Tak tu máme další kapitolu - začíná mě ten příběh velmi bavit :-) Nová postava na scéně, tak si to užijte :-) bohužel jsem si zase naložila na hřbet x dalších povídek, tak jsem moc zvědavá, jak budu stíhat :-P

******************************************

Díval se jak rusovláska spí a pocity s ním zmítaly jako vichřice mladým stromkem. Ležela tváří k němu, poté co usnula během jeho vyčerpávajícího vyprávění o Ásgardu, rty mírně pootevřené, víčka s dlouhými řasami se jí jemně chvěla, ale tentokrát se jí nic zlého určitě nezdálo.

Po chvíli si uvědomil, že se při pohledu na spící Hope nevědomky mírně usmívá - vypadala tak roztomile... vyvalil oči, opravdu ji tak nazval? Vždyť měl přece v posteli samé bohyně... a bude na větvi z jedné pozemské holky?

Pozemské holky, které pod kůží nejspíš proudí magická síla silná úplně stejně jako ta jeho - a vůbec o tom ještě neví - došlo mu, když se jí opatrně pokradmu dotkl, aby jí za ucho zastrčil neposedný pramen vlasů, co jí padal do tváře.

Narodila se s ní? Zdědila ji po někom? Přešla do ní sama z některých těch magických předmětů, které měla dole ve skříni a většina lidí by je považovala jen za hromadu starých krámů? Tušil, že ona už musí cítit, že se s ní něco děje... ale co přesně, to nevěděl ani on sám.

Hope se ve spánku zavrtěla a přitiskla se těsně k němu, nejspíš nevědomky, než že by doopravdy chtěla - i tak z toho byl najednou trochu na rozpacích. Opatrně ji objal a zabořil nos do jejích vlasů - voněla božsky. V tu chvíli už bohužel věděl, že se řítí do něčeho, co si dlouhé desítky až stovky let zakazoval...

---

Když jsem se probudila, byl už den - za ty roky, co jsem strávila jako slepá, jsem se naučila rozeznat části dne intuitivně - natož teď, když se moje sensitivita z nějakého důvodu zesílila tak o 600 procent. A něco mi říkalo, že jsme buďto přeslechli budík, nebo jsem si ho před spaním zapomněla nařídit. Vyletěla jsem do sedu, přičemž mi došlo, že jsem doteď spala v náručí dosud klidně oddychujícího Ásgarďana, jež se neprobudil ani mým prudkým pohybem.

Vymotala jsem se z objetí jeho paží a natáhla se na noční stolek. Klepla jsem na displej mobilu, který mi oznámil, že je 10:12. No jasně. Už hodinu mám sedět na semináři. A zrovna u toho nepříjemného dědka Ashberyho, který si na mně určitě smlsne v testu.

Vyskočila jsem z postele jako na pružině a utíkala ke skříni. Cestou jsem sebrala mobil a během hrabání v poličkách s oblečením, jsem se pokoušela zavolat taxi, protože cestování autobusem by mi zpoždění ještě prodloužilo.

Mé mluvení na telefon Lokiho nejspíš probudilo, protože sebou zavrtěl na posteli.

Po chvíli si podle šustění peřiny přetáhl deku přes hlavu.

"Co tu blbneš?" zahuhlal tlumeně.

"Já neblbnu, už hodinu jsem měla sedět ve škole," vysvětlila jsem s počínající hysterií. S hromádkou šatstva jsem se odebrala do koupelny. Spěšně jsem na sebe svršky naházela, aniž bych věděla, co si vlastně oblékám - a v tu chvíli mi to bylo úplně jedno.

Až když jsem si v chodbě obouvala boty a chystala tašku s notebookem a ostatními potřebami, ozval se ve dveřích tichý smích.

"Kdybys tak věděla, v čem se chystáš vylézt ven," chechtal se Loki, ale mě nerozhodil.

"Hlavně, že nejdu nahá," opáčila jsem a vyplázla na něj jazyk. Popadla jsem tašku a ve dveřích jsem se ještě otočila.

"Koupím nám cestou něco hotového k jídlu. Máš na něco chuť?"

Loki napřed místo odpovědi zvážněl.

"Spíš se co nejdřív vrať. Nechci, abys po New Yorku courala sama," odvětil. Zamyšleně jsem se pousmála. Hraje mi na city, nebo to myslí vážně?

