Třetí kapitola je tu - ale nenechte se zmlsat tím přidáváním každý den, mám to maličko předepsané :-) jde na mě rýmička, tak mi koukejte udělat radost pěknými komenty a hvězdičkami :-)

*********************************

Nakonec jsem se rozhodla, že počkám v křesle, až se probudí a lék mu dám sama.

- - -

Loki

Tma. Jediné, co jsem viděl, byla tma. Prudce jsem se posadil, ale v ten moment se připomněly všechny rány, které jsem v onom poněkud jednostranném boji s Hulkem utržil. Bolest mi na okamžik vzala dech. Padl jsem zpátky na záda a prohnul se v bolestné křeči jako luk.

Potom mě zarazil měkký povrch, na němž jsem se ocitl. Jak jsem se dostal do postele? Ohmatával jsem kolem sebe všechna místa, na která jsem dosáhl – postel, přikrývka i polštáře byly příjemně měkké a voněly jako konvalinky.

Ale jakto, že mě někdo vysvlékl? Zůstaly mi pouze kalhoty, tričko a boty mi někdo sundal.

Potom jsem si vzpomněl, že než jsem omdlel, nějaká slepá zrzavá holka mě vzala k sobě domů. A protože jsme šli někam do sklepa, nemohla tu nejspíš být ani okna. Magii jsem k osvětlení prostoru v tuto chvíli použít nezkoušel, nechtěl jsem znovu omdlít.

Rozhodně jsem se necítil o nic lépe, naopak. Horečka na mě útočila ve vlnách, jako když vás u moře ovane teplý vánek, rány bolely a pálily a žebra byla citlivá i na sebemenší dotek. Můj odhad, že budu v pořádku za pár hodin, byl možná až moc optimistický...

Ale kde je ta malá zrzka? Tápal jsem rukama dál, dokud prsty nenarazily na noční stolek. A vida, tohle vypadá jako telefon...

Poklepal jsem prsty na displej. Kybernetický hlas mi oznámil, že je 2:47 v noci. Displej trochu osvítil místnost, proto jsem si všiml rusovlasé dívky – na sobě měla pořád to stejné oblečení, seděla skrčená v křesle kousek od postele a spala.

Vstát a dojít k ní, abych mohl použít její životní sílu k uzdravení nebylo možné – byl jsem rád, že dokážu jen zvednout hlavu. Horečka sílila a pro mě jako polovičního Jotuna to bylo skutečné peklo.

Ucítil jsem, jak na mě tma znovu doráží jako odmítnutá milenka... ale tentokrát jsem se jí nebránil...

- - -

Netuším, jak dlouho jsem spal, když mě probudila jakási hlasitá rána. Otevřel jsem oči a otočil hlavu za zvukem. Konečky prstů jsem opět rozsvítil displej telefonu ležícího na stolku a uviděl jsem tak, že rusovláska spadla dolů z křesla.

Nevěděl jsem, jestli ji náraz na tvrdou zem probudil nebo ne, ležela ke mně zády, každopádně se od křesla ozval tichý vzlyk. A potom ještě jeden, až mi bylo jasné, že pláče. Snad nebrečí kvůli pádu z křesla? Tihle pozemšťané... nic nevydrží.

- - -

Po chvíli tichý pláč ustal – Loki uslyšel, jak se dívka škrábe na nohy.

„Tome? Spíš?" zašeptala tiše.

V duchu usoudil, že nejlepší bude jí neodpovídat – koneckonců nemusí zavírat ani oči, když ho zrzka nevidí. V přítmí rozsvíceného displeje viděl, jak se napřímila a pomalu v duchu počítá kroky od křesla k posteli.

Když k ní dorazila, začala po hmatu hledat místo, kam si sednout. Nechtěně se přitom dotkla jeho rozkroku. Vytřeštil oči, náhlým leknutím ztuhnul a napjal svaly. Její dotek ho rozhodil víc, než si dokázal přiznat, ale dál se snažil dělat, že spí.

„P-promiň," zašeptala dívka vykolejeně a prudce ucukla, když jí došlo, co udělala.

„Jenom jsem chtěla vědět, jak ti je...," dodala omluvně. Loki dělal, co mohl, aby zachoval naprostý klid.

„Nemusíš dělat, že spíš, nejsem hloupá. Moc dobře jsem cítila, jak se ti zrychlil dech a napnuly svaly," odvětila zrzka po chvíli navztekaně. Opět ho tím dokonale překvapila – domníval se totiž, že jsou smrtelníci totálně hloupí a omezení.

„Jsem moc unavený, promiň," dostal ze sebe po chvíli.

Dívka starostlivě zvrásnila čelo a položila mu ruku na hrudník.

„Pořád jsi strašně horký. Dám ti nějaké léky," odvětila, vstala a došla na komodu, kam večer předtím položila plato prášků a láhev vody. Obojí mu přinesla a podala.

„Nemohla bys rozsvítit?" nadhodil Loki trochu kysele, když zjistil, že bez svítícího displeje si nevidí ani na špičku nosu.

„Promiň," špitla dívka a rozsvítila malou lampičku na stolku u postele. Pokoj zalilo jemné žlutavé světlo. Loki přimhouřil oči, ale po několika málo okamžicích si zvykl. Potom přijal nabízenou láhev vody a platíčko s léky.

Sice pochyboval, že na něj zaberou nějaké midgardské léky, ale přesto se rozhodl to zkusit. Z plata vyloupl dvě tabletky, dal si je do pusy a zapil vodou. Rusovláska zatím vzala do dlaně svůj telefon.

„4:15," oznámil jí aparát.

„Je strašně brzy. Jdu si ještě lehnout," odvětila dívka, obešla postel a k Lokiho údivu si lehla na postel kousek od něj. Byla dost velká pro oba, ale tím spíš ho překvapilo, jak malá a drobná je. Přikryla se volnou polovinou obrovské deky, která přečnívala přes všechny okraje postele a otočila se na bok tváří k němu.

Vyvalil oči – nebyl zvyklý spát s nikým v posteli, natož s jakoukoli ženou. Pokud si nějakou do postele vzal, tak za daleko jiným účelem a hezky rychle ji odtamtud zase vystrnadil. Přemýšlel, jak tuhle prekérní situaci vyřešit, ale na to, aby vstal, sílu opravdu neměl.

„To křeslo není moc pohodlné. Takže doufám, že ti to moc nevadí," pronesla tónem, který nenechával moc prostoru pro námitky.

Pár minut bylo ticho.

„Proč jsi brečela?" zeptal se Loki po chvíli zvědavě. Ucítil, jak celé dívčino tělo na okamžik ztuhlo. Potom se rusovláska otočila na druhý bok, aby jí neviděl do tváře.

„Měla jsem noční můru," ozvalo se po chvíli.