Když jsem se probral, neměl jsem vůbec chuť vstávat, natož vůbec jít makat. A však ta hyperaktivní dračice už zase někde lítá, vzhledem k tomu že není v posteli. No nic, provedl jsem ranní hygienu, dal si kafe a chvíli blbě čumím na kuchyňský stůl kde leží....raňajky?! Wtf?! To kdo to tady žere?
Jop, odpověď se mi hned zobrazila, kdo jiný než zase Vinc.

Vinc: "Dobré ráno, dáš si taky?"

Já: "Dobrý, jen můžu ochutnat kousek. Díky."

Hmm...jako špatný to úplně nebylo jo, jen pro Čecha je to trochu netradiční...i když, to je i spousta jiných jídel. Zajímalo by mě kde je Laura, nedalo mi to a optal jsem se.

Já: "Hele Vinci, kde je vůbec Laura?"

Vinc: *Šibalsky se usmál* "Za chvíli tu bude, zkouší si krajkový prádlo. Prý že se tě snaží vojet už pěknou dobu ale zatím se jí to nepovedlo."
*Uchechtl se*

Bílá dračice jménem Laura co zkouší krajkový prádlo aby si mohla zašukat?! Tomu teda říkám debilita aneb Kameňák v realitě ale trochu větší extrém.

Tak jak řekl Vinc. Za chvíli prišla i Laura, naštěstí byla oblečená normálně do mikiny a nějakejch tepláků a bot. To ještě šlo, hned po kecání s Vincem si mě však odtáhla do pokoje. Když však ukázala tu hrůzu co měla na sobě, málem jsem se posral smíchy.

Já: *Se smíchem* "T-to jsi ukradla z nějakýho starýho hnusnýho závěsu ne?! Víš jak vypadáš?"

Laura: *Urazila se* "Tobě se fakt zavděčit nedá!" *Sundala to ze sebe*

Pomalu mě pohodila s líbáním na postel a pomalu mi ho vytáhla.

Laura: "Hmm...na člověka je nějak moc, moc velkej na to že nestojí, jako kolík."

Chvíli si s ním hrála ale když se nedařilo. Ten problém je že v ranních hodinách mi totiž nikdy nestál, takže jsem se neskutečně bavil když se tak marně snažila.

Laura: *Beznadějný výraz* "Ty vole, ty jsi si ho musel 3x vyhonit když jsem tu nebyla, protože tohle není kurva vůbec možný! Ne...ty jsi snad impotent?!"

Já: *Poklidně* "Ne...jsem normální zdravý a plodný muž, jen mám na to svoje večerní hodiny"

Laura: *Oddych* "Já jdu za Vincem! Ten určitě bude vědět jak na to!"

Já: "No tak to hodně štěstí" *Začal se smát o to víc*

Laura se naštvaně, teda spíš jen simuluje. Prostě rozrazila polonahá dveře za kterýma byl Vinc, když byl na cestě do skladu.

Vinc: *Lekl se až málem dostal infarkt* "FUJ TY SEŠ PÍČA!!!" *V zápětí si jí prohlédl od hlavy až k tlapám*
"Hmm...Doslova" *Začal se smat*

Laura: *V tu ránu si nasadila rychle kalhoty aby jí nebyla vidět* "BĚŽTE UŽ TAKY OBA DOPRDELE!" *Šla pryč*

Vinc: "Hey Eizo, co se stalo?!" *se smíchem v tváři*

Já: "Zjistila že mi ráno nestojí"

V tu ránu jsme se oba začali doslova chlemstat smíchy.
Takhle to pár minut pokračovalo smíchem než jsme se uklidnily. Když vše pominulo, já se oblékl a došli jsme na můstek. Na můstku však byla Laura a dívala se z okna směrem k ostrovu...já a Laura jsme v tu chvíli doslova dostali šok.
Nebyl to Madagaskar...byl to náš ostrov draků ze kterého jsme odletěli. A však byl tu problém, ne jen že všude nebyla ani noha, ale některé staré mrtvoly, jenž jsme nechali napospas rozkladu po boji s těmi parchanty...vše bylo obrostlé vegetací. I hned jsme se rozběhly vše prozkoumat a zjistit jestli tu někdo je. Když jsme však opustily loď a začali prozkoumávat souš, našel jsem na zemi rýhy od vzorků pneumatik náklaďáků. V tu ránu nám bylo jasné. Že tady už nikdo není, i tak jsme šli prozkoumávat dál, než jsme našli jeden jediný náklaďák plný benzínu a zásob.

