Pohled Annie

Doufám že ani nepřijde. Jsou už skoro čtyři, naštěstí do knihovny chodím asi jediná z celý školy. Tak by to mělo být, když jsem sama je to v pořádku. Proč se teda cítím tak divně? Otočím na další stranu. Vlastně tu knihu ani nečtu, jen koukám na stránky pokryté písmem a přemýšlím. Takhle je mi nejlíp, v černobílém světě papíru a inkoustu. Uslyším tiché a váhavé klapnutí dveří. Neměl přijít. Neměl...

„A-ahoj." tváří se rozpačitě. Oči klopí k zemi. To mu nepomůže, když je stejně vyšší než já.

„Upřímně, nechtěla jsem abys přišel."

„Vždyť jsi psala že..."

„Mohl bys mi laskavě vysvětlit, proč jsi psal tu básničku? Jestli to byla sázka s Reinerem, což by mě nepřekvapilo, tak gratuluju, vyhráls." ani já svým slovům nevěřím.

„Ale já to myslel vážně!" křikl. Vím to.

Tím že vybuchl mě překvapil. Nedala jsem na sobě sice nic znát, ale vážně, tohle jsem nečekala. „Tak přestaň"

„Proč s nikým nikdy nemluvíš, proč k sobě nikoho nepustíš, proč nechceš věřit že je to pravda!"

„Protože je to nelogické. Navíc s lidmi nevycházím zrovna nejlíp."

„Tak to alespoň zkus. Dej mi alespoň trochu tvého času, prosím."

Říká se: Za pokus nic nedáš. „Tak tedy dobrá. Půjdu s tebou na jedno rande." poslední slovo jsem zabarvila stejným podtónem jako bych říkala ztráta času. I tak bylo vidět jak je nadšený. „Takže, co budeme dělat?"

„Můžeme se zajít někam najíst, nebo jít třeba do kina. Záleží na tobě."

Pokrčila jsem rameny. V tomhle se nevyznám. „Uvědomil sis žes přestal koktat?"

„V-vážně?"

„Už s tím nezačínej. Půjdeme třeba na to jídlo." Nějak ho ani nechci odehnat, nechápu to. Proč musím furt přemýšlet nad ním? Není to normální, nebo je?

„Pojďme. Jaké knihy máš nejraději?"

Hádám, že mu budu muset odpovědět „Ani nevím, prostě čtu první na kterou narazím."

„Jaké máš koníčky, který předmět máš ve škole nejraději, nějaký oblíbený film?"

„Hlavně bojové sporty, tu otázku na školu jsi snad ani nemyslel vážně, moc na filmy nekoukám. Co ty?"

Večer

Konečně jsem doma. Lehnu si na postel. Nakonec jsem si dnešek užila. Povídali jsme si hlavně o knihách, četl spoustu stejných jako já. Možná že tohohle člověka dokážu snášet. Možná ho mám dokonce ráda? Ne, ne. Musím si zachovat vážnou tvář. I když, byla to vážně zábava. Někdy bychom si to mohli zopakovat. Chvíli koukám do stropu. Pak vezmu zápisník, propisku a začnu něco psát. Myslím že odpověď na tu básničku. Ale vážně, před desátou bych měla jít spát. Na obličeji se mi objeví nepřítomný úsměv, jak propiska klouže po papíře, začíná se mi chtít spát. Po nějaké době toho nechám. Dám si sprchu a převléknu se do pižama.

Nakonec se podívám z okna a zašeptám „Dobrou noc, Bertholdte, ty pako"

To co cítím je vážně zvláštní pocit....