Tak tu máme další kapitolu, rodila se pěkně dlouho, nějak se mi nedostávalo inspirace :-) nakonec se mi ale docela líbí :-) tak doufám, že se bude líbit i vám :-)

**************

Emily Watson bez zaklepání vtrhla do kanceláře ředitele SHIELDu Nicka Furyho. Dotyčný nezvanou návštěvu samozřejmě nečekal, takže sebou trhnul tak mocně, až si rozbryndal hrnek s kávou po papírech rozložených po stole. A protože to byly důležité papíry, vrhnul pekelně naštvaný pohled směrem na svou podřízenou, nejistě se zastavivší ve dveřích. 

"Watsonová, doufám, že pro tenhle vpád do mého výsostného území máte nějaký hodně dobrý důvod či omluvu," zavrčel Fury nevlídně a začal sklepávat rozlitou kávu z papírů přímo na zem.

"Moc se omlouvám, řediteli Fury, ale myslím, že už vím, kde by se mohl skrývat Loki," vychrlila ze sebe překotně  - až se divila, že se nervozitou nezakoktala. Fury se napřímil v židli a upřel na mladou blondýnku svůj pohled. Tohle vypadalo opravdu zajímavě.

"Opravdu? A kde tedy?"

"U mé mladší sestry."

---

"Nikam nechooooď," to byla věta, kterou Hope slyšela teď velmi velmi často. Po ní obvykle následovalo velmi, velmi sugestivní přemlouvání, které způsobilo, že všude chodila pozdě, nebo nepřišla vůbec. 

"Dnes už fakt musím," odvětila kategoricky a začala se líně vymotávat z peřiny, když ji znovu zpět stáhla mužská paže. Vypískla, když skončila zpět na zádech, zatímco se nad ní tyčilo vláčné rozehřáté tělo mladšího Ásgardského prince. Polechtala ho na bocích, ale nezabralo to, k jejímu zklamání moc lechtivý nebyl. 

"Máš teď telepatické schopnosti, můžeš přesvědčit učitele, aby ti škrtli všechny absence," vznesl Loki zajímavý nápad. Hope svraštila čelo. Tyhle momenty, kdy z něj mluvila jeho podstata, ji trochu děsily. 

"Ano, tohle přesně by nejspíš udělal Bůh lží a neplechy, ale já ne," řekla káravě a šťouchla ho do břicha. Loki si povzdechl.

Hope se vymanila z jeho sevření, vstala z postele a zamířila ke skříni. Po chvíli hrabání z ní vylovila spodní prádlo, bílé pruhované tričko a džínové šortky, vše si položila na křeslo a sledována bdělým pohledem modrých očí se začala oblékat. 

"Měla by zůstat svlečená, tady se mnou," prolétlo Lokiho hlavou, posadil se na posteli a zkusil to s jiným argumentem. 

  "Nechci, abys chodila sama po venku." 

Hope se na něj shovívavě pousmála. 

"Už jsem ti to říkala mockrát. Chodila jsem sama po New Yorku celý život, dokonce i od doby, co jsem slepá. Krom několika šlápnutí do psího tentononc se mi nikdy nic nestalo," řekla pobaveně. Loki si znovu povzdechnul.

"To bylo předtím, než ses zapletla s někým, kdo kompletně posral chod celého světa," pronesl pochmurným hlasem. Hope ustala v oblékání a zamyšleně se kousla do rtu. 

"No to je výborný. Takže se mám nechat vyhodit ze školy jen proto, že tobě nevyšla světovláda."

Lokimu došly argumenty.

"No dobře. Ale dáš na sebe pozor, slib mi to," řekl, vstal z okraje postele, kde seděl úplně nahý a vykročil k rusovlásce, která si právě zapnula zip šortek a vydala se do předsíně.

"Neboj se," řekla mu a nazula si balerínky. Potom sebrala ze země batoh se skripty a notebookem. Pak si stoupla na špičky, aby mohla Lokiho políbit - musel se pousmát, i když se udělala vyšší, musel se sklonit, aby na sebe dosáhli. Ale líbilo se mu, jak je maličká - byl to dokonalý kontrast v porovnání s tím, jaká síla v ní dřímá...

"Přijď brzy," řekl jí, když se za ní dovíraly dveře bytu a připadal si jako totální závislý idiot. Ale co mohl dělat? Netušil. Nevěděl, jak dlouho se tu bude muset skrývat, nevěděl, co dál. Najednou si přál někam s ní utéct, ale nevěděl kam - a hlavně nevěděl, jestli by šla s ním.

Zaťal ruce v pěsti, až se mu jeho vlastní nehty zaryly do dlaní. Víc zmatený snad v životě nebyl. 

