Prudké světlo a nepříjemný zápach. To bylo vůbec první, co jsem zaznamenal. Trvalo nějakou dobu, než si mé oči přivykly na tak ostré světlo a než pulzující bolest v hlavě alespoň trošku ustoupila.

„Ugh," vydralo se mi samovolně ze rtů, když fleky v místnosti nabraly reálné tvary.
Nacházel jsem se v jakémsi pokoji, jenž by se dal popsat slovy, odpudivá díra s jediným oknem, které bylo stejně zatlučeno prkny. Dominantou místnosti byl dubový stůl, který sem musel být přinesen, jelikož nenaznačoval sebemenší znaky rozkladu narozdíl od plísní polezlých stěn a o to víc nevábněji vyhlížející podlaze.
Post hlavní atrakce však bezpochyby náležel mně. Jak jsem zaznamenal, tak mé ruce byly svázány za mými zády k židli a obě nohy na tom byly obdobně.
Nemohl jsem se hnout, a kdybych sebou snad cloumal, provazy by mi akorát rozdrásaly kůži, což by v těchto podmínkách nebylo ani trochu dobré.

„Vždy jsem věděl, že s tebou budou problémy."  Vzhlédl jsem. Můj šéf. Bývalý šéf, opravil jsem se s hořkostí a potlačovaným vztekem. Vypadal stále stejně. Vykrmné, protekční, úplatkářské prase.

„Kdyby pohled mohl zabíjet, už bych byl mrtvý," poznamenal a já se pobaveně pousmál.
Kdyby to šlo, nebyl by jen mrtvý. Byl by rozkrájený na drobounké proužky, které bych pak spálil. Tohle ale byla realita a já byl připoutaný k židli, bez jediné možnosti úniku.

„Kde je má máma?" zeptal jsem se po delší době ticha, které mi drásalo nervy, mezitím co si on čistil nehty nožíkem.

„Kde by měla být?" odvětil a věnoval mi potutelný úsměv, jaký lze vidět u dětí, co vyvedou nějakou nepravost. Tento výraz v kontrastu s baculatou tváří působil děsivě. Jako klaun z hororu.

„Kde myslíš, že je?" položil mi další otázku a naklonil se ke mně na takovou blízkost, která by ve společnosti vzbudila jen a pouze pobouření.
Jeho póry byly zanesené a celá pokožka se leskla mastnotou. Páchl potem i lacinou voňavkou nějaké ženy, kterou si bezpochyby zaplatil, jelikož jeho žena s ním odmítala spát věky. Tělo mi zacukalo, jak jsem se podvědomě pokusil dostat z jeho blízkosti. Tohle gesto jej očividně potěšilo, jelikož se s chechotem odtáhl zase do patřičné vzdálenosti.

„Myslel jsem, že ti blízkost chlapů nevadí, když ses s takovou radostí ujal té malé štětky."

Ostrá facka zapříčinila, že se mi hlava otočila na stranu.

„Všechno sis to zavinil sám, chápeš? Kdybys nestrkal nos, kam nemáš."

Zavrtěl hlavou a já svůj pohled přesunul na podlahu.

„To,co se stalo tomu klukovi, nebyla nikdy tvoje starost. Byl jsi dobrej polda. Vždycky jsi byl, ale ta tvoje snaha zachránit svět."

Ovanul mě horký dech, což mi neudělalo nejlépe.

„Pochop, Darrene, tenhle svět zachránit nejde."

Vzhlédl jsem k němu. Nevím, co mě děsilo více, jestli jeho prázdný pohled, nebo naopak jeho lehký úsměv, s kterým celou dobu mluvil.

„Moje máma, potřebuju vědět, kde je moje máma." Hlas se mi chvěl, ačkoli jsem se snažil ovládat. Do očí se mi pomalu začaly hnát slzy, když se ke mně otočil zády. Byl jsem bezmocný.

„Kde je?!"

„Kde je ten kluk? Něco za něco Darrene. Řekni, kde je ten kluk a já ti sem nechám přinést matku, co ty na to?"

Srdce mi v hrudi tlouklo jako splašené a v krku se mi objevil obrovský knedlík. Jimmy nebo moje máma. Máma nebo osoba, která by mohla přinést spravedlnost mému bratru a ostatním.
Život za život.
Pevně jsem zavřel oči a snažil jsem se začít zase normálně dýchat.

„Jak vím, že žije? Chci ji vidět."

„Ty si tady ale neurčuješ podmínky."

Vrznutí dveří vyrušilo náš rozhovor, který nevedl k ničemu. Do místnosti vstoupil mužík, metr šedesát, s fajnovým kloboučkem na plešaté hlavě. Byl kostnatý a nezdravě bledý. Přesto všechno se dal přirovnat k někomu, koho by každý bez problémů přehlédl.

Mluvili spolu šeptem, divoce gestikulovali a ukazovali na mne prstem. Jako dva hadi, co se dohadují, kdo uštkne kořist první.

„Pan Domikov si myslí, že se na věci budeš dívat jinak, když si s tebou promluví osobně." Vrhl rychlý pohled po kostnatém muži. On sám se výrazně potil a působil ještě nervózněji než před tím. „Osamotě," dodal a těžkopádným krokem se odebral z místnosti pryč.

Zůstal jsem tu už jen s oním zakrlíkem. Atmosféra v místnosti se však nezlepšila. Naopak zhoustla. Ten jeho pohled mě děsil, i když jsem se na něj vůbec nedíval.

Sundal si klobouk, pak sako, které úhledně složil a položil na stůl. Bělostné rukávy košile si vyhrnul a jemně se usmál, což nepůsobilo díky nepříjemnému světlu dvakrát příjemně.
Ze stolu si vzal jakýsi předmět a přistoupil ke mně.

Nemluvil. Nedával najevo emoce. Světlo mě bilo do očí, zvuk žárovky a nepřestávající bolest. Nepočínal si uspěchaně. On měl času dost.

-

Mé hrdlo bylo od řevu vyprahlé bolestí, která se ztrácela jako malý škrábanec oproti tomu, co zažívala má hruď, obličej a mé ruce.

Bojíte se smrti, detektive?

Nevinná otázka, na kterou se mě Jimmy ptal při jedné z černějších chvilek.
Myslím, že už vím, co bych řekl. Smrti se nebojím, bojím se posledních chvil před smrtí. Smrt je už pouhá formalita.

„Darrene?" šokem jsem se celý vzepjal na židli a z úst jsem vyplivl vodu, kterou jsem měl i v nose a v očích. V puse jsem cítil pachuť krve. Vše se rozmazávalo, zvuky zněly mou hlavou jako ozvěna.
To, že nemám svázané ruce jsem si uvědomil až díky tomu, že mi je položili na stůl, na kterém ležela i, jak jsem zjistil po delší chvíli, mapa. Bezbarvě jsem hleděl před sebe.

„Je to pro tvou mámu, Darrene."

Hlava mi na chvilku klesla na stranu, ta tíha se nedala snést. Zaschlá krev, kovový pach, pach kouře, nepřestávající bolest, Jimmyho rozesmátý obličej. Zakrslíkův pohled a náš rozhovor, při kterém neřekl jediné slovo. Jimmy...

Třesoucím se prstem jsem ukázal na jedno místo na mapě.
Okamžik po té jsem nechal hlavu  klesnout na desku stolu. Náraz jsem už ani nevnímal.
Myslí mi zněla jen prosba o odpuštění.