Seděli jsme v autě. Z rádia hrála klidná hudba. Krajina kolem nás už asi hodinu nezměnila svou tvář a jeho ranní výstup upadl v zapomnění.

„Šel jsem po chodníku, kopal jsem do kamení, " pronesl náhle a já zpozorněl, úkosem jsem na něj pohlédl.

Díval se přímo před sebe. V očích měl bezduchý výraz, který mi způsoboval nepříjemné mrazení v zádech.

„Pokračuj," vyzval jsem jej.

On se na kratičký moment zarazil, jeho dech se zrychlil. Znovu mi přišlo, že bojuje sám se sebou.

„Nespěchal jsem, věděl jsem, že máma přijde až po třetí hodině. Měli jsme spolu jít do cukrárny a tam oslavit moje narozeniny."

Pohladil se po rukou a lehounce se usmíval.

„Moje máma, detektive, byla úžasná žena. Žil jsem jen s ní. Hrozně mě opatrovala. Snesla by mi modré z nebe, byla jako anděl bez křídel."

Pozorně jsem naslouchal jeho básnění. Mluvil s takovou něhou a láskou, až to bylo k neuvěření. Nad těmito vzpomínkami se mu uvolnila tvář a celkově působil šťastně. To se však změnilo ve zlomku vteřiny.

„Nepamatuju si ale její tvář. Zvuk jejího hlasu. Nepamatuju si nic z její podoby, možná tak její vůni. Limetka a čokoláda."

Zatřásl hlavou, jakoby se snažil vytěsnit z hlavy pochmurné myšlenky. Děsilo mě to. Děsila mě představa, že bych si nedovedl vybavit tvář své milované mámy. Stalo se to i bráškovi? Taky zapomněl na naše tváře?

„Stalo se to hodně rychle," pokračoval bezbarvým hlasem.

„Vedle mě najednou jelo auto. Dodávka. Ani jsem nepostřehl, kdy auto zastavilo a já byl strčen dovnitř. Nechápal jsem, co se děje. Přes hlavu mi nasadili pytel a svázali mi ruce i nohy. Ty provazy se mi hodně zařezávaly do kůže. Pamatuju si to dost dobře."

Znovu se odmlčel a zkoumavým pohledem se zadíval na své zápěstí. Teprve teď jsem si všiml bledých jizev.

„Špatně se mi dýchalo a měl jsem strašný strach. Ale nebrečel jsem, detektive."

„Proč? " vypadlo ze mě okamžitě. Nechápal jsem, jak by bylo možné, aby nebrečel?

„Slyšel jsem křik toho, kdo brečel," zašeptal tiše.

„A pak jsem už slyšel jen jekot a vřískot. Já. Detektive." Kousnul se do plného rtu.

„Nevím, co přesně dělali těm, co dělali v dodávce hluk, ale nebylo to nic pěkného. To je snad jasné i Vám."

Přikývl jsem. Co jsem na to mohl asi tak říct? Nic. Na tohle se nadalo říct vůbec nic. Mohlo se jen mlčet a tiše naslouchat.

„Myslím, že jsem omdlel nebo usnul. To už není moc důležité. Vysadili nás na mě tehdy neznámém místě. Říká Vám něco BlackTeRoses, detektive?"

Nechtěně jsem škubl volantem na stranu.

„Kdo by to neznal," uchechtl jsem se po mírném zvládnutí šoku. Kývl.

„Ale co o tom víte? " jeho hlas zněl naléhavě, až skoro plačtivě.

„Je tam dražba bílého masa." Vypravil jsem ze sebe. Opět kývl hlavou.

„Nebudu Vám popisovat, co mně a skupince mých spoluvězňů prováděli před dražbou. Sám si to stejně už moc dobře nevybavuji. Jen asi to nejzajímavější. Jedna třináctiletá holka. Byla z nás všech nejstarší. Pokusila se zdrhnout, detektive."

Zavřel oči a promnul si potem orosené ruce.

„Tehdy jsem nevěděl, že se tomu říká sex, nebo spíše znásilnění. Nechápal jsem, proč ji i sebe svlékli a nás nechali v místnosti. Tohle se přece nedělá. Bylo neslušné dívat se na nahé tělo té dívky, ale já z ní nemohl spustit zrak. "

Zkřivil tvář v podivnou grimasu.

„To jak se jí ti chlapi dotýkali. To jak do ní strkali své pohlavní orgány,"

Ruce se mu chvěly.

„Víte, co jsem si tehdy uvědomil, detektive?" pohlédl na mě s nevýslovnou hrůzou v očích.

„Mně tehdy došlo, že tohle můžou udělat a udělají i mně. "