Tak po delší odmlce zase další kapitola :-) Aspoň se máte vždy na co těšit :-) Jsem holt mega vytížená osoba :-) A blížíme se opět k nějaké té erotice, nebojte :-))

***********

---

*Hope*

Tentokrát jsem už byla připravená na to, co se stane, takže mě beztížný stav, chvění kolem žaludku, točení hlavy, duhové záblesky, jež jsem cítila i přes svůj chybějící zrak, a víření vzduchu kolem našich těl v průběhu teleportace nijak nerozhodily. I tak jsem si ulehčeně oddechla, když se naše končetiny opět dotkly pevné země. 

Přesto, že jsme útěk z ústředí S.H.I.E.L.D.u zvládli téměř bez komplikací, byla jsem unavená jak blázen a cítila jsem, že naprosto bez šrámů se to stejně neobešlo. Nenápadně, aby si toho Loki nevšiml, jsem si osahala rozbolavělý bok. Že by mě trefil nějaký úlomek skla nebo zdiva? Pak jsem nad tím mávla rukou, jsem ženská, něco vydržím. Kde to ale jsme?

V ten samý moment mi kolem tváří zavanul teplý vánek, možná až příliš teplý, než na jaký jsem byla zvyklá z New Yorku. Potom se vítr zvedl na okamžik silněji a oba jsme ucítili, jak nám kolem nohou zavířila drobná zrnka písku. Kdesi kolem zašustily suché keře a odkudsi z výšky vzlétl dravý pták, který se nám prozradil svým vysokým skřekem. 

Můj nový rozměr vidění mi prozradil, že jsme kdesi mimo civilizaci, obklopeni mohutnými rozeklanými skalisky a dunami rozžhaveného písku, nikde v okruhu mnoha kilometrů jsem necítila živou duši - mimo těch zvířecích, samozřejmě.

Do zad mi žhnulo horké odpolední slunce a vzduch kolem byl suchý a horký. Nemohla jsem  ve své hlavě přesně do puntíku vykreslit obraz místa, kde jsme se nacházeli, přesto se mi na mysl neodbytně tlačila myšlenka, že vím, kam nás Loki přemístil. Jen jediné místo ve spojených státech bylo takhle nesnesitelně horké, nehostinné a vyprahlé, silně připomínající poušť. 

"Loki? Kde teď přesně jsme?" zeptala jsem se pro ujištění. Můj drahý uvolnil naše objetí a protáhl si paže. Potom si odkašlal.

"Jsme v Údolí Smrti."

Takže jsem se nespletla. 

"Co sakra tady?"

Loki se ke mně sklonil a políbil mě do vlasů.

"Slyšelas někdy něco o alternativních portálech?" 

Ten chlap je vážně boží!

"Jak bych mohla?"

"Jsi přece premiantka a ve škole jste probírali různá božstva a jiné světy, ne?" zapitvořil se a já ho naoko naštvaně šťouchla do břicha.

"Úplně všechno nám logicky vysvětlit nemohli, když nevědí, že to vůbec existuje," pronesla jsem a Loki si mě k sobě na usmířenou přitáhl ještě těsněji. Zvedla jsem k němu hlavu a nastavila mu své rty. Nenechal se pobízet a vpil se do nich svými ústy, až jsem ucítila, jak mu v náručí malátním jako hadrová panenka. Teprve teď mi naplno došlo, jak moc mi těch pár dní, kdy mě věznili, vlastně chyběl. Myšlenka na dny strávené v poutech a omámená léky mě ale vrátila zpět na zem a ač nerada, musela jsem sladký polibek přerušit. Bylo nutné se teď soustředit.

"Co jsou to ty alternativní portály a proč jsme kvůli tomu tady?" zeptala jsem se a Loki se zašklebil - i jemu bylo nepříjemné vrátit se do reality.

"Nevím, nakolik jsi slyšela o cestování mezi světy a o strážci Heimdallovi, který hlídá hlavní bránu vedoucí přes duhový most," začal a já netrpělivě přikývla.

"To jsem četla."

"Výborně. No tak si asi dovedeš představit, že jeho zrakům se teď rozhodně ukázat nemůžeme," odvětil a mě napadlo, že vlastně vůbec nevím, co že přesně provedl. A pokud spolu máme dál setrvávat, vědět to potřebuju. 

"Loki?" oslovila jsem ho a ze způsobu, jakým se po mně podíval, mi došlo, že asi ví, na co se chci zeptat, přestože telepat jsem tady byla já a nikoli on.

"Já vím, co se ti honí hlavou... a slibuju, že ti všechno řeknu. Ale prostě pokud máme někam zmizet, musíme to udělat tak, aby o nás nikdo nevěděl. A je jen velmi málo bytostí v celých devíti světech, které vědí o těchto cestách."

