Moc se omlouvám za megaobří prodlevu, ale prostě léto a miliony aktivit - to mi nemůžete mít za zlé, ne? :-) Slibuji, že se pokusím polepšit :-)

*********************************

Loki tvrdě spal na pláži, zakrytý iluzí, která popírala, že by snad v písku mohl ležet kdokoli živý a humanoidní - Hope zajistila, aby to vypadalo, že u skalky vedle pláže vyrůstá jen jakýsi ostnatý tlustolistý keř - a ona sama nerozhodně seděla na kamenitém výčnělku nad mořem, nad hlavou hvězdné nebe odrážející se v hladině průzračné vody, poslouchala romanticky šumící příboj a byla tak zmatená, jako nikdy předtím.

"Právě jsi úplně cizímu chlapovi dovolila, aby ti zničil život," promlouvala k sobě - a kupodivu ji tento evidentní fakt neznepokojoval tolik, jak by nejspíš měl.  Naplno si uvědomovala, že teď je díky Lokimu totálním vyhnancem, spojencem nepřítele celé Zeměkoule - a tím pádem také nepřítel - ale přesto jí to nijak moc nevadilo. Moc, kterou zdědila po své matce, byla až příliš silná a příliš opojná, než aby ji dokázala potlačovat. 

"A jaký život jsi vlastně měla předtím?" pokračovalo v duchu její upřímnější já. Nudný, běžný, šedivý, všední. Škola, brigáda, domů. Semtam pařba s nějakou kámoškou. Jediná osoba, na které ti záleželo, zemřela před pár lety. Nikdo ti nezbyl - až na ty kočky.

Přistihla se, že jediní živí tvorové, po kterých se jí stýskalo, byly skutečně pouze její kočky. "Stejně to byla nuda. To jak jsi předtím žila," pokračovala ta nová Hope, kterou donedávna vůbec neznala. Navíc - žádný chlápek, se kterým v minulosti chodila, v sobě neměl ani dvacetinu Lokiho žáru a vášně. "Taky není divu, když je mimozemšťan," uchichtla se sama k sobě a při myšlence na černovlasého muže ležícího v bolestné křeči pár metrů od ní opět posmutněla.

Nevěděla ani trochu, co si má teď počít. Loki si myslel, že je už zdravý, ale evidentně ne tak úplně - a léčitelské schopnosti jí do vínku dány bohužel nebyly. A navíc měli na krku S.H.I.E.L.D., pro který, aby toho nebylo málo, pracovala její zrádná sestra. Co budou teď dělat? Přece se nemůžou skrývat do konce života, ani donekonečna utíkat.

Ona sama naprosto žádný plán neměla - a pokud Loki ho měl, nebyl ve stavu, kdyby jí byl k něčemu platný. Litovala, že se ho nevyptala trochu podrobněji na to, co se stalo - aby věděla, kdo všechno na ně teď může nastoupit a jak se dotyčným bránit - z Lokiho neurčitých poznámek na adresu S.H.I.E.L.D.u jí došlo, že právě členové této organizace je to zdaleka nejmenší nebezpečí, které je může potkat - a koneckonců ona sama zpacifikovala dvě jejich agentky až trapně snadno. Ale přesto se jí žaludek trochu svíral. Netušila, co má čekat. Nevěděla, co má dělat. 

Z nerozhodného přemítání ji vytrhlo zakručení jejího vlastního žaludku - ale copak mohla někam jít a nechat Lokiho tady? Ten, který dokázal kouzlit a tím pádem by stoprocentně dovedl přičarovat i nějaké jídlo, dosud spal - a vzbudit ho si zatím netroufala - určitě ještě nebyl v pořádku.

Slezla z nízké skalky a přeběhla po jemném písečku až k bezvládnému muži. Klekla si vedle něj a položila mu dlaň na hrudník - pořád ještě cítila slabé záškuby svalů, způsobené bolestí, kterou cítil. Slyšela i jeho tiché bolestné vzdechy, jež opouštěly jeho rty i během spánku.

Starostlivě zvrásnila tvář a položila mu dlaň na čelo - jeho spánek byl naštěstí bezesný. Byl ale studený jako led, což bylo ve velice horkém místním podnebí velice podivné. Už dávno si všimla, že jeho kůže nezvykle chladí - tohle však bylo moc i na něj. 

