Tak tu máme po sto letech další kapitolu :-) doufám, že jste na mě ještě nezanevřeli :-D Ale bylo holt hrozně málo času, taky mě to mrzí :-( Tak si to užijte, snad už budu přispívat rychleji :-)

**********************************

"Jste paní Lorraine Wilson?" zeptal se muž v uniformě zásilkové společnosti UPS. Elegantní bělovlasá dáma oblečená v černých splývavých šatech přikývla.

"Ano, to jsem já," přisvědčila a trochu ustoupila, jak se do dveří draly dvě malé děti, dosud skryté za jejími zády. Žena pohladila obě děvčátka po hlavě - jedno bylo blonďaté, druhé rusovlasé a obě si se zájmem prohlížely muže stojícího na prahu velkého domu, kde jejich rodina žila.

Ještě víc je ovšem zaujala obrovská bedna ze silného kartonu, polepená samolepkami z různých koutů světa. Přišla spolu s dalšími krabicemi, které však byly fádně hnědé, přelepené pouze běžnou lepenkou.

"Toto vám přišlo z Gízy v Egyptě. Podepíšete mi převzetí zásilky?"

Ženinou tváří přeběhl temný stín smutku a bolesti.

"Jistě."

Kurýr strčil dámě do ruky podpisové zařízení a ona bez dalších komentářů načmárala na dotykový displej nečitelný klikyhák.

Děkuji."

"Pomůžete mi prosím s těmi krabicemi do předsíně, mladý muži?" zeptala se bělovlasá dáma a mladík ochotně přisvědčil.

---

Kurýr se rozloučil a nechal tři ženy dvou generací na prahu s krabicemi po mrtvém synovi a snaše staré paní, která teď znovu před děvčátky pracně ukrývala slzy.

"Co je v těch krabicích?" zeptala se mladší, rusovlasá holčička. Babička ji pohladila po hlavě.

"To jsou věci, které patřily tatínkovi a mamince," vysvětlila.

Obě dívky se začaly zuřivě dobývat do krabic, zejména do té, jež byla vyzdobená množstvím nálepek z různých koutů světa. Když se do ní konečně dostaly, uviděly množství nejrůznějších předmětů, zabalených do novin či barevných papírů a zvědavě se na ně vrhly.

Vyšší, světlovlasá holčička rozbalila první z věcí a její nadšení v tu ránu opadlo, když jí v ruce zůstala baňatá váza polepená mozaikou s úlomky barevného skla, s uraženým ouškem a otlučeným hrdlem.

"Co to je?" nepřestávala se zvědavě vyptávat ta mladší, oči navrch hlavy. S pohrdlivým výrazem rozbalila starší sestra další předmět - byl to střep z jakési kameninové nádoby s geometrickými ornamenty vyrytými do keramiky čímsi ostrým... a ještě pohrdavěji úlomek odhodila zpět do krabice.

"Jsou to samý starý krámy," odsekla, otočila se na podpatku a beze zájmu odcházela do útrob domu. Druhá dívka se za ní dívala zmateně a trochu smutně.

"Jsou to věci po tvých rodičích! Měla bys mít trochu úcty, Emily," pokárala ji stará dáma s naštvaným výrazem ve tváři. Světlovlasá dívka jí začala vzpurně odpovídat, proto se vydala do domu za ní a nechala zrzavé děvče v chodbě samotné s krabicemi plnými věcí.

Děvče se do vybalování tajemné krabice úplně ponořilo, neustále vytahovalo další a další věci, až narazilo na jednu... byl to amulet na kožené šňůrce ve tvaru malé kočičí hlavy, jež měla v očích zelené blyštivé kamínky. Jakmile drobný předmět vybalila z ozdobného papíru, v němž byl zabalen, místností přeběhla vlna jakési zvláštní síly.

Amulet jí v dlani mírně zavibroval a začal hřát. Malá Hope se vyplašeně rozhlédla kolem sebe, ale nic dalšího se nestalo. Drobný předmět v její dlani začal hřát, teplo, který sálal, bylo větší a větší - načež začalo přecházet z těla kočičky přímo do dívčiny malé ruky. Bylo to jako horký, příjemný proud termální vody, omývající její dlaň, předloktí a potom celou paži.

Těžko říct, jak dlouho ten moment trval, možná pár sekund, možná mnoho minut - oči kočičky se prudce zeleně rozzářily a potom znovu pohasly - dívka úlekem předmět upustila zpět do krabice.

"Hope," ozvalo se odkudsi z domu.

"Ano, babi?"

"Budeme obědvat, pojď do jídelny. Krabice vybalíme potom," znělo další zvolání a zrzečka se poslušně vydala z předsíně dovnitř.

