Drazí čtenáři a čtenářky :-) Přidávám další kapitolu a doufám, že se bude líbit :-) Asi je trošku delší, než ty předchozí, ale nějak jsem se do toho položila :-) tak enjoy :-)

******************

*Hope*

Moje smysly se zbláznily - už dávno jsem se necítila TAKHLE živá. Měla jsem pocit, že právě v téhle formě jsem dokonalá, že teď jsem to já. Přesto, že jsem cítila takovou touhu pomstít se všem, co mi tady uškodili, jako nikdy v životě, věděla jsem, že teď na to není čas. Na hlavy se nám z praskajícího stropu sypala omítka a kovové dunění ozývající se ze stěn prozrazovalo, že nemáme moc času.

"Buďte opatrní. A díky," špitla ještě jednou agentka, kterou jsem před pár dny málem zabila - jaká to ironie, že mi teď děkovala za napravení průseru, který jsem v její hlavě sama způsobila.

"Já díky," potřásla jsem hlavou a dozvuky mého hlasu zanikly v dalším strašidelném zaskřípění jakési kovové konstrukce ukryté kdesi pod zdivem.

"Kdo by to byl řekl," poznamenala jsem, když Natasha zmizela a Loki ke mně zvědavě přistoupil.

"Co?" 

"Že omylem zbouráme barák," uchichtla jsem se tiše a Loki s obavami zvedl zrak k další z řady dlouhých prasklin, šířící se zdivem stropu. 

"Jestli nepohneme, ten barák nám spadne přímo na hlavu," poznamenal, vzal mě za ruku a táhl mě  pryč z místnosti.

"Můžeme se teleportovat?"

"Na tohle kouzlo potřebuju větší prostor. Shromáždit tolik energie tady, spadne to na nás dřív, než stihneme zmizet," vysvětlil Loki a táhl mě do chodby. 

"Mohla bych zkusit ten strop udržet," napadlo mě, ale Loki si nedal říct.

"Vidělas ten barák zvenku? Má asi tak sto pater a my jsme sotva ve třicátém. Ne, že bych tvým schopnostem nevěřil, ale pokud by se to nepovedlo, jsme oba na placku, kotě," odvětil a to už jsme se řítili chodbou kamsi pryč.

Doufala jsem, že se v té budově aspoň trochu vyzná - já naprosto netušila, kam to běžíme - a ruku na srdce, kdyby mě nedržel, už asi pětkrát bych zakopla a skončila přímo na ústech - můj šestý smysl nahrazující zrak přesto nebyl úplně stoprocentní - s překážkami na podlaze v podobě kusů zdiva či překoceného nábytku nejspíše nepočítal. 

"Copak ty bys nepřežil zalisování do betonu? Nemáte být vy Ásgarďané něco jako bozi?" dobírala jsem si ho za běhu. Vydal napůl uražený, napůl pobavený zvuk. 

"Ještě jsem to nezkoušel a ani to zkoušet nehodlám," ujistil mě, ale to už jsme se dostali do jakéhosi lobby, kde bylo čtvero dveří výtahů, v průčelí opuštěná recepce - taky jaký blázen by tu teď zůstával? Mramorová podlaha nám praskala pod nohama a nad hlavou nám pršely jiskřičky z praskajících stropních svítidel - přesto jsme z protější chodby zaslechli dusot většího množství nohou. 

V čele příchozí skupinky byl přirozeně Nick Fury - pamatovala jsem si ho moc dobře - dával rozkazy těm, kteří mě opakovaně poutali, uspávali a nakonec pošpinili mé ženství -teď stál přede mnou a víc než touhu po pomstě jsem cítila prostě opovržení. Kde byli tihle červíčci proti mně? 

Spolu s Furym se z potemnělé chodby vynořilo dobře dvacet agentů, všichni ozbrojení po zuby ... a mezi nimi moje sestra Emily. Moje kdysi sestra, opravila jsem se v duchu. Teď už je to jen ubohá trapná holka, která v touze po nějaké kariéře a úspěchu totálně zazdila svou rodinu. Možná by mi jí bylo líto. Kdybych v její mysli nečetla nic jiného, než odcizený, lhostejný chlad...

"Kam si myslíte, že jdete, Loki?" oslovil Fury mého drahého, který ani teď nepustil mou dlaň ze své. Skrze místo dotyku jsem cítila slaboučké vibrace jeho magické síly - byla trošku jiná, než jakou jsem ji poznala - jak kdyby k jeho vlastní síle přibyla ještě nějaká další, nová - byl teď silnější, než předtím - což ovšem ti bloudi stojící proti nám nemohli ani tušit.

"Spíš byste se měl starat o to, abyste dostal své zaměstnance do bezpečí, Nicku," odvětil Loki cynicky, zatímco se našim směrem upřely hlavně tak dvou tuctů zbraní.

"Uhněte nám z cesty," odsekla jsem netrpělivě. Měla jsem totiž mírné obavy, jestli moje schopnost telekineze dokáže udržet stovky tun kovu a oceli dost dlouho na to, abychom s Lokim stihli utéct.

