Máme tu další kapitolu, zatím žádná velká akce, napínám vás, cooooo? :-) Enjoy :-)

*****************************

"Loki!!!!" zaječela Hope do tiché a prázdné chodby. Chvíli se nic neozývalo, ale za pár vteřin ze dveří ložnice vykoukly tři hlavy - jedna mužská, černovlasá a dvě kočičí - všechny tři nerudně a rozespale se tvářící.

"Málem jsem dostal infarkt," poznamenal Loki, oděný pouze do světlešedých boxerek s logem Calvin Klein na pásku a zívnul. Hope ale tak zářila, že se za okamžik nevědomky usmíval s ní. 

"Umím ovládat cizí mysl, Loki!!!! Šlo to úplně samo," vyhrkla Hope, skopla boty z chodidel, proběhla předsíní a skočila mu do náruče. Zvedl ji do výšky a zatočil se s ní - její dobrá nálada ho úplně pohltila.

"To je tak skvělé!!!" Říkal jsem, že musíš postupně a tvoje schopnosti se plně rozvinou. Mám z tebe radost," řekl a impulzivně ji políbil na rty.

Cítil její moc, silnou, intenzivní, horoucí, jak se dere ven z těla všemi póry, natěšená vytrysknout protože tak dlouho spala. Hope objala Lokiho kolem ramen a přitiskla se k němu, zatímco se on otočil a nesl ji do ložnice. Tam ji z výšky upustil na postel, až překvapeně vyjekla.

"Jak jsi to udělala? Povídej mi o tom," vyzval ji nadšeně, sedl si na kraj postele vedle ní a zastrčil jí za ucho neposedný pramínek zrzavých vlasů. Hope se trochu zašklebila.

"No, vlastně jsem udělala přesně to, o čem jsem před odchodem tvrdila, že bych to nikdy neudělala," řekla po chvíli neochotně, ale s mírným úsměvem. Loki se pobaveně zakřenil.

"Řekla jsi mu, aby byl tak laskav a omluvil tvou předešlou nepřítomnost?" zeptal se vysmátě a Hope téměř stydlivě sklopila zrak. 

"No... tak nějak," pípla tiše, ale pak se její tvář najednou znovu rozzářila.

"Ale bylo to tak.... super. Ten pocit, že můžu skoro všechno... Můžu ovlivňovat realitu, vytvářet iluze, najednou mám pocit, že mám tolik možností," vyprávěla nadšeně. Posadila se vedle Lokiho, ten ji objal a přitiskl k sobě.

"Ano, vlastnit magickou moc je úžasné, to mohu potvrdit," řekl a nedokázal zabránit představě, co všechno by mohli dokázat oba společně. Čeho všeho by mohl dosáhnout s ní po boku. 

Vyděsilo ho to - nikdy předtím si svůj život do budoucna nespojoval s žádnou ženou - bral je jen jako zářezy, jako hračky pro pobavení, pozval si je do postele a ráno je z ní zase vyrazil. Nemohl si pomoct, ale od chvíle, co poznal ji, už na další nepomyslel.

Věděl, že náklonost k někomu ho neskutečně oslabuje, ale nedovedl si poručit. Vtiskl jí polibek do vlasů a dál si představoval, že se silou, která v ní dřímá, by se mohla zanedlouho rovnat bohům. A on chtěl být u toho.

---

Agentka Emily Watson seděla úplně poprvé v životě v čele zasedací místnosti a užívala si svých patnáct minut slávy. Poté, co sdělila svému šéfovi a ostatním významným zástupcům S.H.I.E.L.D.u svůj objev - tedy že uprchlý ásgardský zločinec Loki se s největší pravděpodobností ukrývá v bytě její vlastní sestry, najednou byla hlavní atrakcí dne. A také bylo na místě vymyslet vhodný plán jak ho chytit, ale zároveň neohrozit obyvatelku bytu. A řekněme si to na rovinu - i obyvatele širokého okolí.

Ředitel Nick Fury sedící z jedné strany vedle Emily a z druhé vedle své asistentky Marie Hill se ujal slova. V místnosti byli přítomni další elitní agenti a několik členů Avengers, čítající nudícího se Tonyho Starka, který nesnesl, když byl někdo v danou chvíli důležitější než on, takže hrál Angry Birds na tabletu a okázale přehlížel přítomné dění, Bruce Bannera, který se viděl někde v laboratoři a byl také duchem mimo, Natashu Romanoff, která byla očividně naštvaná, že ten skvělý objev učinil někdo jiný než ona a Steva Rogerse, který jako jediný dával pozor a dělal si poznámky.