"Zvládám to už devět let, takže myslím, že to zvládnu i dnes," odvětila jsem.

"Dobře, tak dávej pozor," řekl mi tónem, jakým otec kárá neposlušnou dceru. Usmála jsem se.

"Ahoj. A zůstaň v posteli a kurýruj se," vrátila jsem mu to podobným stylem. Rezignovaně mi mávl na rozloučenou.

---

Díval se za ní s divným pocitem kolem žaludku - a nevyznal se sám v sobě. Byl smutný, že odchází. Představoval si, jak se ve škole baví s jinými muži - možná s nimi i flirtuje... tedy pokud je neodradí ty strašlivé růžové kalhoty s kytičkami, pousmál se v duchu. I když, ona by nejspíš vypadala naprosto kouzelně i v žebráckých hadrech, řekl si potom a potřásl hlavou - co se to s ním krucinál děje?!

Stál v chodbě jako solný sloup ještě bůhví jak dlouho a břicho se mu zvláštně svíralo. Jasně, měla pravdu, po světě chodí slepá už dost let a nikdy se jí venku nic nestalo. Nikdy, dokud se nezapletla s ním. Kdyby Thanos zjistil, že mu na ní začíná záležet - ach, to by byla dokonalá zbraň v jeho rukou! A kdyby jen v rukou Thanose - po jeho krvi teď prahlo daleko víc lidí, než si ona vůbec mohla dokázat představit.

Téměř měl chuť vyrazit za ní, aby ji mohl chránit - ale nebyl ještě úplně zdravý. Tím svým nešťastným pokusem o přenos energie si dost ublížil, některé napůl zahojené rány se znovu otevřely a žebra podle všeho v pořádku také nebyla - každý krok působil tupou nepříjemnou bolest.

Představa, že by na sebe měl brát cizí podobu kvůli maskování, případně se chránit matoucími kouzly, byla zatím poměrně vzdálená realitě. Byl rád, že dokázal z posledních sil vyčarovat ochranné kouzlo pro Hope a vyslat ho k ní, než odešla - a i tak byl najednou strašně vyčerpaný. Dost se pletl, když odhadoval, že bude v pořádku do dvou-tří dnů. Ale on nikdy nebyl trpělivý a zvyklý čekat. Až doteď.

Najednou si říkal - co až se uzdraví? Bude muset odejít, co by tu dělal? Určitě by ho u sebe dál nenechala. A on od ní odcházet nechtěl.

Pomalu se došoural k posteli a zavrtal se do peřin, které ještě nestačily pořádně vychladnout. Usnul s nosem zabořeným v polštáři, který voněl po jejích vlasech.

---

Štíhlá, asi osmadvacetiletá žena se světlými vlasy sepnutými do culíku, v úzkých tmavomodrých džínách, černém přiléhavém sáčku s perfektně nažehlenou bílou halenkou vespod vystoupila z metra na Newyorské Páté Avenue a zamyšleně vyšla po schodech na ulici. Rozhlédla se kolem sebe pátravým pohledem modrých očí, zhluboka se nadechla a poté se vydala k malému obchůdku s potravinami na rohu.

Vstoupila dovnitř, očima zběžně přelétla prostor, potom si z chladícího boxu vybrala plechovku ledové kávy, z regálu s cukrovinkami si po chvíli váhání vzala ještě dvě čokoládové tyčinky s burákovým máslem a odebrala se k pokladně. Zatímco stará černoška za kasou markovala její nákup, zabloudily její oči ještě jednou zpět do útrob krámku.

Potom si všimla rusovlasé mladé ženy v naprosto nemožných květovaných kalhotech s černými brýlemi na očích, která se bezradně přehrabovala v polici obsahující snídaňové cereálie. Potom se s jednou krabicí v jedné ruce a ještě jednou v druhé vydala k pokladně a oslovila prodavačku.

"Prosím vás, můžete mi říct, co v tom je? Popisky v Braillově písmu na tom bohužel nejsou a nerada bych si koupila něco, co nechci," odvětila.

Světlovlasé ženě se při pohledu na dívčinu tvář zastavilo srdce.

"Hope?"

Rusovláska se na okamžik zarazila také.

"Emily?!"