Tak jo, konečně jsem našla chvilku na dopsání této kapitoly :-) myslím, že už máte všichni mega absťák :-D tak snad zvládnu být příště rychlejší :-)

**********************************

Jak ucítila Lokiho rty na svých, zachvátila náhlá vlna touhy také ji. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by se od něj měla odtáhnout, naopak mu vylezla na klín a přitiskla se k němu jako klíště. Pousmál se, šťastný, že jeho výzvu přijala, že ho neodstrčila, že jí není po tom všem odporný...

Pootevřela rty a dovolila mu, aby ji políbil hlouběji, aby si špičkou jazyka pohrál s tím jejím - tlumeně vydechla nosem, jak ucítila zvláštní, těžko popsatelné vzrušení - zvedla ruce a dlaněmi zajela do jemných vlasů podél jeho tváře - i když byla slepá, téměř mohla vnímat všechno jako barevný film.

Cítila, jak ji na tváři šimrají jemné černé vlasy, slyšela jeho tichý, zrychlený dech a vpíjela se do jeho rtů jako by byly droga, které se nemohla nabažit. A Loki to vnímal stejně. Touha a vášeň mezi ně vtrhla s intenzitou vichřice.

S neuvěřitelnou něhou uchopil Loki okraje černého trička, co měla Hope na sobě, a přetáhl jí jej přes hlavu - přistálo na zemi hned vedle postele. Povzbuzen tím, že neprotestuje, se znovu vrhnul na její ústa a líbal ji tak, až oběma docházel dech.

Hope si připadala jako v jiném světě. Cítila jeho polonahé tělo, jak se k ní přitisklo svou hebkou, hladkou kůží, cítila jeho dlaně, jak bloudí po jemné kůži jejích paží, ramen, dekoltu a boků - jak ji hladí a laskají - jak semtam lehce zavadí o krajku její podprsenky. Teprve ve chvíli, kdy ji Loki pomalu položil do peřin a přitiskl se k ní celým svým tělem, trochu se probrala. Tohle by neměli... rozhodně ještě ne teď.

Než se ale rozhodla, jak krásnou chvíli šetrně ukončit, učinila to za ní bílozrzavá chlupatá koule, která se přenesla plavným skokem z bílé police až na Lokiho záda, kde zaťala drápky.

Jmenovaný překvapeně vytřeštil oči a kouzlo okamžiku bylo zlomeno.

"Já to zvíře zabiju," zaskučel bolestně a napřímil se. Kočka žuchla na zem vedle postele a vyčítavě se zadívala vzhůru. Hope se tlumeně rozesmála a Loki po chvíli s ní.

Odvalil se vedle Hope na postel a rezignovaně si povzdechl. Hope si znovu navlékla černé tričko, které jí Loki svlékl, potom se k němu přitulila a pohladila ho po tváři - potěšilo ji, že ji už neodstrkoval při každém dotyku, proto zvedla druhou dlaň a přiložila ji k jeho obličeji.

Potom ho začala pomalu a pečlivě otlapkávat konečky prstů, až se začal tiše smát. Hope se usmívala, nevidomý pohled upřený kamsi do prázdna, zatímco bříška jejích prstů zlehka přejížděla po jeho rtech. Bylo to příjemné. Moc příjemné...

Chytil ji za ruce, převalil ji na bok a znovu ji políbil.

Hope se od něj odtáhla a pobaveně vyprskla. Zvědavě se na ni zadíval.

"Už vím, proč jsi nechtěl, abych si tě osahala," odvětila poťouchle.

"Proč?"

"No protože máš nos jak kliku od blázince," popíchla ho se smíchem.

"Ty jsi normálně drzá," konstatoval Loki, ale smál se s ní. Nestačil se divit, jak ho ta holka po pár dnech vyškolila - kdyby to zkusila jakákoli holka před ní, vzal by si to osobně - to si k němu žádná nesměla vůbec dovolit. Ale místo toho, aby se urazil, ji začal znovu lechtat - tak jako před pár dny - a jestli mu to tehdy přišlo vzrušující, tak nedokázal popsat, co to s ním dělalo teď.

Hope pištěla jako siréna, snažila se ho odstrkovat, případně lechtat ho také, ale téměř bez šance.

"Nemáš šanci, prcku," sdělil jí se smíchem a pokračoval v lechtání na žebrech - Hope se propnula do oblouku a vřeštěla, až obě kočky vyskočily z nohou postele a dotčeně se loudaly pryč z místnosti.

Loki se zadíval na bledou, jemnou kůži jejího hrdla, jak tam ležela s hlavou zvrácenou nazad a dostal chuť ochutnat její krk svými rty a zuby. Zasekl se na místě jako zhypnotizovaný a v ten moment se Hope ve snaze vydrápat zpět do sedu nechtěně dotkla jeho rozkroku.

V tu chvíli od sebe oba odskočili jako uštknutí.