I když se ho dotýkala - nevzbudil se. Na jednu stranu za to byla ráda, doufala, že se během spánku zotaví - na druhou stranu by teď potřebovala, aby se spolu s ní mohl zamyslet, co dál. 

Čas plynul a jeho běh hrál zcela jistě v jejich neprospěch. Již za pár hodin se rozední a na pláž může někdo přijít. Sice to zařídila tak, aby Lokiho nikdo nespatřil a sama sebe maskovala iluzí toulavé kočky - přesto je mohl - byť čirou náhodou - objevit někdo další obdařený schopnostmi - nemohli nic riskovat. A čím déle Loki spí, tím větší riziko to je.

Teprve, když se jí pod dlaní neklidně zavrtěl, došlo jí, že ho svými myšlenkami nevědomky probudila. 

"Loki, to jsem nechtěla... spi dál," zašeptala, když se jmenovaný znovu zkroutil v bolestné křeči. Stočil se na bok do klubíčka, objal kolena pažemi a snažil se hlubokými nádechy alespoň trochu ulevit bolesti, která mu svírala hrudník.

"Ne, Hope, počkej, spánek stejně nepomáhá, evidentně..." zasípal vyčerpaně, když ho chtěla znovu uspat. Sňala ruku z jeho čela a nerozhodně  zajela konečky prstů do jeho vlasů.

"Drtí mě, že ti nemůžu pomoct," zaskučela Hope bezradně.

"Možná můžeš, naučím tě kouzlo předání životní energie. Potom se zvládnu vyléčit," odvětil, ale vypadal, že spíš upadne do mdlob, než zvládne kohokoli něco učit. 

"Blázníš? Co když něco zkazím?" zeptala se nejistě, přisedla si k němu blíž a on si položil hlavu do jejího klína. Ani jeden z nich tak nemohl přeslechnout další zakručení v jejím břiše. I přes šílenou bolest zatemňující mozek se Loki pousmál.

"Jediná věc, co musíš udělat, je sehnat jednu speciální bylinku. A sobě něco k jídlu, aby to s tebou neseklo, až to budeš provádět," řekl jí a stiskl její dlaň, spočívající na jeho hrudi. 

"Dobře," řekla odhodlaně a vstala.

"Co to je za kytku?" zeptala se, zatímco si z kolen oprašovala písek.

"Thymus citriodorus... anglicky to je..."

---

Sehnat citronov ý tymián v thajském Bangkoku bylo proti všem očekáváním nečekaně složité. Poté, co se strmou cestičkou obklopenou trnitými křovisky pracně vydrápala na křivolakou asfaltku, která ji za pár minut přivedla k hlučnému velkoměstu, jež nikdy nespí, nebyla schopna se doptat na jediný obchod se smysluplným sortimentem. Zdálo se, že místní nenakupují jinde, než v miniaturních obchůdcích se zbožím všeho druhu, nebo na rušných tržištích, která žijí i přes noc. 

Nechtěla na sebe moc poutat pozornost, proto svůj vzhled zakryla matoucí iluzí - místo drobné rusovlásky se ulicemi města procházela vyšší bruneta v džínových šortkách s fotoaparátem na krku.

Téměř zalitovala, že se sem nikdy nedostala jako turistka - atmosféra, jíž město žilo, byla neuvěřitelná a počasí takové, o jakém vždy snila, jen se jí ho v New Yorku nedostávalo. Courala se zdánlivě bezcílně pouličními tržišti a v duchu se ironicky usmívala - super nápad, poslat slepou ženskou pro bylinku, o níž nikdy ani neslyšela, nikdy neměla příležitost ji vidět a nemá tedy šanci ji poznat, navíc v cizí zemi, kde nezná místní jazyk. Ale život je plný výzev. 

Po chvíli se zastavila u stánku s ovocem a zeleninou a začala se sklánět a očichávat svazky bylinek vyskládané v jeho boční části.

"Co sháníte, slečno?" ozvalo se vedle ní zničeho nic poměrně slušnou angličtinou a na zápěstí ucítila dotek čísi drobné vrásčité ruky. 

...