Tak jdeme dále :-) Enjoy :-*

****************

"BUĎ ZTICHA," zasyčel na ni a prudce ji chytil za zápěstí.

---

„Víš co, Tome? Náhodou jsem si dala jméno Tom Hiddleston vyhledat. Je to slavný herec. Britský herec. Londýňan. Takže co by tu dělal? Navíc má podle všeho krátké vlasy. Takže kdo jsi?" vychrlila jsem na něho, zatímco jsem se snažila vymanit z jeho sevření. Jeho vztek byl v tuto chvíli téměř hmatatelný.

Potom jsem ucítila, jak mi jeho druhá dlaň pevně stiskla hrdlo. Obešel mě strach – tohle byl fakticky tanec nad propastí. Třeba mě fakt zabije. Je to jak říkal, pustila jsem si do bytu cizího chlapa, co mě teď zabije.

„Tak dělej, uškrť mě, hrdino," vydechla jsem. Hop nebo trop. Kdyby to chtěl udělat, stejně jsem bez šance. Sahám mu po prsa, jsem slepá a tenhle byt vede do dvora dlouho opuštěného továrního komplexu, kde nikdo nebydlí a nemůže mě slyšet, i kdybych si vyřvala plíce. Navíc v New Yorku? Než by sem dorazili policajti, stejně by bylo po mně.

Silná dlaň s dlouhými prsty mi ubrala kyslík na hranici snesitelnosti, k mému velkému překvapení mě však za pár vteřin pustil a stáhl se.

„Nechci tě uškrtit," vydechl.

Odstoupil ode mě a prudce oddechoval jako po dlouhém běhu. Bylo jasné, že všemi těmi řečmi jsem uhodila hřebíček na hlavičku.

„Kdo jsi?" zachraptěla jsem, místo toho abych byla vděčná, že mě nezaškrtil.

Obrátil se ke mně zády, došel k posteli a sedl si na ni. K odpovědi se ale neměl.

„Vypadni," řekla jsem mu stroze. Na okamžik ztuhl a zatajil dech.

„Oblíkni se a vypadni, nesnáším lhaní. A ještě víc nesnáším, když ze mě někdo dělá blbce," řekla jsem a ukázala rukou na dveře. Beze slova vstal a zamířil do chodby, potom se ve dveřích zarazil a otočil se zpět ke mně.

„Promiň," řekl tiše a dal se znovu do chůze. Došel do koupelny, kde posbíral svoje svlečené svršky a vracel se do předsíně. Šla jsem za ním.

„Jsi on, že ano? Jsi Loki," konstatovala jsem bez emocí.

---

Pohlédl na ni a přišel k ní blíž. Ta holka byla fakt neskutečná. Během té krátké chvíle se mu v hlavě vystřídal tak milion emocí. Možná ji MĚL uškrtit. Třeba půjde a prozradí ho. Na druhou stranu, mohla to vědět bůhví jak dlouho a neudělala to.

„Jak jsi na to přišla?"

Pokrčila rameny.

„Jsme hned vedle Stark Tower, to je první věc. Když jsem ti pomáhala vstát, změnil sis oblečení z kůže na normální látku – tenkrát jsem to neřešila, sama jsem byla docela v šoku. Ale tak nějak mi to postupně došlo. Nechtěl jsi, abych si tě osahala – bál ses, že tě poznám. A dnes ráno.... Nevím, cos provedl, ale něco se ve mně změnilo. Probudilo," vyprávěla a během jejího monologu došli oba do kuchyně.

„Proč jsi mě tedy hned neohlásila policii?" zeptal se nejistě.

„Nejste vy Ásgarďané náhodou tak trochu Bozi? Domnívám se, že by si moc nepomohli, i kdyby sem vtrhla zásahovka. Nebo se pletu?" usmála se a stiskla tlačítko na boku malého kávovaru. Loki jen zafuněl, neschopen odpovědi.

„Kafe?" zeptala se stylem jako by se nic nestalo a oni se bavili o včerejším pokračování nějaké telenovely. Loki potřásl hlavou, aby si její chování nějak utřídil, ale nepomohlo to.

„Dám si," odvětil mírně konsternovaně.

„Znamená to tedy, že můžu zůstat?" zeptal se, zatímco sledoval Hope jak staví dva fialové puntíkaté hrnky na mřížku kávovaru a čeká, až se naplní vonící tmavohnědou tekutinou. Znovu jen pokrčila rameny.

„Pokud mě zase nebudeš chtít zabít. A lhát," odtušila s klidem, který ho totálně odzbrojil.

„Jak to, že o nás tolik víš?"

„Říkala jsem přece, že studuju religionistiku a kulturní historii, ne?"

Loki na ni fascinovaně hleděl.

