Tak jsem tu s další kapitolou, furt žádný porno, hehe :-D v téhle povídce si na něj trošku počkáte, no :-D v záhlaví obrázek outfitu, který si hlavní hrdinka oblékla, když šla pařit :-) Enjoy :-)

**************************************

„Dobře," prskla vztekle a odnesla nádobí do kuchyně. Zpět do ložnice se už nevrátila, načež slyšel, jak s někým mluví – nejspíš telefonuje – a ten hovor ho ukolébal ke spánku. Bohužel ho náruč spánku neuvrhla do příjemného snu, ale naopak do neskutečně živé noční můry.

---

Stříbřité provazy, které poutaly jeho spoře oděné tělo ke kamennému kříži, byly upředeny z jeho vlastního vzteku, sebenenávisti a sebepohrdání. Thanos byl velmi, velmi vychytralý – věděl, že zrovna tyhle emoce ho přiživují, jsou téměř jeho podstatou. Že zrovna těch se jen tak nezbaví. Tenká kouzelná lanka se zařezávala do jeho obnažené zbičované kůže a pálila jako rozžhavená láva.

Kouzlo, které jej drželo ve vzpřímené poloze u kříže, mu tepalo v hlavě v rytmu jeho vlastního srdce a dělalo mu velký problém udržet se při vědomí. Vlastně by bylo možná nejlepší, kdyby konečně omdlel – bohužel jeho vlastní mozek pořád neshledal, že co prožívá, je přes čáru.

„Nikdy tvým služebníkem nebudu," prsknul vztekle a obrovitý muž s tvrdými rysy, mohutným tělem zakrytým masivní zlatou zbrojí a kamennou tváří se rozchechtal. Lokimu bylo úplně jedno, jestli ho praští do obličeje – bylo by to už tak po stopadesáté a ten stokrát zlomený nos už ho vlastně ani nebolel.

„Myslíš?" zasmál se Thanos a ukazováčkem se dotknul Lokiho čela.

Před očima se mu potom rozjely ty nejhorší scénáře, u nichž nevěděl, jestli jsou realita, sny, vzpomínky, nebyl si ani jistý, jestli vlastně pád temnotou přežil.

Viděl svoje nevlastní rodiče, kteří mu říkali, že pro ně byl vždycky jen tím největším zklamáním. Potom ležel na přemrzlém kameni kdesi na pláních Jotunheimu, byl nahý a třásl se zimou. Pak jej mučili ohniví obři. Potom byl zavřený v kleci jako zvíře, kolem chodili jeho blízcí a posmívali se mu. Potom padal a padal a padal... ale pád nekončil úlevnou tmou...

Loki řval. Řval tak, až ho bolely hlasivky a na hrudi pálilo jako po dlouhém běhu.

„Prober se, no tak vstávej. Je to jen sen."

Čí je jenom ten hlas, který slyší?

„Tome, probuď se, slyšíš?"

Tome? Prudce otevřel oči.

V místnosti svítila malá lampička na stolku u postele, venku byla už tma a nad sebou měl ustaraný obličej zrzavé dívky, s níž se před pár hodinami do krve pohádal. Rusé kadeře jí padaly kolem tváře, rty měla natřené růžovým leskem, na sobě jakési krátké černé šaty s  úzkými ramínky, k tomu zelenkavé šperky dokonale kontrastující s vlasy a vypadala moc krásně – jak si pomyslel v tu danou chvíli úplně nesmyslně. Proč je celý pryč z nějaké smrtelnice, když by mohl mít skoro každou bohyni?

„Byl to jen sen, Tome, to se stává, jen zlý sen," odvětila zrzka a opatrně ho pohladila po rameni. Zmateně před dotekem uhnul, nebyl zvyklý na podobné projevy něhy a soucitu – možná tak od Friggy.

Zprudka se nadechl, jako kdyby se topil a bojoval o každý doušek vzduchu. Roztřeseně se vymrštil do sedu, až polámané kosti zaprotestovaly, ale bylo mu to jedno. Štvalo ho, že ho tahle mrňavá holka vidí v tomhle stavu, zlomeného, zničeného... Opřel se zády o čelo postele a objal si hrudník pažemi.

„Bohužel tohle nebyl jen sen," odvětil mdle. Zrzka si sedla na krajíček postele a zamyšleně potřásla hlavou.

„To bohužel znám. Naše noční můry si nás vždycky najdou," pronesla posmutněle. Potom se otočila zpět k němu.

"Kolik je hodin?" zeptal se ospale.

"Tři ráno. Byla jsem s kamarádkami venku, všude se oslavovalo vítězství Avengers," vysvětlila a Loki měl rázem chuť ji něčím praštit po hlavě. Nadechl se, ale z jeho sevřeného hrdla nevyšla ani hláska.

„Nedal by sis horkou čokoládu? Špatné sny sice nezažene, ale náladu zlepší určitě," navrhla mu zrzka s úsměvem, když si po svém vyložila jeho mlčení a Loki jen překvapeně povytáhl obočí. Váhavě přikývl.

„Dobře, proč ne," odtušil a unaveně si prohrábnul vlasy. Dívka pružně vyskočila na nohy a vydala se do kuchyně. Loki si přes sebe znovu přehodil deku, kterou si předtím odkopal, a zachumlal se do ní. Vyhřátá postel mu najednou poskytovala zdánlivou iluzi bezpečí, pokrčil nohy a položil si bradu na kolena. Vzápětí se z kuchyně ozvalo syčení kávovaru.