--- 

Hope přiběhla do přednáškové místnosti klasicky opět pozdě a i když se snažila být totálně neviditelná, přednášející po ní loupnul nevraživým okem. Zapadla mezi ostatní spolužáky a doufala, že to profesor Dawson přejde bez komentáře. 

Hodina proběhla celkem v klidu, ale když se Hope snažila po jejím konci z místnosti vymáznout opět jako duch, uslyšela, jak za ní učitel něco volá. Obrátila oči v sloup. Sakra!

"Slečno Wilsonová? Slyšíte mě?" 

Hope se jen neochotně pomalu vracela zpět do posluchárny.

"Ano?"

Lehce prošedivělý pětačtyřicátník s přísným pohledem zalistoval ve svém zápisníku a zvedl oči ke studentce. 

"Všiml jsem si, že tu máte už tři absence. To je víc než povolených 25 procent. A dnes jste navíc přišla pozdě," řekl jí a dal jí chvilku, aby se k tomu mohla vyjádřit. Hope neurčitě pohodila rameny.

"Byla jsem nemocná," vysypala z rukávu tu nejotřepanější výmluvu všech dob. Profesor se ironicky pousmál. 

"Podívejte, Hope. Jestli to takhle půjde dál, budete si muset můj předmět zopakovat za rok," řekl jí a energicky klepl propiskou o katedru. Hope se zamračila.

"Ale to není fér."

"Slečno, já si plně uvědomuji vaše zrakové omezení, ale nemohu na vás uplatňovat dvojí metr donekonečna." V rusovlásce se po jeho slovech vzňal vztek jako v kanystru s benzínem, do nějž někdo vhodil zapálenou sirku.

"Nikdo se vás neprosí nadržovat mi, protože jsem slepá. Jen myslím, že dokud si plním své povinnosti, mohl byste být shovívavější. Za celé studium jsem nedostala nikde jediné béčko. Patřím k nejlepším studentům," argumentovala Hope a jak mluvila, téměř se nepoznávala. Kde se v ní bere taková výmluvnost a sebevědomí? 

Učitel si založil ruce na prsou a kategoricky zavrtěl hlavou. 

"Je mi líto, slečno." 

Hope se cynicky ušklíbla. Ráno tuto možnost sice kategoricky zamítla, ale najednou jí to připadalo strašně lákavé... a tak jednoduché. Její mysl se otevřela, najednou jí připadala jasná a průzračná jako hladina horského jezera, stačilo by jen pomyslet...

Hope přikročila ke katedře a naklonila se k učiteli. Cítila, jak magický proud její síly tápe v prostoru, než zachytil cizí mysl, tak přístupnou a tolik slabou proti té její. Usmála se. 

Profesor ztuhl, jak ucítil zvláštní zachvění energie kolem jeho hlavy, ale nedokázal pojmenovat, co se to děje. 

"Myslím, že byste měl svůj názor přehodnotit," řekla Hope tichým, sugestivním hlasem. Její moc vtrhla do jeho mysli a totálně ji paralyzovala. Otevřel svůj záznamník a nalistoval příslušnou stránku. Pak uchopil korekční bílý fix a vymazal jím proškrtnutá políčka v docházce u jména Hope Wilson. Rusovláska se spokojeně pousmála.

"Nikomu nic neřeknete," odvětila.

"Ano."

"A samozřejmě si také nic nebudete pamatovat."

"Ano." 

Hope se pousmála a spokojeně se vytratila na chodbu. Teprve tam vyslala profesorově mysl poslední pokyn, který jej ve vzpomínkách vrátil do chvíle, kdy poslední studenti opouštěli posluchárnu.

Kráčela chodbou a její spokojený a povznesený pocit se pomalu měnil v pocit zděšení. Co to proboha udělala? A proč? Nedala snad Lokimu na tohle téma ráno přednášku? Svižným krokem vyběhla z budovy, sešla schody do školního dvora, kde v době oběda posedávala na sluníčku kromě ní ještě spousta dalších studentů, a tam se posadila na kamennou lavičku hned vedle kašny. 

Pocity se v ní praly, až je téměř nestíhala sledovat. Věděla, že co udělala, bylo špatné a totálně nečestné. Ale ten pocit dostat se do něčí mysli a ovládnout ji byl tak opojný... Něco v ní křičelo radostí, že konečně umí ovládat své schopnosti a docela bez cizí pomoci, ale něco dalšího mělo strach z toho, co by mohla být schopná provést. 

"Tohle bude ještě hodně zajímavý," poznamenala sama k sobě tiše.