! Upozorňuji, že tato kapitola není vhodná pro slabší povahy, kvůli přítomné brutalitě a popisu vzniklých škod !

„Co teď uděláme? " zněl vyděšeně a nervózně těkal pohledem ze mě na ni a zase naopak.

„Umíš řídit auto?" zeptal jsem se jej klidně a s velkou námahou jsem zvedl bezvládnou osobu ze země a nacpal ji do jejího odporného auta. Při tom jsem jí nezapomněl prokázat stejnou službu, jako ona prokázala mně. Spoutal jsem ji a na pusu ji přilepil tu odpornou věc. Taky jsem byl nucen jí obalit hlavu dekou, protože by zašpinila krví interiér auta.

„Normálně odjedeš mým autem a zastavíš na kraji lesa. Tam, kde jsme stáli, rozumíš? " hleděl jsem mu do očí.

„Vrátím se tam pro tebe hned, jak tohle vyřeším." Potřeboval jsem, aby se uklidnil a udělal to, co po něm potřebuju.

„Dobře, " zamumlal po chvilce a já mu podal klíčky. Už se měl na odchodu, ale já jej chytil za ruku a přitáhl si ho do polibku.
Něžně jsem se svými rty otíral o ty jeho. Laskal jsem jej a ani mi to nepřišlo nijak divné.

„Děkuju," zašeptal jsem, odtáhl se a nasedl do růžového auta, ve kterém to mimoto hrozně páchlo po jakési podivné voňavce. Nastartoval jsem a odjel. Jeho osobu jsem však stále sledoval ve zpětném zrcátku, než jsem zabočil za blok domu.

-

„Myslel jsem, že tě tu už nikdy neuvidím," poplácala mě po zádech medvědí tlapa zarostlého muže.

„Já bych se tu taky radši už nikdy neviděl," poznamenal jsem bez úsměvu a pohledem bez emocí jsem pozoroval zmítající se ženu na židli. Provazy se jí na rukou napínaly, že jsem měl i chvílemi obavu, že provazy zpřetrhá.

„Asi tě potěším." Můj společník přistoupil ke spoutané ženě a za vlasy pozvedl její tvář vzhůru.

„Na její hlavu je vypsaná odměna, samozřejmě diskrétně. Jakási panička prý zaplatí cokoliv, když jí někdo donese její hlavu a když myslím donese její hlavu, tak to myslím doslova, " zachechtal se a z kapsy si vytáhl krabičku cigaret. Nabídl mi a já nemohl odmítnout.

„Ale o další její části je ale taky zájem, hotovej zlatej důl, chlape."

„Proč takovej zájem?"

„Netuším," pokrčil rameny, „ale nebude za tím nic hezkýho. Tahleta ženská je proslulá svou zálibou ve výchově, jestli chápeš, jak to myslím. Sadistická domina?"

Vzduch kolem nás pohltil kouř a já jej spokojeně vdechl do plic.

„By mě zajímalo, proč jsou všechny ty kravky takhle ošklivý, v pornu nic takovýho nenajdeš, ale jinak? Vždyť vypadá jak chlap."

Nevšímal jsem si jeho stížností ani jiného nesmyslného žvanění. Neměl jsem na to náladu a současná situace rozhodně ani úsměvná nebyla.

„Notak, chlape, s tebou fakt není žádná zábava." Chvilku na mě nadále koukal, ale když nespatřil v mém obličeji žádnou změnu, tak si jen povzdechl a konečně přešel k věci.

„Co za ni chceš?"

„Obvyklou službu. Zbav se auta, zbav se bytu, zbav se všeho. Už o ní nikdy nechci slyšet."

„Jasný, jasný, jakoby neexistovala," pokývl chápavě hlavou a spokojeně se uculil a já si s ním potřásl, za jejího řvaní do pásky, rukou.

„A ještě..."

„No? "nepodíval se na mě. Právě si chystal své "náčiní".

„Dopřej jí svou speciální péči " Zadíval jsem se jí zpříma do očí.

„Můj zákazník, můj pán," odvětil s úsměškem a pohodil s kladívkem, které svíral v ruce.

-

Opíral jsem se o stěnu a dokuřoval svou cigaretu. Celou dobu jsem se díval z malého okna na modré nebe.
V ruce jsem stále svíral jednu z fotografií, které jsem našel v autě mezi mnohými dalšími, když jsem zkoušel najít nějaké její doklady.
Už jen to, že svou sbírku nosila u sebe dokazovalo, jak zvrácená tahle osoba vlastně je.

Potáhl jsem z cigarety a zavřel jsem oči, když se ozval zvuk podobný motorové pile. Když jsem oči znovu otevřel, můj pohled patřil fotografii, tedy spíše osobě, co na ní byla vyfocena.

Na nic jsem se té ženy, před tím než jsem ji sem dovezl, už neptal, nebylo třeba. Vše bylo zapsáno na zadní straně fotky. Datum, kdy si chlapce pronajala a kdy jej zase vrátila. Jeho jméno, jeho pokroky... všechno.

Vypadalo to, že se můj společník blíží ke zdárné polovině své práce a já mám nyní poslední možnost, kdy ještě bude schopná vnímat něco jiného než jen bolest a bolest a zase bolest. Proto jsem se rozešel k židli, kde se krčila bytost, která už ani pořádně nevypadala jako člověk.

Nehty na rukou byly kompletně pryč, k tomu měla všechny prsty zlomené, tedy všechny. Malíček levé ruky a palec pravé ruky ležely na kovovém tácku na vedlejším stolku.
Na prsty na nohou jsem se ani nemusel dívat, bylo mi jasné, že je to to samé.

S okem znalce jsem si prohlížel řezné rány různě po hrudi, do kterých byla podle všeho vsypána sůl.

Vychutnával jsem si pohled na každou modřinu, každou podlitinu, každou zlomenou kost.
Pohledem jsem se dostal konečně k její tváři, kde na mě v děsivém výrazu, kdy se jí z úst valila krev, upírala své zbylé oko.
Fotografii jsem zvedl právě přímo před toto oko.

„Sladké sny ti přeje, Eric James Harrison, ty zatracená mrcho!" Neovládl jsem se, myslel jsem, že jí to jen řeknu, ale ten hněv, ten čirý hněv spojený se zoufalstvím a současně i šílenstvím mi v tom zabránil.

Dohořívající cigaretu jsem jí zabořil přímo do toho modrého, vodnatého oka a nechal ji tak.

Krev, kterou mě poprskala při výkřiku, jsem ani nevnímal. Hruď se mi divoce dmula, ač to tak nevypadalo, v mém nitru však zavládal ledový klid. Fotografii jsem si bez známky emocí strčil do kapsy a pomalým krokem jsem se vydal k odchodu. V nose mě stále štípal pach spáleniny spojený s kovovým zápachem krve.