Zdravím vás s novou kapitolovkou takříkajíce "na zakázku" - s nápadem na tento příběh přišla moje kamarádka Týnka - zde ID zuzukyky :-) příběh se mi velice líbil, tak jsem se rozhodla jej zpracovat :-) Doufám, že bude mít úspěch :-) nebojte, na nějaké to porníčko taky dojde, jen si trošku počkáte :-) Hvězdičky a komenty jsou vítány :-) Pokud vás zajímá nějaký detail z příběhu, klidně se ptejte :-)

***********************************************************

„Bitva je prohraná. Neuspěl jsem. Další zklamání... další potupa."

Ležel v zapadlé uličce a bolelo ho snad i to, o čem vůbec netušil, že to na svém těle má. Přes polámaná žebra se mu špatně dýchalo a dávno se vzdal naděje, že krev, kterou má na oblečení, nemusí být nutně jenom jeho. Unikala totiž z hluboké rány na jeho boku i z četných menších všude po těle a ubírala mu drahocennou energii, které neměl vůbec nazbyt.

Žádná bolest však nemohla přehlušit jeho pocit vzteku, bezmoci, sebenenávisti, ponížení a studu z další porážky. Naposledy si vybavil, jak se ho ono otřesné zelené monstrum pokusilo zatlouct do podlahy - z posledních sil se potom odplazil až k výtahům a ven z budovy - bohužel tím vyčerpal téměř veškerou svou zbývající životní a magickou sílu.

Proto teď ležel na zemi vedle popelnic, kde se vyčerpáním zhroutil a nemohl se ani hnout - neměl už dost energie na to, aby se vyléčil.

Z ulic kolem sebe slyšel kakofonii nejrůznějších zvuků - rachot policejních vrtulníků, houkání sanitek, křik lidí, zvuky bortících se staveb, řinčení skla a pomalu utichající skřeky bojovníků Chitauri, kteří neobstáli proti síle a vynalézavosti Avengers... a doufal, že ho nikdo neobjeví.

Okraje jeho zorného pole se začaly pomalu utápět v černotě bezvědomí - bojoval však ze všech sil, aby neomdlel. Určitě by ho potom někdo našel a poznal - tím pádem by se určitě dostal do rukou těm, před nimiž utekl.

Najednou přes houstnoucí tmu uslyšel kroky - ohlédnout se však už nedokázal. Potom někdo zakopl o jeho nataženou paži...

„Ááááá, člověče, dávej pozor! Proč tu ležíš?!" ten hlas byl ženský, téměř dívčí. Než vůbec zauvažoval nad tím, že by se mohl zkusit odkulit z dosahu, svalila se dotyčná s bolestným usyknutím těsně vedle něj.

V ten moment ucítil, jak po jeho hrudníku zašátraly drobné dívčí ruce - zvedl pohled k jejich majitelce - a na okamžik ztuhl. Byla totiž velmi zajímavá a krásná. Měla dlouhé, tmavě zrzavé vlasy, které jí v jemných vlnách rámovaly obličej a spadaly po ramenou až na záda. Její tvář byla jemná, s plnými růžovými rty, drobným nosem a bělostnou pletí zkropenou množstvím světlých pih. Její oči byly oříškově hnědé a hluboké, ale lehce zastřené jakoby závojem a hleděly kamsi do prázdna. Je slepá, došlo mu.

„To mokré je krev? Jsi zraněný a já ti tu nadávám," vyjekla dívka a zašátrala po jeho hrudi. Zasténal bolestí, když nepříjemně zatlačila na zlomená žebra, odstrčit ji ale nedokázal.

Najednou se odkudsi nedaleko ozvala střelba a skřeky raněných Chitauri monster. Dívka sebou napřed s leknutím škubla, potom se však ochranitelsky vrhla k raněnému muži, aby ho zaštítila vlastním tělem.

„To bude dobrý. Avengers ty příšery prý už porazili. Za chvíli bude klid," zašeptala, když výstřely utichly.

Lokiho to téměř dojalo. Nicotná Midgarďanka vlastním tělem brání osobu, kterou ani nezná. Nebýt tak zesláblý, mohl by jí zlomit vaz dvěma prsty, byla tak malá a křehká...

Ale proč by to vlastně dělal? A proč vlastně ne? Za posledních několik dní zabil desítky těch bezvýznamných, patetických lidiček, tak proč ne ji? Najednou mu zraněním zastřenou myslí svitl nápad - mohl by ji přece využít ke své záchraně a k útěku.

S námahou zvedl hlavu a zachytil dívku, která se pomalu pokoušela zvednout z jeho těla, za ruku nad loktem. Potom se jí zkoumavě zahleděl do očí.

„Ty mě nevidíš, že ne? Nevíš, kdo jsem?" zeptal se jí opatrně. Dívka zavrtěla hlavou.

„Ne, nevidím," řekla smutně. Potom natáhla volnou ruku k Lokimu a nahmátla jeho tvář. Ten dotek ho zaskočil a vyděsil naráz. Byl totiž nad očekávání příjemný - teplý, jemný a téměř láskyplný.

„Kdo tedy jsi?" zeptala se a vytrhla ho tak z tichého šoku. Loki se spěšně rozhlédl kolem sebe - vedle popelnice se válel jakýsi barevný časopis s natrženou obálkou. Byla na něm deštěm rozmočená fotka jakéhosi slavného muže a pod tím titulek „Tom Hiddleston - hvězda filmového festivalu v Cannes." Rozhodl se začít s neznámou dívkou hrát hru.

„Jmenuji se Tom. Tom Hiddleston. A ty?"

„Já jsem..."

Kdesi blízko se ozval výbuch a zpoza rohu uličky se vyvalil těžký betonový prach. Dívka úlekem zalapala po dechu.

„Klid, to nic," řekl jí a objal ji pažemi, když se k němu znovu přitiskla. Pokud bude předstírat, že ho ta malá hloupá Midgarďanka zajímá, může ji využít k ukrytí se a k útěku. A možná si vzít i její životní sílu, jen co se trochu zotaví...