No, na Ježíška jste se nedočkali.... tak aspoň teď :-) Nějak jsem chytla slinu :-) Bavte se dobře :-) 

*******

Natasha kráčela rázným krokem chodbami centrály S.H.I.E.L.D.u ve snaze si utřídit myšlenky. Věděla, že to, co se chystá udělat, jí zajistí vyhazov a nemalé problémy, ale byla si stoprocentně jistá, že srovnatelně placenou a lukrativní práci si zabiják jejího formátu sežene vždycky. Věděla, že jí to možná nestojí za to, ale v hloubi své duše byla dost hrdá a feministicky založená a podobné zacházení se ženami jí naprosto nešlo přes morál. 

Avšak ještě než si v hlavě sesumírovala plán, jak Hope Wilson osvobodí, ucítila, jak se jí pod nohama rozvibrovala podlaha. Zmateně se zastavila - zemětřesení v New Yorku, to nebylo zrovna obvyklé. 

Neměla čas nad tím hlouběji uvažovat, protože to už se budova doslova otřásla v základech, rusovláska zavrávorala a opřela se o stěnu, aby neztratila stabilitu a s narůstajícím znepokojením pozorovala prasklinu, jež se objevila uprostřed protilehlé zdi a nezadržitelně se šířila dál a dál. Zvláštní temný zvuk doprovázející onen jev jí napovídal, že tohle nejspíš běžné zemětřesení nebude. Vzápětí se po celé budově rozezněly poplašné sirény vybízející k evakuaci budovy, zářivky na stropech se rozblikaly a některé zhasly docela.

Natashe bylo v ten moment jasné, že existují pouze dvě osoby, které by mohly být něčeho podobného schopné. A že minimálně jedna z nich teď nejspíš prolomila magické pouto svazující jejich schopnosti....

Aniž by si všímala vřeštícího alarmu a personálu základny, jež začal chaoticky vybíhat z místností ve snaze zachránit si kůži, případně zjistit, co se vlastně děje, Natasha neomylně zamířila zpět na patro, kde věznili Lokiho a Hope.

---

Temné zadunění a zlověstné praskavé zvuky vytrhly Lokiho z jakéhosi malátného polosnu - za poslední dny, které strávil nepohodlně připoutaný, napraný sedativy a omámený kouzelným lankem, dokolečka (marně) vyslýchaný Furyho poskoky, kteří nedokázali nic, než mu vyhrožovat a semtam jednu vrazit - nakládačku už za život párkrát dostal, takže ho tihle midgardští tajtrlíci nemohli ničím zaskočit, ztratil pojem o čase a o tom, kolik dní a hodin už vlastně uplynulo.

V okamžicích, kdy nespal, myslel na Hope a to bylo jediné, co ho zároveň udržovalo při smyslech, ale také neskutečně děsilo. Bál se, že jí ublíží, nebo dokonce rovnou zabijí - teď ale při prvním temném zadunění, doprovázeném kovovým zapraskáním, prudce s trhnutím zvedl hlavu, jež mu padala na hruď a vytřeštil oči. V tu chvíli ho napadly jenom dvě možnosti - první byla, že do centrály S.H.I.E.L.D.u dorazil jeho nevlastní bratr Thor, který se za těch mnoho set let dosud nenaučil vstupovat do budov konvenčním způsobem, tedy dveřmi, ale tu možnost zavrhl. Tuhle sílu znal, byla mu blízká - a cítil ji i přesto, že jeho magické schopnosti byly násilně zablokovány.

"Hope...," vydechl. A doufal, že se neplete.

---

Šéf bezpečnostního velína centrály S.H.I.E.L.D.u nevěřil vlastním očím - přímo před jeho zrakem jeden z jeho podřízených, sedící na polstrované kancelářské židli zády k němu u stolu, na němž stálo hned několik monitorů a klávesnic, zadal do počítače příkaz, jež odpojil v budově veškeré kamery, ale také osvětlení chodeb i kanceláří.

"Co to kurva děláš, Dennisi?" zeptal se velitel konsternovaně. K ničemu takovému nevydal povolení a také nechápal, proč by do té doby tolik loajální zaměstnanec provedl tak závažnou změnu jen tak z rozmaru.

Oslovený se k němu otočil a v očích měl zvláštně prázdný výraz - připadal mu téměř jako náměsíčný. 

"Dovolil jsem snad..." začal šéf velína svůj proslov, ale najednou se podlaha pod jeho nohama otřásla, jak kdyby jim někdo začal bourat budovu pod zadkem. Muž zavrávoral a na okamžik spustil oči ze svého podřízeného, který zatím zpoza pasu vytáhl služební teleskopický obušek.

Prudká rána do hlavy bylo to poslední, co zmatený muž ucítil, než ztratil vědomí.

---

Hope Wilson s úsměvem otevřela oči a posadila se na posteli - teď už nebylo nutné hrát komedii. Najít mysl toho, koho potřebovala, bylo snadné, tak snadné... a ona milovala ten pocit moci a nadvlády - natož teď, když k těm všem ubožáčkům tady necítila nic než nenávist a pohrdání. 

