Pohled třetí osoby

Vzduchem létala nejrůznější kouzla a zaklínadla, z nichž mnohé Eddie vůbec neznal. Zeleným paprskům se vyhýbal pomocí svých schopností a ostatní se pokoušel vykrýt Protegem či Protegem maxima. Nedokázal útočit, soustředil se pouze na to, aby se z téhle mely dostal živý. Uslyšel hlasitou ránu, tipoval, že to jsou další Smrtijedi, protože Řád konečně začínal mít navrch. Pootočil se na svého bratra, který omráčil nějakou ženskou a svázal ji pouty. Vyhnul se další smrtící kletbě a stočil pohled na svou sestřičku.

Byl by radši tenhle pohled nadobro vymazal ze své hlavy. Viděl Petera, který polekaně vypískl, a Katie, jeho milované dvojče, do jejíchž zad se vpil smaragdově zelený paprsek. Ta se jen bezvládně sesunula na zem, jako hadrová panenka. Srdce mu muselo vynechat několik úderů, mysl se mu zatemnila a on odmítal přijmout tu realitu. ,,Kate!" vykřikl unisono se svým bratrem a švagrem.

Voldemortovi přívrženci se jako na neverbální příkaz začali vypařovat. Další vesnice, ve které žilo velké procento kouzelníků, byla zachráněna. To mu ale v tu chvíli bylo úplně jedno. Jako v mrákotách vykročil k Siriusovi, který se sklopenou hlavou objímal svou manželku, a když se stanul před ním, podlomila se mu kolena. Kolem nich se seskupili členové Řádu, on jim však nevěnoval žádnou pozornost.

,,Tichošlápku?" zašeptal roztřeseným hlasem a ucítil, jak jeho ruku někdo konejšivě stiskl. Oplatil rozklepaně tohle gesto a potlačil příval slz. ,,Viď, že není mrtvá. Řekni mi prosím, že není mrtvá," řekl trochu hystericky a už polykal první slzy.

Sirius k němu zvedl uplakané oči, ale díval se kamsi za něj. V hrudi se mu rozpínal podivný, bolestivý tlak. Zhluboka se nadechl a odvážil se na dvojče své ženy podívat. ,,Je pryč," zašeptal zničeně a pohlédl mu do očí. Píchlo ho u srdce, tedy, pokud se té rozprášené hromádce dalo tak říkat. ,,Je pryč."

***

V den pohřbu oblohu zahalila temná mračna a hustě pršelo. Ani tyhle podmínky však čaroděje a čarodějky, kteří se posledního rozloučení s Kate Blackovou účastnili, neodradily a všichni společnými silami vykouzlili magickou kupoli, která je chránila před deštěm a silným větrem. Ale právě tohle všechno dokreslovalo tu ponurou atmosféru správného pohřbu.

Černovlásek seděl v první řadě, na klíně kolébal jejich malého synka, který jako by chápal, co se kolem něj děje, a po celou dobu ani nedutal, a myšlenkami byl úplně někde jinde. Vůbec neposlouchal drobného čaroděje z ministerstva, který jakýmsi monotónním hlasem předčítal text z pergamenu, nevnímal Edwarda, který jen seděl a prázdným výrazem zíral na rakev, kde bylo uloženo tělo Kate, ani Theodora, jenž se netvářil o moc lépe a kapesníkem si utíral slzy, které se mu svévolně kutálely po tvářích, ignoroval snad úplně všechny.

Přivinul k sobě pevněji Lynxieho a zabořil obličej do jeho uhlově černých vlasů. Zapřísáhl se, že toho malého tvorečka, který mu od její smrti snad každým gestem ji, ochrání. Nechtěl, aby vyrůstal v prostředí války, aby musel žít v době strachu. A to také hodlal dodržet, za každou cenu. Opřel si bradu o jeho hlavičku a musel se pousmát, když ho začal tahat za vlasy.

Po onom řečníkovi se s Katie přicházelo několik členů rodiny přečíst své poslední dopisy na rozloučenou. On ne, nedokázal by se ze sebe vydat ani hlásku. Namísto toho se probral ze svého transu a dovolil si podívat na Eddieho, který si přitáhl mezitím kolena k bradě, aniž by spustil pohled z rakve. Nedokázal si představit, jak se asi musel cítit. Ač jeho srdce bylo zlomené na milion kousíčků, co oproti tomu byla ztráta kousku duše.

Po obřadu pustil Lynxe, ať odťapá za svou babičkou, a sám se pohlcený myšlenkami vydal k přenášenu, které je mělo přenést do Prasinek. Tam se měla konat tradiční smuteční hostina, která snad rozežene tuhle ponurou náladu. Když však ucítil ono známé škubnutí u pupíku, povšiml si, že s nimi není Ed.

