Část 52.- První Vánoce spolu
Čas ubíhal tak neskutečně rychle, a proto se nedalo divit, že brzy kalendář ukazoval dvacátý čtvrtý prosinec. Dávala jsem si záležet, když jsem zdobila perníčky cukrovým sněhem, ale i přesto jsem se neubránila občasnému zírání z okna, takže několikrát jsem si musela vypomoct kouzlem, abych vrátila zpět do zdobičky kopec sněhu vytvořený na jednom perníčku.
Vločky líně poletovaly vzduchem a ani za nic se nechtěly snést na zem. Pokud se tak však stalo, ihned roztály. Začínaly mi chybět ty hory sněhu, které vždy napadly na bradavických pozemcích. Všechny ty legendární koulovačky, bruslení na zamrzlém jezeře nebo jen pouhá procházka po zasněžených pozemcích. Avšak tyhle Vánoce byly výjimečné tím, že jsme je poprvé hodlali strávit společně bez jakéhokoliv příbuzenstva. A k tomu jsme s Eddiem museli našim dvěma polovičkám slíbit, že si během čtyřiadvacátého a pětadvacátého nevyměníme ani jediný dopis. Abych pravdu řekla, bylo to těžší, než jsem čekala.
Zdobila jsem posledního perníkového sněhuláka, když v tu jsem ucítila silné a neustávající tahání za nohavici. Sklouzla jsem pohledem pod stůl a s nadzvednutým obočím pozorovala Siriuse, naštěstí v jeho psí podobě, jinak bych okamžitě kontaktovala lékouzelníky u Munga, jak zápasí s mou nohavicí. Jakmile si všiml, že jsem zaregistrovala jeho snažení, několikrát vesele zaštěkal, vyběhl zpoza stolu, vběhl do chodby a zpět do kuchyně se vrátil s červeným vodítkem v puse, které si vybral před týdnem v Edinburghu, kam jsme se vypravili na vánoční trhy.
Položil mi ho na klín, sedl si naproti mně a s prosebným pohledem začal smutně kňučet. ,,Siriusi," povzdechla jsem si a položila vodítko na stůl, ,,já musím ještě poklidit dům, aby to tu nevypadalo jako v chlívku, kdyby se ohlásila nějaká nečekaná návštěva. A navíc se už stmívá," kývla jsem k oknu.
Nahlas sklesle zavyl, popadl vodítko a nakráčel s ním do obývacího pokoje. Zahlédla jsem, jak jej položil před krb, a vyskočil na pohovku. Rychle jsem si uvědomila, co se chystá udělat, takže jsem vyletěla ze židle jako namydlený blesk. ,,Blacku, dnes spíš venku v boudě, bez diskuze," vypravila jsem ze sebe, jakmile jsem uviděla naši pohovku, kterou jsem dnes celé odpoledne čistila, zaneřáděnou černými chlupy.
Zády jsem se opřela o futra a sjela po nich dolů na zadek. Občas jsem nechápala jeho myšlenkové pochody. Zatímco včera se choval jako vzorný přítel, který mi pomáhal se vším, dnes s ním šili všichni čerti a chtěl mě za každou cenu vytáhnout ven. Nejzvláštnější však včera bylo, že působil nervózním dojmem. S jeho blackovským egem mi tohle připadalo prakticky nemožné, ale nejspíše jsem se zmýlila.
,,Katie?" zašeptal již proměněný do lidské podoby, přičapl ke mně a chytl mě za dlaně. ,,Dávám ti slovo pobertovské, že když se mnou půjdeš dnes ven, uklidím ten gauč a klidně půjdu spát ven do té chajdy, ale to jen když půjdeš se mnou ven," říkal to tak vážným hlasem, že jsem ani minutku nezaváhala a nechala se jím vytáhnout na nohy.
,,Fajn," souhlasila jsem a nenechala se jím dotáhnout do ložnice. ,,Jen mi řekni, proč chceš tak mermomocí ven?" zeptala jsem se, když jsem se z domácího oblečení převlékala do něčeho, s čím se dalo vyjít ven mezi lidi. On se jen potuleně usmíval, když na sebe navlékal mikinu. ,,Hej, Siriusi!"