„A ty věříš v severské bohy?"

„V severské, egyptské, v duchy mrtvých, proč bych nevěřila? Proto jsem si tuhle školu vybrala," odvětila Hope a podala jeden hrnek s kouřící kávou Lokimu. Ten jej zaskočeně přijal a nestačil se ani podivit nad tím, že se neopařila ani nepolila.

„Moji rodiče byli vědci, archeologové. Zkoumali chrámy nejrůznějších kultur. Mayů, Inků, Aztéků, Egypťanů, Vikingů, Hinduistů, všech možných dalších. Viděli a vyprávěli věci, které normální lidi odmítali chápat," vysvětlovala. Svůj hrnek mezitím postavila na stůl, došla k ledničce a vytáhla ono zatím netknuté balení muffinů k rozpečení v troubě.

„Mám dojem, že jsme přeskočili snídani," konstatovala a otočila se do linky pro nůž, aby se pokusila otevřít igelitový obal. Loki k ní bezmyšlenkovitě přistoupil a vzal jí obojí z ruky.

„Dej to sem, prosím tě, zase si něco uděláš," řekl ji a Hope naštvaně našpulila rty.

„Žiju sama od chvíle, co babička zemřela. A připravit jídlo si dokážu sama," odvětila uraženě.

„A proto jsi celá omlácená a popálená, vozembouchu?" řekl s úsměvem a uhnul před jejím plácnutím.

Hope zapnula troubu, opřela se zadkem o kuchyňský stůl a pomalu zamyšleně upíjela z hrnku s kávou. Z nějakého důvodu dostal Loki chuť ji pohladit, ale rozmyslel si to. Nevěděl, jak by na to v tuhle chvíli reagovala.

„Jak dlouho víš, kdo jsem?" zeptal se po chvíli ticha, kdy bylo slyšet jenom srkání kávy. Hope se k němu obrátila.

„Nevím... bylo mi to divné už ve chvíli, kdy sis vyměnil to oblečení. Jen jsem to nějak nedokázala řešit. Byl jsi zraněný. Venku bylo tolik zmatku, hluku, všeho," pronesla, odložila hrnek a objala si hrudník pažemi.

„Je tu zima," povzdechla si, vstala a zavřela malé okno, dosud otevřené na ventilačku. Loki ji celou dobu pozoroval, jako by spadla z Marsu.

„Tak proč sis mě brala do bytu?" zeptal se. Hope se pousmála.

„Někdy je člověk zlý jen pod nátlakem okolností. Necítím v tobě opravdové zlo, spíš zoufalství a smutek," vysvětlila poněkud nelogicky.

„Necítíš...," zakoktal se Loki. Nechápal, jak do něj může tak vidět.

„Pojď, něco ti ukážu," řekla a vzala ho za ruku. Potom ho dotáhla do předsíně, kde otevřela vysokou zrcadlovou skříň.

Chvíli se v ní hrabala, než ze dna vytáhla velikou kartonovou krabici, pekelně těžkou, polepenou nejrůznějšími obrázky a samolepkami a když ji otevřela, uvnitř bylo k vidění velké množství už na první pohled velmi starých předmětů – artefaktů z různých kultur. Některé byly zabalené do novin, některé však ne.

Byly tam misky, poháry, šperky, sošky, úlomky různých mozaik a nádob – Hope je postupně osahávala, než našla jeden, který hledala. Byl to maličký, z kamene vysekaný amulet na kožené šňůrce ve tvaru kočičí hlavy, s barevnými drahokamy na místě očí. Hope ho na okamžik sevřela v dlani, načež ho podala Lokimu.

Ten jej překvapeně uchopil. Proud magické energie s ním téměř zacloumal. Byla to ale úplně jiná magie, než jakou znal. Vytřeštil oči.

„Co to je?"

„Přišlo to s pozůstalostí po našich, když...," trochu se zajíkla. Pochopil.

„Asi to našli v některém z těch chrámů. Je to strašně silné. Strašně zvláštní...," pokračovala zamyšleně. Loki si malou kočičí hlavu se zájmem prohlížel.

„Je to pozitivní magie. Ale pro mě neuchopitelná. Neznám ji," přiznal.

„A tohle je jedna z odpovědí na tvou otázku, jak to, že ve vás věřím. Nejste jediní bohové na tomto světě. Nejste jediné magické bytosti. Většina lidí je k tomu slepá," řekla, vzala si amulet zpět a vrátila ho do krabice.

Potom podezřívavě začichala.

„A kruci...," poznamenala s úšklebkem a rozběhla se do kuchyně, odkud se linul charakteristický pach spáleniny.

"Spálený muffin, nejlepší snídaně, co si člověk může přát," utrousil Loki a pomalu se šoural za ní.