Po pádu jsem pomalu otevřel oči a povzdechl si, hned co jsem si uvědomil, že jsem spadl na Lauryn hrudník, jsem se chtěl rychle zvednout ale měl jsem zalehlou ruku Laury hlavou. Držel jsem jí za záda ale asi jsem jí při pádu posunul na horu. Každopádně se Laura hned vzpamatovala. „Jsi v pořádku, nebolí tě něco?!"

L » „N-ne. . .promiň, nechtěla jsem tě praštit!"

E » „To je v pohodě, hlavní je, že není nic tobě. Ale musí se nechat, že máš fakt sílu!"

L » „O mě se nestrachuj, spíš bych se měla bát o tebe. Kam jsem tě praštila?"

E » „Jen do ramene, neboj. Jsem v pohodě, pomůžu ti vstát."

L » „Zatím si ještě posedím. . .měl bys něco vědět...ehh...jsem vlastně strašný nemehlo a vše na co sáhnu z čím nemám zkušenost, zkazím."

Laura se předklonila a pošoupla směrem dozadu k šuplíkům o které se následně zády opře. Kleknu si těsně před ní a pohladím jí po tváři.

E » „Vždyť se vlastně nic nestalo. Zase máme něco společného a já vím a taky v to věřím, že nám to spolu bude klapat! Nic si z toho nedělej, protože se takové věci prostě stávají."

Hned po tom co jsem to dořekl, mě Laura objala a řekla, že je ráda za to, že mě má. Na to jsem jen poděkoval a zeptal se, kde jsme to vlastně před pádem skončily?
Laura mě pořád držela tlapami kolem ramen ale z hlavou šla trochu dozadu, aby se mi podívala do očí.

L » „Víš. . .nemám na to co říci, jsem prostě ráda za to co teď mám a doufám že to tak zůstane. Protože to, jak se ke mně chovali ostatní, je úplně něco jiného než to, jak se ke mně chováš ty. Nikdy na mě nebyl nikdo, kromě otce a matky...hehe...tak milý jako ty.

E » „Opravdu? No dobře no...ale nikdy neřvi hurá, před vítězstvím. Tak pojď, pomůžu ti vstát, přece jen jsou ty dlaždice studené.

Přišoupl jsem se k ní, abych jí objal pod paží a postavil se s ní. Ta váha je děs ale na to si rychle zvyknu, jen mi vrtá hlavou, jací vlastně draci opravdu v naší době jsou. To snad neznají milost? Budou potřebovat vyškolit! Hned po tom co jsem pomohl Lauře se postavit, se postavila k plotně, protože to už syčelo a přetékalo z pod pokličky. Vlastně stačilo jen vypnout sporák a zvednout pokličku, musí se nechat že to voní krásně.

L » „Hele! Nefetuj tady tu vůni a běž připravit příbory!"

E » „No dovol! Kde vlastně ty příbory máš?"

Laura se pořádně zachechtala a začala vyndavat dva talíře z poličky. Řekla že v horním šuplíku a mám nám vzít lžíce.
To jsem udělal, přišel jsem ke stolu a dal je na svá místa tak, aby byly v perfektní rovnosti. I když nevím proč...

Mezitím Laura přinesla talíře z jídlem. Položila ho na stůl, já si sedl a jen zíral, čekal jsem něco jako rybu nebo tak. Ale rozhodně bych nečekal rýži z masem a okurkou!

E » „No teda! To teda zírám!"

L » „Budu hádat, to jsi nečekal že?"

E » „To teda ne!

Laura si přisedla naproti mně, popřáli jsme si dobrou chuť a vrhli se do jídla. Po tom co jsme oba dojedli, jsem vzal talíře a šel je umýt. Poděkoval jsem za Lauře za výbornou večeři, hodil jsem talíře se lžícemi do dřezu.

L » „Zlato, to nemusíš mýt ručně, na to tady je myčka. Schválně jsem jí nezapínala, protože mi bylo jasné že tam určitě ještě něco přidám.

E » „Aha...no já jsem zvyklí to mýt ručně ale když jinak nedáš.

Tak jsem tedy otevřel myčku, jop. . .byla skoro plná no. Přidal jsem tam ty dva talíře a lžíce. Zapnout to musela Laura, já s tím neuměl.
Mezitím jsem šel do obýváku, Laura si sedla ke stolu, něco vytáhla z šuplíku. Pak ještě vytáhla nožík, kleště, pár drátků a baterku. Potom se naklonila pod stůl a vytáhla šupléru s tavící pistolí na dráty a smůlou v kelímku. Teď nevím, jak se to řekne přesně...ale to nevadí. No, rozhodně jí nebudu rušit, vytáhl jsem si mobil, sedl si na gauč, zeptal se Laury na heslo od WiFi...s tím jestli ví co to je. Takže stejnak jsem jí vyrušil ale zdá se, že jí to moc nevadí. Po chvíli, po napojení, jsem začal projíždět různé internetové platformy a koukal co je nového.
Najednou mi ale z ničeho nic přišla SMS od Petra. To vypadá na průser!

(SMS » „Čauves, hele máme problém, už je venku tma a máme plný druhý náklaďák mrtvol. Ten jsme ještě vzali na bojišti, ten problém je v tom, že přijeli vojáci a prohledávají ostrov celý ostrov. Jsou to těžce ozbrojené jednotky proti krádežím a útokům teroristů. Víš jak blbě se vysvětluje ten náklaďák plný mrtvol?! I hned sem musíte oba přijít, pokuď tam teda tu Lauru máš! A pohni prdelí!")

Rychle jsem vstal z gauče, přiběhl k Lauře a dal jí to přečíst. Ta hned vstala, hodila na sebe nějaký kabát...asi tam je zima. A vyrazili jsme. Nebyl čas startovat náklaďák. Mimochodem, na Petrovu SMS jsem odpověděl.
Vyběhli jsme ven před kašnu.

L » „Už jsi někdy letěl na drakovy?!"

E » „Ne, asi nemám na vybranou co?!"

L » „Ne to nemáš! Naskoč!

Naskočil jsem na Lauryn hřbet, Laura roztáhla křídla a vzlétla do vzduchu.

[}{Pokračování příště}{]