,,Všechno se dozvíš v tu správnou chvíli," pronesl tajemně a mrkl na mě. Když jsem se vrátila do kuchyně, abych sklidila perníčky zpět do krabice a následně je uložila do spižírny, nachytala jsem Siriuse a Rozárku, která mu seděla na rameni, jak si na půl dávají onoho sněhuláka.
,,To ona!" ukázal na sovu palcem, za což si vysloužil pořádné klovnutí. ,,Ty zlý opeřenče, to se dělá páníčkovi?" vyjekl dotčeně a začal si cumlat bolavý prst. Róza ho ještě štípla zobákem do ucha a uraženě odlétla zpět do klece, kde se dokonce i sama zavřela.
Pozorovala jsem je s cukajícími koutky. ,,Zlato, ty se vážně neumíš chovat k dámám s úctou a pokorou," neudržela jsem smích a skoro rozsypala krabici s perníčky, kterou jsem před nimi raději schovala do tajné skrýše, když se Sirius nedíval.
,,To není pravda!" ohradil se. ,,K tobě se chovám jako k princezničce," jako důkaz jeho slov mě vzal do náruče a následně posadil na botník. ,,Podívej se, kabát ti obléknu, boty navlíknu, šálu obmotám kolem krku a dokonce ti na hlavu posadím i čepici," udělal postupně všechny činnosti a obdařil mě úsměvem.
,,Jenže žádná Rossová se nechová jako dáma," upozornila jsem ho při sundávání mé maličkosti z botníku. ,,Jenže ta soví mademoiselle vyžaduje speciální chování."
,,Prostě jste ji s Lišákem rozmazlili," zapnul si knoflíky na kabátě a hůlkou zamkl na dálku Rozálčinu klec. ,,Takže to bychom měli," škodolibě se ušklíbl a zavřel dveře vedoucí sem do předsíňky. ,,A když se vrátím k tvému poznatku, Rossová nebudeš navždy," nabídl mi rámě.
***
,,Jak je možné, že kdykoliv se přemisťujeme společně, skončíme ve slepé uličce smrdící po výkalech a Merlin-ví-čem uprostřed té největší louže?" zaskuhrala jsem při ždímání kabátu. Nakonec však, když jsem neviděla žádné mudly, kteří by nakukovali do špinavé postranní uličky jsem se vysušila za pomocí kouzla. ,,Kde to vůbec jsme?"
,,To je překvapení," jednu ruku si dal do kapsy, zatímco tou druhou se mnou propletl prsty. ,,Ale myslím, že záhy zjistíš, kam jsem nás to v tento předvánoční čas přenesl," vyšli jsme mezi lidmi a lehce splynuli s procházejícím davem. Na to, že byl čas štědrovečerní večeře, si na procházku vyšlo až příliš moc lidí.
Natiskla jsem se více k Siriusovi a pozorovala okolní dění. Ulicí se linul zpěv vánočních koled a tóny hudební nástrojů pouličních umělců. Několikrát jsem úspěšně potlačila touhu zazpívat si, ale když jsme zastavili u postaršího pána, u něhož se vytvořil hlouček zpívajících mudlů, nešlo odolat a dalo by se říct, že jsme zpívali ze všech nejhlasitěji. Po odzpívání několika klasických koled jsme do otrhaného klobouku, nápadně připomínající onu Romusovu buřinku, vhodili několik liber a pokračovali ve večerní procházce.
,,Trafalgarské náměstí!" otočila jsem na něj. ,,My jsme v Londýně!" stiskla jsem mu pevněji ruku a s úsměvem koukala na velikánský, vánoční strom. Kolem nás se linula vůně koláčků, horké čokolády a všeho možného. Posadili jsme se u jednoho ze lvů a jen opření o sebe pozorovali zaplněné náměstí.