---

Posadila jsem se na posteli - sen, který jsem měla, nebyl snem - byla to vzpomínka. Dosud jsem si ji nedokázala vybavit, v době, kdy se to celé stalo, jsem byla ještě příliš malá. Dlaň mě příjemně pálila - tak jako tenkrát. Byl to ten předmět, volal mě. To on mi určitě tolik posílil všechny smysly. A Loki to ve mně teď jenom probudil.

Pokradmu jsem konečky prstů zapátrala kolem sebe - Ásgarďan obývající mou postel dosud klidně spal. Byla stejně ještě noc. Spustila jsem nohy na zem a bosky jsem přeběhla ložnici. Svět kolem sebe jsem vnímala, jak kdybych slepá vůbec nebyla. Byl to nějaký další level vidění - ne očima, ale celým tělem, všemi zbývajícími smysly.

Jakási zvláštní síla mě táhla do předsíně - ke skříni, kde se nacházela ona krabice, kterou jsem si z pozůstalosti po rodičích nechala jako jedinou. Došla jsem k zrcadlovým dveřím, pomalu a potichu je otevřela, načež jsem se sklonila ke krabici.

Malou kočičku na šňůrce jsem z ní vytáhla po paměti - koneckonců ležela úplně nahoře. Klekla jsem si na podlahu a podržela předmět v sevřené dlani jako tenkrát. Příjemné hřejivé svrbění se dostavilo téměř okamžitě.

"Hope...," ozval se tichý šepot - nevycházel z amuletu, ale jako by zněl přímo v mojí hlavě.

"Hope, to jsem já, tvoje máma," ozvalo se  znovu. Vytřeštila jsem oči, když jakýsi stříbřitý proud energie, který jsem vnímala i bez použití zraku, začal proudit do mého těla skrze amulet.

"Už jsi dost velká, abys to pochopila. Začarovala jsem svůj vzkaz do amuletu - dnes jsi už dostatečně zralá, abych ti předala svou magii a své schopnosti. Nakládej s nimi opatrně, rozumně a s úctou," zněl hlas mojí matky přímo v nitru mé bytosti.

"Mami," vydechla jsem tiše.

"Miluju tě, dceruško moje. Třeba se jednou ještě potkáme. Jindy a jinde," řekl hlas znovu, načež proud energie zesílil a já měla před očima máminy zážitky, vzpomínky, celý její život.

Viděla jsem naše rozesmáté tváře, když jsme byly miminka, obličej našeho táty, viděla jsem, jak se líbají a objímají, jak se s námi procházejí Central parkem... viděla jsem mámu s helmou a čelovkou na hlavě, v zaprášených pánských šatech a koženou brašnou před rameno číst neznámé písmo, jímž někdo pokryl celou stěnu skalního chrámu. Když dočetla, celá stěna se stříbrně rozzářila a stříbrný proud energie prostoupil celou její bytost.

Cítila jsem, jak pomalu klesám k zemi, hůře se mi dýchalo a hlava se točila - strach jsem ale neměla. Cítila jsem, že to, co se děje, není špatné.

Potom jsem viděla mámu, jak stojí v naší staré garáži, tiše přemýšlí - potom natáhne ruku a babiččin starý Buick se sám od sebe zvedne o deset centimetrů nad podlahu... a šokovaný pohled se mění v úsměv.

Ležela jsem na zemi a můj dech už byl znovu klidný. Unaveně jsem si přetáhla koženou šňůrku přes hlavu a zavěsila si tak amulet na krk.

 V ten okamžik cvaklo světlo v ložnici a Loki stál ve dveřním rámu.

"Co tu děláš ve tři ráno, prosím tě?" řekl s mohutným zíváním. Potom si všiml, že se válím na zemi a mocným skokem byl u mě.

"Hope??? Co se děje, je ti něco?" Popadl mě v podpaží a vytáhl mě do sedu.

"Moje máma byla čarodějka, Loki. Svou moc zaklela do téhle kočičky," vysvětlila jsem mu. Zlehka přejel konečky prstů přes drobný předmět.

"Necítím ji."

"Ta moc už nejspíš přešla do mě," vysvětlila jsem a Loki se opatrně dotkl mého ramene.

"Je to ta samá magie.... kterou jsem z toho cítil předtím," odvětil fascinovaně a dál mě hladil po rameni a paži, jako by se toho nemohl nabažit.

"Fascinující," odvětil s téměř profesionálním zaujetím. Vstala jsem pomalu a opatrně jako stará paní, kterou bolí klouby. Cítila jsem se trochu jako opilá, proto nebylo divu, když se se mnou svět podezřele zatočil.

Potom už si vybavuju pouze Lokiho náruč...