Její síla, několik dní násilně potlačovaná, se nyní vydrala ven z jejího nitra v plné síle, intenzivní, horoucí - a až příliš živá. Zadržované napětí na okamžik vytrysklo na povrch nekontrolovaně - Hope ucítila, jak pod několika kroky, které udělala, popraskala podlaha a praskliny se nezadržitelně šířily všude kolem - beton praskal stejně snadno jako papír, kovové konstrukce budovy se trhaly jako kdyby to byly špejle. Bylo jí to jedno.

Její schopnosti byly znovu zpět a v pořádku - možná silnější, než předtím. Najednou znovu cítila blízkost lidí za zdmi, cítila jejich tělesné teplo, vnímala tepání jejich srdcí, slyšela jejich vnitřní hlasy. Nově nabytý šestý smysl jí nahrazoval zrak tak dokonale, že si byla sama sebou jistá tak jako ještě nikdy. A slyšela a cítila i přítomnost toho jediného, na kterém jí na světě ještě záleželo.

"Loki...," zašeptala tiše - v ten moment už cítila jeho bezprostřední blízkost, najednou jí bylo jasné, že je věznili tak blízko sebe - a ona doteď nemohla dělat vůbec nic.

Přejela dlaněmi po linii svého těla - rozervané zbytky bílého tílka jí připadaly jako poměrně nedostatečné odění, ale bohužel nevládla stejným druhem magie jako její milý, aby si dokázala vyčarovat nové šatstvo. Místo toho, aby se jako jiné oběti znásilnění cítila špinavá a ponížená, vztek se v jejím nitru vzňal ještě s daleko větší silou než předtím.

Potom pouhou silou myšlenky otevřela zamčené  kovové dveře své cely - vylétly z pantů jako by byly z papíru. Vůbec jí nevadilo, že je nahá - pokud nebude chtít, nikdo ji nemusí ani vidět, natož poznat. Ušklíbla se a vykročila směrem tam, kde tušila místo, v němž věznili její jedinou lásku...

--- 

"Agentko Hillová! Mario! Slyšíte?" řval Nicolas Fury do mikroportu umístěného na klopě svého černého koženého kabátu, ale odpovědi se proti očekávání nedočkal. Měl neblahé tušení, které se ještě více prohloubilo v okamžiku, kdy zjistil, že přístrojek je evidentně úplně hluchý.

Zatímco znepokojeně sledoval dlouhou prasklinu šířící se po stropě a omítku padající ze škvíry, lovil po kapsách mobilní telefon. Než ho našel, iPhone v jeho náprsní kapse zazvonil sám. Naštvaně jej vylovil, přijal hovor a začal do telefonu nadávat, aniž by čekal, co mu jeho podřízená oznámí.

"Co se to tady do prdele stalo? Kde je někdo kompetentní? Proč nikdo nic neřeší? Proč jsou porty nedostupné?" zaburácel do aparátku a na okamžik ztichl až ve chvíli, kdy se z druhé strany ozval silně znepokojený hlas jeho asistentky.

"Pane... žádné systémy nefungují.... ve velíně to nikdo nebere."

"Kde jsou všichni? Kde je Banner, Stark, Rogers?" hulákal Fury do telefonu a nevěřícně sledoval personál základny chaoticky pobíhající po chodbách, jako by snad neměli žádný odborný výcvik a pokyny jak zvládat krizové situace. To, že se agentka v telefonu nějak zvláštně neměla k odpovědi, jen posílilo jeho pocit, že se před nimi rýsuje kardinální průser.

"Ehm..."

"Kde jsou?!"

"Banner je na konferenci Světové Zdravotnické Organizace."

"Stark?"

"Nevím, pane. Odjel z centrály už před dvěma dny a nesvěřil se, kde bude pobývat." 

"Thor?"

"Sám víte, že pokud není bezprostředně v ohrožení celá Země, kašle na nás." 

Upřímná odpověď jeho asistentky ho málem sklátila do kolen, ale ovládl se.

"Tak kde je ksakru Rogers? Romanovová? Barton?" 

"Jejich porty jsou taky nedostupné. Zkouším se jim dovolat, ale síť je přetížená."

  Fury vztekle zafuněl a sám se divil, že to s ním ještě neseklo.  

"Tak sakra něco dělejte, rozumíte? Sežeňte kompetentní lidi, i kdybyste jim měla poslat poštovního holuba! Jestli se někdo z těch dvou osvobodil, jsme v hajzlu, chápete?" zařval do mobilu a když zavěsil, zběsile se rozběhl směrem, kam teď neomylně mířili všichni, kdož ještě zůstali při smyslech. Směrem do patra s celami pro ty nejnebezpečnější vězně. Přesně tam, kde byla uvězněna Hope Wilson, o níž dosud nikdo netušil, jak silnou mocí vládne...