Příjemné šero v pokoji by ho nejspíš brzy ukolébalo ke spánku, kdyby z kuchyně neuslyšel zrzčin bolestný jekot. Odhodil přikrývku a pomalu se šoural obhlédnout situaci, nedbaje píchání v boku a žebrech. Ostatní drobnější rány už vypadaly o dost lépe.

Když stanul ve dveřích, zrzka si právě chladila ruku pod tekoucím proudem vody ve dřezu, jež byl součástí malé kuchyňské linky sladěné stejně jako zbytek kuchyně do tónů krémově bílé, béžové a hnědé. Rozsvíceno samozřejmě neměla, ale pronikalo sem slabé a zdaleka ne dostačující světlo z chodby. I tady bylo malé okno – podlouhlá nudle jako v ložnici.

„Měl bys ležet, Tome," pokárala ho, i když na ni zatím nepromluvil. Znovu se okamžitě vyjevil nad tím, jaktože vždycky pozná, že přišel.

„Cos dělala?" zeptal se, aniž by na její poznámku reagoval.

„Spálila jsem se o horkou páru."

Loki pohlédl na malý tmavohnědý kávovar v rohu linky – stály na něm dva vábně vonící šálky, které však zrzku stály další zranění.

„Trpíš sebepoškozováním, nebo co?" zeptal se napůl udiveně, napůl posměšně a došoural se k ní. Cestou se praštil bokem o ledničku, až z jejího vršku popadala hromádka bůhvíjakých předmětů.

„To od tebe sedí," sykla zrzka. „Sakra, děsně to bolí," dodala. Loki konečně dotápal po stěně k vypínači. Malou místnost zalilo jasné teplé světlo.

„Jestli každý tvůj kulinářský pokus končí katastrofou, tak se o to nemusíš pokoušet," odvětil pobaveně. „Bude to lepší jak pro tebe, tak pro společnost," dodal vysmát a došel až k ní.

„Fakt vtipný," ušklíbla se dotyčná.

„Ukaž ruce," vybídl ji Loki. Dívka mu podala obě své dlaně, spálené doruda. „Škoda, že jsem moc slabý na to, abych mohl léčit," prolétlo mu hlavou, načež se znovu zamračil. Proč se o ni vůbec tak stará? O malou, hloupou pozemskou holku... která vůbec není zdaleka tak hloupá, jak si myslel...

„Dám ti na to led," řekl jí a naoko se vydal k ledničce.

Když se vrátil zpět, měla jeho kůže sytě modrý odstín a jeho oči rudé jako krev. V obou dlaních držel ledové kostky – tuto schopnost ovládal i bez většího použití magie, byla jeho tělu vlastní.

Potom přitiskl led na zrzčiny ruce. Dívka vydechla náhlou úlevou.

„Proč je tu taková zima?" napadlo ji najednou. Červené oči dychtivě skenovaly její pohlednou tvář s hladkou alabastrovou pletí.

„Asi z ledničky," odpověděl Loki z otočky a rychle změnil svou podobu zpět, než udělá z kuchyně mrazák.

„Jsi hrozně studený," odvětila zrzka, když nahmatala Lokiho předloktí.

„To je od toho ledu," odbyl ji nervózně, ale nedala se odbýt. Vysmekla ruku z jeho sevření a dotkla se jeho tváře.

„Jsi úplně ledový," řekla a zakabonila čelo. „Určitě máš zimnici. Dám ti prášek na bolest a musíš zpátky do postele, ještě nejsi v pořádku," nařídila mu.

„ Proč se o mě staráš?" zeptal se jí zmateně a zlehka pohladil jemnou drobnou ruku, která spočinula na jeho tváři o pár okamžiků déle než bylo nutné.

Za svůj život poznal hlavně intriky, sobecké zájmy a podrazy, sotva se jeden otočil zády.

Zrzka pokrčila rameny.

Zrzka pokrčila rameny.

„Jsi těžce zraněný. Potřebuješ pomoc. Zimnice znamená infekci. Měli jsme do té nemocnice jet. Zavolám...,"

Loki chytil dívku za obě ruce a přitáhl ji k sobě. Byla proti němu maličká a drobná. I kdyby si vzala boty na podpatcích, musela by k němu zvedat hlavu – přesto ho obrovská síla její osobnosti téměř omračovala.

„Nikoho nevolej," odvětil tiše a aby jí svůj záměr rozmluvil, přitiskl ji k sobě v objetí, které bylo nad očekávání příjemné. Přivřel oči a vychutnával si pocit, který už dlouho nezažil.

Potom se však ozvalo jeho zlejší já, jeho já tolik podporované Thanosem a vlivem kamene nekonečna v Kopí Osudu, o které naštěstí v boji s Thorem přišel. Mohl se tak vyvázat z jeho vlivu – mít ho bylo jako užívat vysoce návykovou drogu, které je snadné podlehnout znovu a znovu, dokud neztratíte svoje vlastní já...

„Musím jít do postele," řekl chraptivě po chvíli, když objetí už trvalo podivně dlouho a zrzka jej nezvykle ochotně opětovala.

„Jasně, donesu nám tu čokoládu tam," odvětila zrzka, odtáhla se a kouzlo okamžiku bylo pryč.

Loki se šouravě vydal zpět do postele, když z kuchyně uslyšel jakousi tupou ránu a zaklení.

„Vozembouch zase v akci," poznamenal s úsměvem, když si přes sebe přetahoval měkkou, příjemně vonící deku.