"Vzdejte se, buďte rozumní. Přece nás nezabijete všechny, slečno Wilsonová. Takhle můžete odejít s čistým štítem, ale když někomu ublížíte, jak s tím chcete žít?" zkoušel Fury taktizovat, ale pokud si myslel, že po tom všem, co mě tu přinutili prožít, může apelovat na moje svědomí, pletl se. Ušklíbla jsem se.

"Nechtějte mě rozbrečet. Vy sám jste nechal své muže, aby mi ublížili. Jste pokrytec a lhář a musíte být fakt blázen, když si myslíte, že zrovna tenhle argument mě obměkčí," odsekla jsem a vztek se ve mně přímo vařil. Jestli dosud jsem byla jakž takž klidná, tak teď to bylo jako kdyby hodili sirku do kanystru s benzínem.

Pustila jsem Lokiho dlaň, již dosud svíral a vykročila jsem směrem k úderné skupince.

"Jestli nás nenecháte odejít v klidu, stejně projdu," varovala jsem je a kráčela jsem rozhodným krokem směrem k nim. Cítila jsem smíšené emoce mnoha myslí těch, jež stáli pár metrů ode mě - od neutrální odhodlanosti dostát rozkazům svého šéfa, přes zmatek, nevěřícnost, přes agresi, po strach... a prázdnou, naprosto odcizenou mysl mé rodné sestry, která mě proti mé vůli rozčilovala ze všech nejvíc. Podívala jsem se do její mysli hlouběji a nenašla tam nic, co by jen naznačovalo jakýkoli cit ke mně. Ke komukoli.

"Co ty jsi za zrůdu?" vyslovila jsem spíš řečnickou otázku, ale Emily v mžiku pochopila, že mluvím k ní. Moje otázka jí rezonovala v mysli, moje vůle narazila na její chabý odpor - cítila jsem její odzbrojující aroganci, kdy se jí hlavou honilo, že se mi vůbec nemusí zpovídat, natož třeba omlouvat - její pocity mě rozpalovaly doběla. Však já už v tobě nějakou emoci vyvolám...

Trvalo to asi tři vteřiny, než jsem našla vzpomínku z dětství, které se Emily nejvíce bála - nenáviděla hady a spoustu let zpět na dovolené v horách nám vlezl do srubu chřestýš. Našemu otci trvalo pěkně dlouho, než nevítaného hosta z chaty vypudil a Emily celou dobu strávila schoulená a hystericky ječící v rohu na skříni, kam v panice vylezla. Vnukla jsem jí pocit, že na ni ten had útočí, znovu a znovu...

Celý zástup agentů v ten moment vyděšeně odskočil od světlovlasé kolegyně, která se zdánlivě z ničeho nic zhroutila na zem v záchvatu hysterického jekotu, přičemž se od sebe snažila odhánět neexistující nebezpečí - Furymu to myslelo celkem rychle, protože se rozzuřeně osopil na mě. 

"Co jste jí udělala?" 

"Něco, co mohu udělat i vám. Pokud nás nenecháte projít," řekla jsem chladně. V ten moment to nějaký aktivista psychicky nezvládl a začal střílet. Jeho reakce spustila lavinu, v níž zcela zaniklo Furyho řvaní, že ke střelbě nevydal rozkaz. Můj svět se najednou velmi zpomalil.

Ucítila jsem, že Loki vykročil vpřed a myslí mu proběhla myšlenka na zformování ochranné silové bariéry, ucítila jsem, jak jiskřičky jeho magie zavibrovaly prostorem... Zvedla jsem dlaň a nebylo to až tak těžké, jak jsem si myslela, že to bude. Přesně ve chvíli, kdy prostor před námi vyplnilo zelenkavě jiskřící silové pole, se všechny ty střely, které proti nám vylétly, zastavily ve vzduchu.

Stočila jsem dlaň v pěst, spustila ruku podél těla a kulky popadaly na zem, neškodné a znehodnocené. Ušklíbla jsem se a zalitovala, že můj zrak nefunguje - ty ksichty, které museli v tu chvíli mít, bych si určitě skvěle užila. Zrovna jsem přemýšlela, co komu z nich provedu, když mě Loki popadl za ruku.

"Mizíme. Odsud to půjde."

"Kam?" zeptala jsem se.

"Nech to na mně."

"Stůjte," ozval se celkem zbytečně Fury a vykročil směrem k nám, narazil na ochrannou bariéru a vzteky se mohl přímo podělat - to bylo však jediné, co mohl. V tu chvíli jsem ucítila, jak se Loki plynule nadechl, rozevřel dlaně a soustředil se na složité kouzlo, které se chystal provést. 

Prach, který se sypal ze stropu a ze stěn zavířil, jak se v prostoru rozložité haly zvedla vlna energie, pod jejím náporem se rozvibrovala okna i stěny, objala jsem Lokiho kolem pasu stejně, jako když jsme se teleportovali poprvé a věnovala skupince naproti nám poslední výsměšný škleb. 

"Radši vypadněte dřív, než z vás budou tataráky," doporučila jsem jim a vteřinu nato jsme byli pryč...