"Jak to funguje?"

"Prostě v každém z existujících světů, na každé planetě, existují místa, která vynikají svou unikátní energií. Já tuto energii dokážu cítit. Už odmalička. Dokážu ta místa najít a dokážu jimi projít do jiných světů. Jediný problém je v tom, že tato místa nejsou přístupná celou dobu, otevírají se jen v určitý den, určitou hodinu. Jsou to vlastně taková okna mezi světy, která putují v čase i prostoru - i když v prostoru pouze omezeně, řekněme v rozmezí desítek až stovek metrů," vysvětloval a já tiše poslouchala.

"A jak víš, že jedno z těch oken se objevuje zrovna tady?"

"Už jsem ho několikrát použil. Není to poprvé, co jsem na Midgardu."

"A kdy a kde bude přístupné?" 

"To právě musíme zjistit. Pojďme," odvětil, vzal mě za ruku a společně jsme se dali do chůze.

Pod nohama nám zakřupala horkem vyprahlá zemina - vedro bylo téměř nesnesitelné. Díky létům stráveným beze zraku jsem se celkem dobře naučila poslouchat své vnitřní hodiny, které mi napovídaly, že odpoledne se brzy přehoupne k večeru, ale i přesto se člověk cítil jako ve vysoké peci. 

"Musíme si pospíšit. Za pár hodin tady budeme klepat kosu," přemýšlela jsem nahlas. Moc dobře jsem si pamatovala na informace, které jsme se o tomto místě učili už snad na základní škole. 

"Neboj se, vím o místě, kde se tu dá nocovat," uklidnil mě Loki. Ruku v ruce jsme kráčeli nejdříve pustinou připomínající měsíční krajinu, po zhruba hodině chůze nás obklopila těsněji u sebe semknutá skaliska - a za dalších pár minut už jsme se prodíral průrvami ve skalách tak úzkými, že jsme museli jít za sebou, protože dva lidé vedle sebe se už nevešli.

"Drž se za mnou. Už jsme blízko," řekl Loki a soustředěně se dotýkal kamene, který nás obklopoval. Potom jsme šli ještě několik desítek minut - slovo "šli" bylo vlastně dost nadnesené, spíš jsme se prodírali úzkými škvírami mezi skalami, nad námi několik desítek metrů kamene a pod nohama nerovnoměrný kamenitý povrch, díky němuž jsme oba neustále zakopávali. Nemít onen nově nabytý šestý smysl, který celkem dokonale mapoval terén kolem mě, byla bych asi co minutu na nose i přesto, že mě Loki před nerovnostmi terénu průběžně varoval. Dokázala jsem si představit, že kdyby sem někdo neznalý spadl, už by se z tohoto bludiště nikdy ani nevymotal. Pokud by si rovnou nesrazil vaz. 

"Musí to být zrovna tady?" zavrčela jsem otráveně, když jsem zakopla, přistála na kolenou, prodřela si kalhoty a zlomila nehet na levé ruce. Loki se pobaveně zachechtal.

"Představ si, kdyby se portál zjevoval na Times Square, víš kolik zmatených lidí by skončilo bůhví kde? Vždycky to jsou těžko přístupná místa."

Musela jsem uznat, že to smysl dává, s povzdechem jsem přijala jeho ruku a nechala se vytáhnout na nohy, abychom mohli pokračovat dál. Posledních pár set metrů před cílem jsem záchvěvy intenzivní , byť zcela neznámé energie cítila i já. 

"Jsme tady," konstatoval Loki po chvíli a přiložil dlaně na mírnou prohlubeň ve skále.

"A prošvihli jsme to. Portál se otevřel dnes ráno a teď už je pozdě."

"Co teda teď?" zeptala jsem se a odhodila si z čela pramen vlasů, který se mi uvolnil z culíku a padal do tváře.

"Musíme počkat. Bude tu zase za 48 hodin od chvíle, kdy se objevil." 

"Víš to určitě?" 

Loki vydal velmi, velmi opovržlivý zvuk.

"Samozřejmě," odvětil uraženě. Z boku jsem k němu přistoupila, objala ho kolem pasu a přitiskla se k jeho tělu. 

"Tak promiň. Ale kde přečkáme noc? Ty jsi sice chladuvzdorný, ale já tak moc ne. A tady v noci klidně může mrznout," namítla jsem.

"Tady kousek je skvělé místo, neboj," odvětil, vzal mě za ruku a já si povzdechla. 

"Doufám, že nepůjdeme dalších pět kilometrů."

"Neboj."