Ten v tenhle okamžik zíral na nový hrob na hřbitově v Godrikově dole. Už pradávna se zde Rossovi nechávali pohřbívat. Nevšímal si kapek deště, které mu spadaly za krk a nepříjemně studily. Ignoroval skutečnost, že zanedlouho bude celý promočený a nejspíše si přivodí pořádné nachlazení. Chtěl jenom prostě být s Kate alespoň na chvíli v naprostém soukromí.

Mávl hůlkou a vyčaroval věnec s kopretinami a dalším lučním kvítím, klekl si do rozbředlé hlíny a položil jej ke sněhově bílému mramoru. Vykouzlili ho a zpracovali prakticky ihned po skončení obřadu. Čarodějové-pohřbívači byli poměrně rychlí. Na něm vynikal výrazný černý nápis:

Katharine Rosalia Blacková

*2.4 1960

†28.9 1981

Jediné, co chybělo k dokonalosti, byl nějaký citát. Eddie se marně snažil něco vymyslet, ale po všech citátech, které znal, jako by se slehla zem. Prstem přejel po jejím jménu a smutně se pousmál. Hřbetem pravé ruky si utřel slzy a porozhlédl se, zdali je na hřbitově osamocen. Poté se znova zadíval na náhrobek.

,,Katie," zašeptal přiškrceným hlasem, následně si však odkašlal, a začal mluvit o trochu nahlas, ,,řekni mi...jak se ti tam nahoře daří? Doufám, že ses tam setkala se všemi, kteří nás opustili. A to především s Fabem a Gidem. Vím, jak moc tě jejich smrt zasáhla. Ale...ale ani přesto si nedokážeš představit, co se mnou udělala tvoje smrt."

Znova si otřel oči, které ronily víc a víc slz, přičemž se dalším odkašláním snažil uvolnit ten knedlík v krku, který se mu tam vytvořil. Když se mu to podařilo, z hrdla se mi vydral hlasitý vzlyk. ,,Katie," zamumlal zlomeně a nechal volný průběh slzám, jež mu stékaly po tvářích, ,,Katie, co jsem to provedl?" nešťastně se chytil za hlavu. ,,Kdybych se tě pokusil zastavit ve tvých ambicích stát se bystrozorkou...ne...kdybych ti už u Brumbála v ředitelně vymluvil vstup do Řádu...kdybych...kdybych tě jenom onehdy neposílal pryč s tím, že ty Smrtijedy zvládnu sám...kdybych to byl radši já.

Když jsem viděl, jak tě Tichošlápek drží v náruči bez známek života, měl chuť se oběsit na nejbližším stromě, protože jsem měl pocit, že jsem najednou přestal žít. Jako bych vnitřně umřel. Ostatně, toho pocitu jsem se do teď nezbavil. Od tvé smrti vlastně jenom sedím v křesle, tupě koukám do vyhaslého krbu a ignoruji okolní svět. Ani Leonovy úsměvy a smích mi neulevují od bolesti. Myslím, že kdybych neměl mou milovanou Abbie, tak bych se v tom křesle utrápil žalem.

Alespoň pětkrát denně se do mě pokusí něco nacpat, vaří mi čaje, dává vedle mě sklenici vody, několikrát, když se mi náhodou podařilo usnout, jsem byl přikrytý dekou. Stará se o mě jak nejlépe umí a já...já jí nejsem schopný ani poděkovat," nešťastně pozoroval náhrobek, cítil se vážně hrozně. Celou dobu se utápěl v sebelítosti a nezamyslel se nad tím, jak se musí cítit ona. Jak příšerně se musí cítit Sirius, Theodor, máma, táta a všichni ostatní. Styděl se za své sobecké myšlenky, ale zkrátka nebyl ve své kůži. Ač to býval on, kdo po ztrátě kteréhokoliv člena Řádu míval k ostatním motivační proslovy a pokoušel se v nich probudit naději k lepším zítřkům, v tomhle případě to prostě nedokázal.

,,S kým teď provedu ten žertík na Alastrora?" bědoval dále smutně. ,,Mám doma připravené barvy na obarvení jeho dřevěné nohy, bomby hnojůvky, které bychom mu dali pod plášť, a dokonce se mi i podařilo sehnat tu žvýkačku, po které by se mu jazyk přilepil k patru. I když...přemýšlím, jestli by to šlo provést, protože to jeho nové otáčivé oko je fakt děsivý," uchechtl se a rázem si zase povzdechl.

Vyprávěl jí nějaké ústřižky, které si pamatoval z poslední dnů, ptal se jí, jestli si vzpomíná na tu a tamtu věc. Smál se. Připadal si však, že začíná blouznit, protože měl občas pocit, že se mihla nad hrobem a obdařila ho šťastným úsměvem. Zatraceně, to skončí u svatého Munga, protože se vlivem smrti své sestry definitivně zbláznil.