Já: "Proč tu ten jeden nechali?"

Laura: "Asi věřili že se ještě vrátíme"

Vešli jsme do naší staré Jeskyně, všechny domy byly prázdné...až na náš byt, tam bylo vše co jsme tam nechali a dokonce tam byl vzkaz v šabloně. Laura ho začala pomalu číst.

Laura: "Milý Eizo a Lauro, tenhle vzkaz jsem tu pro vás zanechal, jako že se Revils jmenuju. Věřím že jste na živu a doufám že tohle čtěte a najdete nás. Abych to rychle objasnil. Museli jsme odjet, jaderná válka, draci a všechno ostatní, je jen zástěrka a malá část toho co opravdu se tu děje a opravdu na tomhle světě je. Okolní svět je úplně v normálu, radiace a soumrak který byl nad naším ostrovem, byl vlastně udělaný ručně a schválně a byla to celý holografická a chemická falše. Taky asi důvod, proč se vám nic nestalo při odletu.
Teď se snažíme sprostit z lidí otroctví, které tu je už několik tisíc let. Dále jsme také zjistily, že nám podobný druh s ohodně odlišným úmyslem. Když to napíšu zjednodušeně, nacisti a smlouvy s Reptiliánama lidem rostly přímo před nosem v zástěrce Ameriky, Nasa, a s tím že Nacisti prohrály válku. Ve skutečnosti obsazení národů byla jen zástěrka pro to všechno co se našlo v Antarktidě. Velké mimozemské základny.
Jelikož je lidstvo zaslepené ale jistě a pomalu se probouzí, je potřeba pomoc. Jedeme se všichni schovat do Londýna, nedávno se však objevila u našeho pobřeží obří potvora a spousta Vojáků z jedné letadlové lodě. Helikoptéry jenž sežrala se nám opravit podařilo a však loď jsme nenašli. Nikdo nebyl zraněn. Tohle svědectví nám sdělili sami vojáci hlavně potvrdili že spousta toho co se prohlašuje za konspirační teorie je realita. Další zástěrka, protože když je 20 lidí co věří lži a falši, nebudou poslouchat těch 5 co věří pravdě a spíše se je pokusí potopit a zesměšnit.
Prý se tihle Vojáci dělí na 2 skupiny, na Letce a Námořnictvo. Letci jsou zavázáni zlým, zatím co se námořnictvo drží při zemi a snaží se držet krok na straně dobré. Snad nás najdete, doufám v to..."

Chvíli jsem teda absolutně nechápal co se nám tím snažil říct. Jenže v tu chvíli něco řekl Vinc.

Vinc: "Celé je to pravda ta potvora byla jediná cesta jak se dostat na souš, než jste přiletěli vy, tak na letadlové lodi byly letci. Byla to jediná možnost jak celou armádu propašovat pryč. Kurz sem byl nastaven celou tu dobu, v plánu mělo být že jsem byl jediný co se zachránil, jenže teď tu jsme my tři."

Já: "Proč jsi nic neřekl?!"

Vinc: "V sázce bylo mnoho životů, letce jsme zaměstnali tu noc tím, že jsme je poslaly zastavit loď s plutoniem které vám ukradli. Než jí letci zníčili, měl můj tým chvíli čas se schovat. Všechno to bylo do posledního detailu naplánované...teda až na vás dva."

Já: "Ale co tvoje rodina?"

Vinc: "Všichni jsou v pořádku v Londýně, hlavně tam máme základny a posily."

Byl jsem celkem vytočený a naštvaný ale dokázal jsem odpustit.
V tomhle případě jsme vzali všechny naše věci co tu byly, náklaďák a prostě to poslední a s novou myšlenkou vyrazily teda do Londýna. Teda ještě před tím než jsme celkově vyrazili a já pomáhal nakládat. Si mě na chvíli vzal Vinc stranou aby se mi svěřil.