,,Původně jsem tě chtěl vzít bruslit," promluvil po chvilce ticha, ,,ale nějak se mi nechtělo vytahovat brusle," zasmál se štěkavě a já s ním. ,,Tak co, jsi ráda, že jsem tě vytáhl ven?"
,,Jo," přikývla jsem. ,,Ale nějaký vnitřní hlásek mi napovídá, že jsi sem nevzal jen tak...A navíc jsme ještě nepovečeřeli, takže to je nadmíru podezřelé," konstatovala jsem a podívala se na inkoustově modrou oblohu, ze kterého se snášely sněhové vločky.
,,No ty jsi hotový Sherlock," zalapal hraně po dechu. ,,Máš samozřejmě pravdu, nechtěl jsem jít ven jen tak...ale o tom až později, teď se jdeme najíst," pomohl mi na nohy a už mě táhl k jednomu stánku, kde nám koupil několik těch voňavých koláčků.
Vyškemrala jsem si pak několik liber, protože mi ještě před odchodem nakázal, ať si s sebou neberu žádný finanční obnos, a u jednoho mladíka, jenž mi trochu připomínal Rega, nám koupila horkou čokoládu. Vrátila jsem se zpět k Siriusovi, který propaloval onoho černovláska pohledem.
,,On se na tebe usmíval," pěnil žárlivostí a snažil si nepopálit jazyk. ,,Úplně se na tebe díval jako dravec na kořist," snažil se mě přesvědčit, zatímco mě majetnicky držel rukou kolem pasu a zlým pohledem propaloval každého kluka.
,,Snad nežárlíš, Blecháči," zasmála jsem se.
,,Já a žárlit? Vyloučeno!" vrtěl odmítavě hlavou. ,,A to není všechno, ještě ke všemu připomínal toho baziliška Reguluse," jeho jméno skoro vyplivl. Povzdechla jsem si a dále za jeho neustálého nadávání popíjela čokoládu.
Málem jsem se zadusila při popíjení toho lahodného nápoje, když jsem spatřila jednu z těch mudlovských murén, které jsme onehdy potkaly v tom mudlovském obchůdku. Byla jsem si stoprocentně jista, že je to ona, protože když jsme kolem ní prošli, koketně na Siriuse mrkla. Podrážděně jsem vydechla nosem.
,,Snad nežárlíš, Rosie," oplatil mi otázku a škodolibě se usmíval. ,,Docela náhodička, že jsme na tu krásku narazili, nemyslíš?"
,,Mlč," procedila jsem skrze zatnuté zuby, ,,nebo tě přetáhnu pánví po palici."
Začal se štěkavě smát. ,,Můj ty Merline, chápeš, že mi dva žárlíme úplně zbytečně na dva naprosto nepodstatné lidi?" přivinul mě blíž k sobě. ,,Jsme strašní."
,,Ty jsi strašný," poupravila jsem jeho mínění.
,,Jsme už přes rok pár, takže bychom se měli dělit o vše...i o negativní vlastnosti, tudíž jsme oba strašní," nenechal se odradit. ,,A pozor, budeme se přemisťovat," na nic nečekal a jakmile jsme se ocitli v liduprázdné uličce, přemístil nás.
Objevili jsme se v místech, které mi bylo více než známé. Okolí greenwichské observatoře bylo ozdobeno bílými světýlky, ve svitu pouličních lamp šel vidět padající sníh. Sirius na nic nečekal a zanedlouho jsme stanuli u sochy Jamese Wolfea, u níž jsme se zase jako tenkrát posadili.
,,Je tu krásně, viď?" zašeptala jsem s pohledem upřený na večerní Londýn. Můj společník se však nekochal výhledem na město, nýbrž něco hledal po kapsách. Přesídlila jsem svůj pohled na Siriuse, jehož výraz se během nanosekundy proměnil ze samolibého na naprosto zoufalý. ,,Co se děje?" zeptala jsem se tiše, když si složil hlavu do dlaní.
,,Pamatuješ si na den, kdy jsme se poprvé potkali?" odkryl si obličej a chytl mě za ruce. Slabě se usmíval, zatímco mě oběma palci hladil po hřbetu rukou.