"Agentko Watsonová, považuji za rozumné, abyste vy osobně napřed co nejlépe zmapovala situaci u vaší sestry," prohlásil Fury a všichni se obrátili ke světlovlásce.

"Samozřejmě, pane. Pouze vás musím upozornit, že mi moje sestra nijak moc nedůvěřuje. Neviděly jsme se spoustu let a ona mi má můj odchod za zlé," řekla Emily. Fury propletl prsty na obou rukou a položil je před sebe na stůl.

"Rozumím, agentko, ale je nutné přesně vědět, co se u ní doma odehrálo. Je u ní, protože si ho tam dobrovolně pozvala? Zmanipuloval ji, očaroval, drží si ji nako rukujmí? Případně vůbec neví, že to je on? Říkala jste, že je vaše sestra nevidomá, že?" rozvinul své teorie.

"Hope je vysoce inteligentní osoba, pane," řekla Emily, protože se jí v koutku duše nelíbilo, jak o ní Fury smýšlí. Ano, její sestra byla velmi chytrá a krásná žena a teď měla u sebe v bytě nejnebezpečnějšího zločince všech dob. A ona jí musí pomoct a zachránit ji stůj co stůj. A také předat jeho spravedlnosti a zasloužit si tak respekt šéfa a ostatních agentů - a především i obdiv členů Avengers, samozřejmě.

"V tom případě je třeba, abyste byla velmi, velmi opatrná. Musíte si získat její důvěru zpět. Zkuste to třeba přes nějaké pozvání na večírek. Na společnou večeři, na něco milého, co neodmítne," navrhoval Fury. 

"A především on v žádném případě nesmí nic tušit, ani náznakem, mohl by jí ublížit. A my nesmíme v žádném případě ohrozit civilní obyvatelstvo," vložil se do debaty tentokrát Steve Rogers. Přítomní souhlasně přitakali. 

"Mohu vám zkusit pomoct. Na dámskou jízdu může třeba slyšet," nabídla se Natasha Romanoff, která si do té doby upravovala pilníčkem nehty. Emily se na ni mile pousmála. Nebylo to dávno, co byla jen řadovou agentkou a tyhle "hvězdy" S.H.I.E.L.D.u by se na ni ani nepodívaly.

"Budu ráda," odpověděla.

---

Byla hluboká noc a Hope stála bosá v písku v místě, které nápadně připomínalo poušť. Nebo měsíční krajinu. Stála proti vysoké písečné duně a ostatní duny kolem vypadaly jako obrovský oceán z písku, osvětlený jen chladným měsíčním světlem. Duny byly tak obrovské, že ji mnohokrát převyšovaly a ona stejně cítila, že kdyby chtěla, tak je bez problému zkrotí.

Vlasy měla rozpuštěné, takže povlávaly v mírném, vlahém vánku, stejně jako její dlouhé splývavé šaty z černé krajky. Pod nohama cítila jemný bílý píseček, příjemně teplý - cítila, jak se teplo sálající z něj rozlévá celým jejím tělem. Pousmála se a pozvedla ruce do mírného předpažení, volně, mírně od sebe roztáhla prsty a přivřela oči.

Vychutnala si ten příval energie, kdy její síla jako vždy vytryskla odkudsi z nitra jejího břicha a rozlila se do každé buňky jejího těla, rozechvěle se nadechla - ten pocit byl tak nádherný, dokonale opojný. Zlatavý proud magie vyrazil z jejích dlaní a rozběhl se vyprahlou pustinou...

"Můžeš se pomalu vrátit," ozval se Lokiho klidný a tichý hlas.

Hope potřásla hlavou - byli zpět ve dvoře staré továrny za jejich domem a černovlasý čaroděj se mírně usmíval. 

"Teď," zašeptal a zlatý proud síly vyrazil ze zrzčiných dlaní proti starému, léta nepojízdnému kamionu, který zůstal stát na protější straně dvora.

Hope zvedla ruce výš a její čelo se zvrásnilo úsilím. Trvalo to pár vteřin než se těžký vůz zvedl několik metrů nad zem a zůstal viset ve vzduchu jako by vůbec nic nevážil.

"Dokonalost!" vykřikl Loki ohromeně.

"Jsi naprosto skvělá! Úžasná!"

Hope se šťastně rozesmála. Pomalu připažila a těžké auto znovu dosedlo na rozpraskaný beton.

Rozběhla se a skočila Lokimu do náruče - vděčně ji k sobě přivinul. 

"Ty jsi úžasný! Děkuju ti, že mi pomáháš."

"Spolu můžeme dokázat spoustu věcí," uteklo Lokimu najednou. Hope se přitiskla tváří k jeho hrudníku. A napadlo ji, že by to vlastně mohla být pravda...