Vinc: "Eizo, koukni. Vím že teď nemáš vůbec důvod mi v něčem věřit a všechno kolem ale, mluvil jsem s Laurou. Víš, ona tě má ráda ale prý jí neskutečně vytáčí, že se o něco snaží a ty to nikdy neoceníš. Zatím co ona se pro tebe snaží dělat první, poslední. A já si taky myslím že by si taky trochu té úcty zasloužila. Koukni...jsem kripl že jsem to tajil, ale nevěděl jsem komu věřit a taky jsem neměl, ale mám syna. A toho vlastně tím že jsem tady, taky zanedbávám, a on jen čeká kdy se vrátím a je mi ho strašně líto. Protože v armádě nemáš jistotu že ten den přežiješ...to víš sám."

Já: "Hmm...jo, vím. Co mám podle tebe dělat?"

Vinc: "Trochu si vážit její snahy, přeci jen to co jsme dneska vyvedli, nebylo moc dobrý."

Pravda, že mě to mohlo trknout. Že to pro toho druhého nemusí být zrovna příjemný. Tím jsem dostal další pořádnou lekci, nebýt debil a vážit si druhých. Když mi Vinc promluvil do duše a já dopomohl s nakládáním. Bylo načase zaparkovat někam na loď ten náklaďák, jediná možnost však byla plošina. Museli jsme ho teda připevnit dost pevně, přeci jen, moře se nedá předvídat.
Stanovil se kurz a pomalu se vyrazilo do Londýna. Proč zrovna Londýn? Evropské pobřeží není kde jak bezpečné a hlavně momentálně Londýnské pobřeží je nejbližší a je možné se tam dostat snadno...hlavně tam jsou teď naše speciální základny které jsou schované v nitru. Ale nevím jak je to s lodní kontrolou. Myslím že turisti už jim jsou úplně u prdele...vzhledem k situaci ve světě.

Den uběhl rychle a jak jsem tak předpokládal, byla zase hnusná bouřka. Celou tu dobu jsem byl zalezlí v naší kajutě kde jsem si dělal něco na telefonu...popravdě ten jsem v poslední době neměl v ruce už dlouho. Za okamžik však prišla Laura, objala mě ze zadu a zeptala se copak tvořím. Mě udivuje co ta holka všechno snese. Odvětil jsem že si šteluju mobil. Na to však si v zápětí sedla vedle mě na židli.

Laura: "Eizo podívej, snesu hodně ale takhle to už dál nejde. Chci jen aby jsme se oba měli dobře, ale občas si připadám že se ke mě chováš jak k věci. Já tě ráda mám, ale když mi nedáváš na vybranou."

Šlo na mě vidět prostě že mě to mrzí, taktéž jsem neměl jak říct prostě že mi je to líto a že to chci napravit. Prostě jsem nečinně čuměl do stolů se sklopenou hlavou. Po chvíli mě však Laura tlapou lehce chytla za rameno, a řekla něco na co už nikdy nezapomenu.

Laura: "Podívej, vidím prostě že je ti to líto, sice nevím co s námi oběma bude, ale já s tebou zůstanu. I kdyby tě život totálně zkriplil. V mém srdci máš vždycky místo, nemusíš nic říkat. Stačí jen když mi dokážeš že pro mě taky to jedno máš." *Usmála se, pustila mě a pomalu odešla z pokoje.*