"P-promiň."

"To nic."

Loki zrudnul jako rajče a byl nadmíru vděčný, že ho Hope nemůže vidět. Měl na sobě jenom šedivé boxerky, přes které mohla zcela jistě krásně cítit, co s ním udělaly předchozí minuty strávené doteky a líbáním.

Hope vyskočila z postele jak na pružině.

"Koupila jsem nám večeři. Jdu to ohřát."

"Dobře," odpověděl Loki chraptivě a pomyslel si, že se nejspíš brzy zblázní.

---

Hope usedla ke stolu ve známé Newyorské kavárně u Balthazara a tvářila se naprosto kamenně. Na sobě měla oblečení, které nechala vybrat Lokiho - úzké černé džíny s rozdrbanými koleny a bílou hedvábnou halenku s volánky, která mu připadala úžasně něžná - stejně jako její nositelka. Zrzavé vlasy měla sepnuté do gumičky a volné pramínky splývající podél obličeje jí padaly do tváře, zatímco se vidličkou rýpala v klasické anglické snídani, kterou si objednala.

Naproti ní seděla její dlouho ztracená sestra Emily oblečená v elegantním jasně fialovém kostýmku s světlými vlasy staženými dozadu tenkou stříbrnou čelenkou.

"Hope, opravdu mě to strašně mrzí," opakovala pořád dokolečka, upíjela kávu a nervózně se nimrala v jídle.

Chtěla bych napravit, co jsem způsobila. Dáš mi prosím šanci?" oslovila svou mladší sestru znova  a ta k ní po chvíli konečně vzhledla.

"Já nevím... Asi ano. Ale nepůjde to rychle, je toho moc najednou," odvětila zamyšleně. Ve světlovlásčině tváři se vystřídalo několik emocí - radost, vděčnost, lehké zklamání, smutek. Doufala, že její přemlouvací schopnosti budou úspěšnější.

"Chápu," odvětila posmutněle.

Ke stolu se přiblížila servírka s tácem, na kterém nesla konvici vonícího čaje a dva šálky.

"Pozor," zvolala Hope, když servírka přehlédla deštník, který spadl jednomu z hostů u vedlejšího stolu, a málem přes něj zakopla. Dotyčná si konečně všimla, co jí hrozí.

"Děkuji vám," poznamenala s vděčným úsměvem a pokračovala dál. Emily pohlédla na Hope s lehkým překvapením.

"Jak to... vždyť..."

"Vždyť jsem slepá? Ano, to jsem. Ale hodně dobře vnímám okolí ostatními smysly," vysvětlila ttrochu tajemně a Emily se zamyslela. Potom jí v kabelce zapípal mobil.

"Pospícháš?" Zeptala se Hope. Emily pro telefon do kabelky raději nesáhla.

"Ne, to je určitě můj šéf, to počká," vysvětlila.

"A kde pracuješ? Jsi novinářkou, jak jsi chtěla?" zeptala se Hope trochu uštěpačně. Emily jí nadšeně přitakala.

"Přesně tak, pracuji pro CNN. V New Yorku skoro nebývám, cestuju hodně po světě," odpověděla.

"To zní zajímavě," přisvědčila Hope.

"A co děláš ty?"

"Chodím ještě do školy. A občas vezmu brigádu v jednom salonu krásy. Mám pokročilý masérský kurz," odpověděla rusovláska a upila brčkem ze sklenice pomerančového džusu.

"Super, jsi šikovná," pochválila ji Emily.

Na chvilku pak nastalo tíživé ticho, kdy si dívky neměly co říct - čas strávený bez sebe mezi nimi vyhloubil velkou propast.

"Hope?" ozvala se Emily po chvíli. Zmíněná k ní obrátila tvář.

"Ano?"

"Máš nějakého přítele?"

"Jak tě to napadlo?"

"Tak... viděla jsem tě kupovat u Číňanů dvě porce jídla," vysvětlila starší ze sester a dopila šálek kávy.

"Špehuješ mě nebo co?" naježila se Hope.

"Ne... jenom mě zajímáš," namítla Emily. Hope rozhozeně trhla rameny.

"Podívej, Emily... na mě je toho trochu moc. Jsi pro mě už vlastně cizí člověk. Můžeme se zkusit sblížit, ale nemůžeš čekat, že to bude za dva dny," odvětila kategoricky.

Emily svěsila hlavu.

"Já vím. Promiň," špitla smutně.

"Musím už jít. V půl jedné mám přednášku," řekla Hope. Zalovila v kabelce a položila na stůl deset dolarů.

"Snad to bude stačit," řekla a přehodila si přes rameno růžovou tašku s notebookem.

"Kdy se znovu uvidíme?" zeptala se Emily a zvedla hlavu k odcházející sestře.

"Přidej si mě na Facebooku," odvětila rusovláska a spěšně se vydala k východu.