,,Na ten se nedá zapomenout," uchechtla jsem se. ,,Experte na famfrpál," dodala jsem s úšklebkem. ,,Proč se ptáš?"
,,Protože to není den, kdy jsme se poprvé potkali," pousmál se tajemně a neskrýval radost z toho, že jsem na tohle téma chytila jako ryba na háček. ,,Pamatuji si, jako by to bylo včera. Matka se dohadovala s prodavačkou v Mžourově, zatímco já se znuděně koukal po krámě. A náhle mi zrak padl na zhruba jedenáctiletou dívku se zapletenými copy, která se o něčem hádala se svým bratrem, načež se mezi ně postavil o něco vyšší kluk a podal jim jednu z klecí. Tenkrát jsem měl poprvé tu možnost narazit na sourozence Rossovi," překvapeně jsem na něj koukala a chytla jsem se něco říct, jenže on mi přiložil ukazováček ke rtům a naznačil, abych byla potichu.
,,Tu půvabnou hnědovlásku, kterou jsem do konce prázdnin nemohl pustit z hlavy, jsem k mému překvapení potkal už v bradavickém expresu. Naprosto mě uhranula, když se vrátila zpět do kupé v uniformě. Samozřejmě jsem se před ní pořádně znemožnil, podobně jako můj brýlatý kamarád před tou zrzkou. K mé radosti ji Moudrý Klobouk zařadil do Nebelvíru, takže po celých sedm let jsem ji měl na dosah. První tři roky jsem ji neustále otravoval, tak neskutečně moc mě bavilo tahat ji za její klasické zapletené copy, brát ji z lavice pergameny, brky i učebnice a její bratři proti tomu nic neměli. Jenže od čtvrtého ročníku jsem dělal jednu pitomost za druhou, za což bych se té krásce chtěl z celého srdce, které si ukradla jen pro sebe, omluvit. Vím, že jsem se jí omlouval již mnohokrát, ale já s tím nikdy nepřestanu. Řekl bych, že poslední sedmý ročník byl pro nás přelomový, protože ona dívka konečně souhlasila s tím, že jsme spřízněné duše. A to i přes nepříjemnosti, nesmím zapomenout hlavně na tu pánev, kterou mě i dodnes mlátí," ke konci se přestal tvářit tak vážně, dokonce mu i zacukaly koutky.
Zhluboka se nadechl, sestoupil o pár schodů níž a poklekl na jedno koleno. ,,Tímhle tím malým ohlédnutím do minulosti jsem chtěl avizovat, že se známe strašně moc dlouho, navíc už delší dobu tvoříme pár. Možná nejsem ten ukázkový typ kluka, který se nejčastěji objevuje v těch dívčích románech, ten typický princ na bílém koni bez jakékoliv chybičky, ale zato ti můžu odpřísáhnout, že se mnou nikdy nebudeš nudit, nikdy se nebudeš bát, když budu s tebou, a hlavně budu tady vždy pro tebe, ať se děje, co se děje," opět zašmátral v kapse a vytáhl malou krabičku. ,,Tohle jsem ti asi měl slíbit, když jsme spolu začali chodit, ale já tyhle ty řeči okolo prostě nemohl odpustit, protože chci působit jako romantik...což mi ani trochu nejde. Nuže, má nejdražší Katharine Rosalio Rossová, konec okecávání, k tomuhle kroku jsem se odhodlával hodně dlouho a porušil tím svých několik zásad, ale...Vezmeš si mě?" poslední slůvka řekl tak bázlivě a stejně opatrně otevřel krabičku se zlatým prstenem. ,,A prosím neotálej moc dlouho, já klekl do louže a začíná to docela studit."
Nevěděla jsem, jestli se začít smát nad jeho nešikovností nebo brečet dojetím. Jen jsem utřela slzy, u kterých jsem nevěděla, jestli vznikly rozněžněním či od smíchu, a řekla mu své ano. Sirius více než ochotně vstal, vyšlapal těch pár schodů zpět ke mně a navlíkl mi prstýnek na prsteníček.