Náhle mu hlavou probleskla myšlenka, jejíž hlavní součástí byla jedna z kleteb, která se nepromíjí. Zavrtěl hlavou a pevně se podíval na hrob. ,,Kitty Kat, přísahám ti, že najdu toho, kdo ti to udělal. Najdu tvého vraha a budu ho mučit tak dlouho, dokud nezešediví. Dokud se totálně nezblázní. A pak ho nechám usmažit v jeho vlastní šťávě," uslzené oči mu plály šílenou jiskrou. ,,I kdyby mě to mělo stát vlastní život, tak přisahám, že tě pomstím," zašeptal.

,,Eddie!" tok jeho zhoubných myšlenek přerušil jistý hlas. ,,Zapomeň na pomstu. Osud těch, kteří se snaží pomstít, bývá mnohdy velmi ponurý."

Otočil se na svého strýčka a znova si utřel oči od slz. ,,Romulusi," promluvil nakřáplým hlasem, ,,co-co tady děláš?" na to, že ještě před chvílí mluvil docela hlasitě a rázně, mu nyní docela selhávaly hlasivky. Nejspíše to bylo pro, že někdo slyšel jeho zvrácené představy.

,,Říkal jsem si, že Nathanův hrob by potřeboval trochu očistit od listí, a protože jsem už přežraný z hostiny, řekl jsem si, že to půjdu udělat," pokrčil ledabyle rameny a přišel ještě blíže ke svému synovci. ,,Doufám, že jsi pochytil tu nadsázku, Abbie a vlastně my všichni o tebe máme strach, Edwarde," řekl mu vážně, ale když viděl jeho smutný obličej, přičapl si k němu. Křuplo mu přitom v kolenu, to „strýčkování" od dvojčat mu přidalo alespoň dalších dvacet let.

,,Když...já nevím, co mám dělat," posteskl si. ,,Mám pocit, že jsem to všechno zavinil já a mým jediným vykoupením může být pomsta nebo moje smr-"

Nestačil svou depresivní myšlenku doříct, neboť ho Romulus chytil za ramena a prudce jím zatřásl. ,,Edíku, u Merlinových fusaklí, tohle už nikdy neříkej. Tvoje smrt by nic nezměnila, Kate byla pořád mrtvá a my ještě více truchlili pro tebe, Eddie," hovořil k němu mírně, jako když onehdy svému synovi vysvětloval, že nesmí trhat kytičky ze záhonu a nosit je do obýváku. ,,Jsme tady pro tebe, ano? Kdykoliv zase budeš v takovém podobném rozpoložení, řekni si o podporu. Tvoje žena málem spustila celostátní pátrání, když si všimla, že ses s námi nepřemístil."

Romulus měl na srdci určitě mnoho dalších rad, jenomže Ed ho pevně objal a znovu se rozplakal jako malé dítě. Do jeho už tak dost mokrý kabát byl zmáčen ještě jeho slzami. Nechal jej vybrečet, potřeboval to. Moc dobře věděl, jak se cítí. Sám si to dokonce několikrát prožil. Hladil jej po vlasech a díval se k zatažené obloze.

,,Děkuju ti, strýčku," musel se poušklíbnout, asi mu právě zešedivěl další vlas. ,,Děkuji ti," mumlal jeho synovec neustále. Když se od něj odtáhl a oba vstali, podej mu kapesník.

,,Vypadáš fakt hrozně, Eddie," zhodnotil Romulus jeho vzhled. ,,Měl by ses oholit, takhle vypadáš jak bezdomovec. A taky se najez a táhni chrápat. Nezapomínej na to, že malé děti rostou strašně rychle a Lynx dle mě bude čím dál víc připomínat Kate," mrkl na něj.

Měl pravdu, Katiina hůlka nebyla to jediné, co mu po ní zbylo. Lynxie měl alespoň z poloviny její krev, její geny. Navíc očividně po ní zdědil lásku k famfrpálu. Ač se Eddie stále cítil zkroušeně, tohle mu náhle projasnilo mysl. Dokonce mu i přestaly téct slzy a zařekl se, že i když se s její smrtí nikdy nevyrovná, pokusí se Lynxovi spolu se Siriusem a ostatními zařídit to nejlepší dětství.

S těmito myšlenkami kývl na Romula, že se mohou přemístit, a přijal jeho rámě. Přece jen, měl hlad jako vlkodlak. Než to však udělali, kouzlem vyryl na desku její oblíbená slova, které si zamilovala, jakmile holkám představili Pobertův plánek.

Neplecha ukončena. 

Lumos💡

Přiznám se, že tahle kapitola byla pro mě asi nejhorší na napsání. Původně měl Eddie číst před pohřebními hosty dopis na rozloučenou, ale pak mě napadl tenhle skvost😅

Zbývá už jen poslední kapitola a epilog. A ač jsem na jednu stranu ráda, že to budu mít konečně dopsaný, bude se mi stýskat😥

Snad jste si užili nějak Velikonoce❤

Za dva dny se zase ozvu s další kapitolou...Sayonara🎎🎍

Nox🌑