Jednoduše jsem tam seděl a čuměl na to jedno místo a v hlavě si přemítal všechny ty okamžiky co jsem jí udělal hnusnýho. Prostě mi došlo, že bych se měl už konečně zkrotit do latě. Protože není možný abych se neustále choval jak ten totální sráč co si ničeho neváží a jen bere. Celý to bylo prostě jedna velká rána a pořádná lekce. Po nějaké době.
Zvedl jsem se a šel na můstek zkontrolovat ten náklaďák a Vince.
Když jsem otevřel dveře, na můstku nikdo nebyl. A najednou jsem zahlédl jak jedno z lan co drželo náklaďák náhle prasklo. Běžel jsem teda i hned i s pláštěnkou a novou stabilizační gumou a hákem, připevnit vozidlo, jelikož už nedrželo.
Když jsem však vyšel ven. Všechno bylo pořádně kluzké, loď se houpala jak houpačka ze strany na stranu. Měl jsem co dělat abych udržel stabilitu. Pomalu se dostanu k náklaďáku který pomalu klouže z rampy. Rychle jsem tedy připevnil novou gumu místo té staré a hákem, se pokoušel zachytit za rám vozidla. Jenže čím dál klouzal náklaďák tím jak se hýbal ze strany na stranu a k tomu ho táhla ještě ta jedna uchycená strana. Tím víc se musela úchytka a hák z gumou natáhnout. Když jsem to už skoro měl, přišla vlna co pomohla natažené gumě mě vymrštit z paluby. Tím jak jsem se držel úchytky a jak měla guma zpětný ráz. Se mi omotala kolem krku, měl jsem co dělat, stihnout dát mezi krk a omotanou gumu, ruku a paži, abych si nezlomil vaz. I tak při dopadu na konečnou délku gumy to škublo. Docela dost to bolelo ale i když jsem vysel z paluby. Povedlo se mi se chytit a z posledních sil vyšplhat zpět na palubu. Kde jsem se nakonec pokusil o marný pokus znovu. Povedlo nakonec chytit hák za rám auta a stabilizovat ho. Na plachtu už pořádně nebyl čas, ale i tak se mi jí podařilo taky zaháknout a upevnit. Pomalu jsem se tedy dotrmácel a dobelhal ke dveřím schodů co vedou dovnitř. Jakmile jsem však zavřel, musel jsem se posadit na podlahu. Nejhnusnější zažítek vůbec, zvlášť když jsem se podíval na kapucu pláštěnky, která byla v místě krku prořezaná. Naštěstí mě nic není. Vzpamatoval jsem se a šel se umýt, radši. Na dnešek toho adrenalinu bylo už dost. Když jsem vlezl do sprchy, byl jsem celý vyklepaný. Protože Vinc byl ve Strojovně s Laurou, tím pádem bych tam i tak zůstal na to sám. Po umytí jsem si radši lehl do postele a jen koukal do dveří. Za nedlouho přišla Laura s otázkou jestli budu jíst. Jen jsem lehce vyklepaný zakýval že ne, jenže ta si hned všimla že je něco v nepořádku. Přišla blíž. Zeptala se mě, co se děje. Jenže v tu ránu přiběhl Vinc s pláštěnkou. Bum, tak už to ví.

Vinc: "Eizo! Ty jsi byl proboha venku?!"

Já: "Utrhl se náklaďák, neměl jsem moc na vybranou"

Vinc: "Sakra...hlavní je že jsi v poho, od čeho je ten čistej řez v kapuci."

Ztuhnul jsem...v tuhle chvíli jsem už neměl slov, prostě smrt v očích.
Laura byla taky úplně vedle ale vzala to jako že jsem jen chtěl pomoct. Ne jako nedobrovolnou sebevraždu.
Musel jsem se pořádně vzpamatovat, když se tak stalo. Šel jsem se najíst společně s ostatními a pak šel spát.
Mezi tím jsme u jídla přišli na jiné myšlenky a mohli se trochu pobavit.
I po tom všem jsme se s Laurou shodli na tom, že si prostě uděláme rušnou noc.
Tak teda, potom jsme oba zašli do pokoje, já se svlékl společně s Laurou a pak už všechny kroky nechal na ní a dělal to co řekla. V tomhle praxi nemám.
Když bylo po všem, Laura hned padla jak mrtvola a hned usnula. Já vlastně po dnešku taky.
Nikdy jsem neměl tak akční den a to ještě s perverzním zakončením.

Pozn.Autora: Tak takový zvrat je opravdu šok co? :D
Hm...upřímně do toho posledního, se mi vůbec nechtělo, tak je to přeskočeno. Jinak asi všichni víme kam se tímhle způsobem dostáváme ¯\_(ツ)_/¯.
Jinak zakomponovat do příběhu Konspirační teorie mi přišla jako taková zajímavá kombinace, přeci jen je to momentálně lehce rozsáhlé téma a kde kdo má na to kde jaký názor. Mě se ovšem teorie líbí a hezky to sem zapadá. :D
Trochu delší Kapitola, je to bonus ke čtení a zahnání nudy. Jinak se omlouvám za chyby, ale po dokončení příběhu provedu hromadnou opravu.