,,Takže jsi měl přece jen pravdu, když jsi říkal, že jednoho dne budu Blacková," usmála jsem se na něj, když jsme opření o sebe pozorovali Londýn.
,,Kate Blacková zní vážně dobře, nemyslíš?" ušklíbl se samolibě a vtiskl mi pusu do vlasů. ,,Tedy, očekával jsem, že to bude horší, abych pravdu řekl."
,,Očekával jsi, že tě pošlu tam, kde slunce nesvítí?" zasmála jsem se, zatímco jsem si stále prohlížela zlatý kroužek na mém prsteníčku. Stále jsem tomu nemohla uvěřit.
,,Když mi Dvanácterák vypravoval, jak žádal o ruku Lily, chytl jsem z toho takové nervy, že jsem Náměsíčníkovi snědl dvě čokolády... a Edwíka taky jaksi přešla chuť na zásnuby po Jamesových řečích," zasmál se štěkavě.
,,Chudák," politovala jsem především Eddieho, protože Siri svůj strach překonal, ,,snad se jednoho dne zmátoží a z Ab bude Rossová."
,,Budeme mu muset věřit, protože když jsem to zvládl já, zvládne to i Lišák a časem i Náměsíčník...a Peter, až si najde nějakou známost," kýval u mluvení hlavou.
Jistě bychom takhle proseděli mnoho hodin kochající se výhledem na město, kdyby nás však nevyrušil patron zformovaný do fénixe. Oba jsme se na sebe polekaně podívali. ,,Naléhavá schůzka Řádu, prosím ihned se dostavte do hlavního štábu," promluvil Brumbálovým hlasem a rázem se vypařil jako pára nad hrncem.
***
Ve starém sídle Bonesových bylo již několik členů, mnozí byli oblečení v pyžamech a nervózně pochodovali po místnosti. U krbu jsem zahlédla Romuluse, který napjatou atmosféru boural hraním na kytaru.
,,Katie, Tichoši?" vedle nás se zjevil Eddie drže se za ruku s Abbie, která vypadala, jako by ji někdo vyrušil ze spánku. Což musela být určitě pravda, soudě podle jejích neupravených vlasů.
,,Nevíte, co se děje?" doplnila ho Ab a pořádně zívla. ,,Zrovna jsme se ukládali ke spánku, když v tu se objevil Brumbálův patron."
,,Někoho zabili, mládeži," ozval se od dveří hlas pána sídla, Edgara Bonese. ,,A zřejmě to nebude jen jedna osoba."
Konečně když to vypadalo, že byla místnost kompletně zaplněna všemi členy řádu, z krbu se vynořil Brumbál doprovázený Minnie. V jeho očích neposkakovaly veselé jiskřičky, ba naopak se tvářil zarmouceně. ,,Merlinžel, i v těchto nejkouzelnějších svátcích roku vám musím oznámit smutnou novinu. Mary MacDonaldová a Benjy Fenwick byli nalezeni bez známek života, nad jejich domkem bylo vyčarováno Znamení Zla."
Podívala jsem se na Marlene a Dorcas, které seděly v koutě a jen tiše truchlily za ztrátu jejich nejlepší kamarádky. Zajímalo mě, jestli se Davis jakýmkoliv způsobem dozvěděl o smrti jednoho z jeho přátel. Pohledem jsem se střetla s tím Romulusovým. Mlčky jsme si hleděli do očí, když v tu sotva znatelně přikývl. Již delší dobu jsem měla podezření, že se Romul naučil číst myšlenky.
Lumos💡
Jedna z těch "sladších" kapitol je na světě😂🙌 Tak snad vám Siriova žádost o ruku udělala radost😇
Mimochodem nemusíte se bát, na návštěvu rossovic strašidelného domu jsem nezapomněla, jen schválně jsem jej nechala až do pozdějších kapitoly v podobě flashbacku...😈
Vraždění začíná nabírat na obrátkách...ještě se máte na co těšit.😈
Sayonara🎎💎
Nox🌑
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top