Už jsme na cestě čtyři hodiny a to nad mořem, není nikde jak pevnina, tak ani loď. Laura už je poměrně unavená a jde to podle jejího dechu opravdu poznat. To nejhorší bude ale let za tmy, jelikož se už stmívá. Je asi pravda že když se potom čte knížka a je v ní něco takového, tak se rychle ještě během dne narazí na pevninu ale realita je bohužel krutá. Rozsvítil jsem tedy větší světlomet, který se nabíjí přes cívku a dynamo, posvítil jsem tedy Lauře do dálky a i částečně na moře.

Laura: "To si ze mě snad děláte prdel!?!"

Tak oba už víme, že jsme v prdeli, bouřka na moři je to nejhorší co se může přihodit během letu. Kdykoliv jindy ale né teď! Je veliká možnost že je ten déšť kontaminovaný a Zpátky už nemůžeme. Vletěli jsme do bouře a ta síla větru nám dávala zabrat oběma, světlomet k tomu ještě zhasl, protože se do něj dostala voda. 

Najednou vítr ustál, vlny taky ale pršet nepřestalo a oba jsme zahlédli v moři nějaké kruci obrovské stvoření. Mělo to nespočitatelně chapadel, která měla mále tečkované oranžové svítidla, dračí hlavu, 6 zářících oranžových očí. Bylo to velké průměrně jako 4 Titaniky, což bylo neuvěřitelné.

Já: "Co myslíš, že to je?"

Laura: "Znáš tu hru Subnautica?"

Já: "Neznám nikoho kdo by to neznal!"

Laura: "Tak to bude Gargantula! Je to úžasné"

Pohladil jsem Lauru po krku, vytáhl svůj mobil a vyfotil to. Taková skvěla fotka se nikdy moc nepodaří ale tady jde vidět úplně celá. Pak jsme letěli dál, když z ničeho nic, najednou před námi letadlová loď a to plně naložená vrtulníky, stíhačkami a vůbec, nemám ponětí čím dalším, kotva byla spuštěná a stála na místě. Přistáli jsme teda na plošině ale dost neopatrně, takže jsme se díky vysílené Lauře a kluzké plošině, několikrát převalili. Potom, celý vysílený jsme šli někoho najít, to ovšem neúspěšně a to byla loď plná elektřiny, prostě všeho, tak proč jí tu nechali???

Laura: "Celá loď pro nás dva? Nikdo další? Třeba s tím má to dočinění ta Gargantula"

Já: "A proto bych radši zmizel"

Najednou, mi někdo zezadu přiložil k hlavě pistoli, Laura ztuhla ale tak nějak pocítila naději. Zatím co já se málem posral! Ne to zrovna ne.

???: "Co jste zač a co tu chcete?!!"

Laura: "Hlavně klid, sklopte to a my vám to povíme"

???: "Myslíš, že se budu bavit z další zrůdou?!"

Já: "Já ti dám takovou zrůdu, že se z toho posereš!!!"

Laura: "Kde jsou všichni?"

???: *Pomalu sklápí zbraň* "Naše šance byly mizivé, ta mrcha v moři nás nenechá odplout a tak byla jediná možnost a to vrtulníkem. Pět vrtulníku, každý kapitán jde ale ke dnu se svojí lodí a tak jsem jako jediný na živu. Jmenuju se Vinc, jsem kapitánem na této letadlové lodi a zítra, je poslední možnost jak se odsuď dostat. Zítra by mělo přestat pršet na jeden den a kotva se sekla, nedokážu jí sám vytáhnout. Asi jste moje poslední naděje. Kdo jste vůbec vy, jak jste se sem dostali???"

Já: "Jmenuju se Eizo a tohle je Laura, přiletěli jsme najít pevninu pro náš druh, kde se dá 

žít ale jediné co, tak jsme našli vás"

Vinc: "Takže je to tvůj drak, no teda, myslel jsem, že všichni vymřeli!"

Laura: "Přítelkyně, jsem jeho. Mám návrh. Pomůžeme vám, se odsuď dostat a vy nám na oplátku necháte loď"

Vinc: "Je pravda že jako kapitán na ní mám jediný právo ale, když už nemám co ztratit tak proč ne...dneska už mě asi nepřekvapí nic víc než vy"

Podali jsme si ruce a Vinc nás i s povídáním o všem, provedl po lodi. Muselo se nechat že na materiálu opravdu armáda nešetří a Vinc zase na slovech. Abych se přiznal, Kasárny byly opravdu malé ale pro deset, možná víc lidí a sprchy taky. Něco jako na středních školách nebo ve věznicích, ty sprchy.

[}{Pokračování příště}{]