chlapce. Pouštěl jsem další kazety, na datum jsem už ani nehleděl. Někdy byl chlapec navlečen v dívčích šatech, někdy byl připoutaný, někdy měl spoutané jen ruce, jindy jen nohy. Někdy ho škrtil. Už jsem se na to nedokázal dívat. Chvěly se mi ruce. Tohle, na tohle jsem se už dívat nemohl. Bylo to pro mě až moc, až moc osobní. Chtělo se mi brečet. Jak tohle někdo může udělat dítěti? Dítěti, které o tomhle nemá mít ani tušení.

Chystal jsem se kazetu vyjmout z přehrávače, ale zarazil jsem se. Upřeně jsem zíral na obrazovku staré televize. Video bylo zastavené právě v okamžiku, kdy byl chlapcův obličej velmi blízko kamery. Snad nejvíc za celou dobu. Strnule jsem hleděl do ledově modrých, bolestí potemnělých očí. Šokem jsem couvl. Ten obličej, ty rysy, ty oči.

„Jimmy O., tak tohle je tvůj motiv? " zašeptal jsem si pro sebe.

„Jimmy O."

Zopakoval jsem.

„Ji-... "

Rozeběhl jsem se z místnosti. To není možné!