Připadalo mi, jako bych se propadala temnotou. Kolem mě jako bílé obláčky poletovaly ústřižky z mého života. Tma houstla a mě nezbývalo nic jiného, než se dívat do mráčků, abych měla alespoň nějaký zdroj světla. Pozorovala jsem samu sebe jako miminko v tatínkově náručí, jak jsem udělala první krůček, jak jsem vyslovila první slovo...

Mohla jsem padat celé minuty, hodiny možná i celé dny, než se přede mě snesl poslední obláček. Viděla jsem smaragdově zelený paprsek. S pořádným zaduněním jsem dopadla obličejem do hlíny. Nazvedla jsem hlavu a vyplivla zeminu. Dala bych cokoliv za vodu, abych mohla zapít tu hroznou pachuť.

Podívala jsem se okolo sebe, stěny sahající do nekonečna byly pokryty starodávnými runami připomínající egyptské hieroglyfy. Celá místnost měla kruhovitý půdorys, žádný nábytek, žádné dveře, jen hlína.

,,Tak se konečně setkáváme, Katharine Rossová, jediná dívko v rodě za posledních tři sta padesát let," u ucha se mi ozval ledový, chraplavý hlas. Po celém těle mi naskočila husina, přitáhla jsem si hábit blíže k tělu a těkala očima po místnosti, abych našla majitele toho mrazivého hlasu.

,,Jsem Blacková," špitla jsem vzdorně, ,,už několik let Blacková," posadila jsem do tureckého sedu a stále hledala mého společníka. ,,Nebo spíše byla."

Zjevila se přede mnou postava zahalená v kápi. I přesto, že jsem ji neviděla do obličeje, domyslela jsem si, že se musela usmívat. 'V srdci jed, na jazyku med.'pomyslela jsem si. Z příběhů Tří bratří jsem věděla, že Smrt je prohnaná a měla bych si na ni dávat veliký pozor.

,,Jsem potěšena, jak rychle sis to uvědomila," zachraptěla a spráskla ruce. Nebo se o to alespoň pokoušela. ,,Většina lidí tu ječí, rve si vlasy nebo zoufale prosí," mluvila pomalu a jisto jistě se usmívala. ,,Pověz mi, Katharine, jak můžeš brát svou smrt tak v klidu, tak smířeně..."

Mráz mi běhal po zádech, když na mě tiše promlouvala rodičovským tónem. Pro Merlina, měla jsem sice hmatatelné tělo, ale byla jsem mrtvá. Všechno to proběhlo tak rychle, že jsem si svou smrt nedokázala pořádně uvědomit. Smrt si pohrávala se svým pláštěm.

,,Nestihla jsem si to ještě pořádně uvědomit," odvětila jsem po pravdě. ,,Stalo se to moc rychle."

Smrt si mnula dlaně a za chviličku se mi znova zjevila za zády. ,,Mám pro tebe nabídku, Katharine," šeptala sladkým hlasem jako med, ,,a radím ti, abys ji dobře promyslela," na chvíli odmlčela, a když jsem nic neříkala, pokračovala: ,,Co takhle, kdybych ti umožnila vrátit se do světa živých? Mohla bys být dále se svým synem, po boku tvého drahého manžela Siriuse bys jej mohla vychovávat. Tví bratři, jejich manželky a děti by byli šťastní, stejně jako tvůj strýc s bratrancem, babička s dědečkem a v neposlední řadě i maminka s tatínkem i tví přátelé. Ale měla bys jisté omezení..."

,,Byla bych duch," dokončila jsem její myšlenku a polkla. Několikrát jsem v Bradavicích zaslechla sira Nicolase, jak s několika jinými duchy debatuje o tom, jestli by nebylo lepší, kdyby nebyli duchové.

,,Ano," řekla ochraptěle. ,,Neodpovídej hned, Katharine, a zamysli se nad nabídkou, kterou jsem ti tak šlechetně nabídla. Tvůj syn bude potřebovat tvou lásku a péči. Přeci nebudeš tak sobecká a nenecháš ho v tak krutém světě sama."

Cloumala mnou mateřská láska k mému malému Lynxíčkovi a její slova na mě zapůsobila, že jsem málem vyslovila to osudné 'Máš pravdu'. Nemohla jsem ho tam nechat tak samotného. Ale v tu chvíli zasáhl zdravý rozum.

,,Je to od sebe šlechetná nabídka, Smrti," koukala jsem se ji do obličeje, respektive do části těla, která připomínala hlavu a byla nejvíce zahalena, ,,ale já ji odmítám. K čemu by mi bylo vychovávat Lynxe a nemoci se ho dotknout, pohladit ho, mazlit se s ním. Navíc, všichni mí nejbližší jednoho dne také zemřou, takže se s nimi setkám zde, protože tady je od nynějška mé místo," sama jsem nechápala, kde se ve mně vzala ta odvaha vzdorovat samotné Smrti. Po skončení mého argumentačního monologu se rozhostilo ticho a já cítila u srdce bodání, jakoby se roztříštilo na tisíce kousků, když jsem si plně uvědomila, že nikoho z rodiny ani přátel už neobejmu ve své normální podobě.

,,Moudrá slova, Rossová," promluvila do ticha. ,,Ale co také jiného čekat, viď?" nezněla ani zklamaně ani rozzuřeně. Zněla nijak, úplný hlas bez emocí. ,,Řekla bych, že máš ještě něco na srdci, že Katharine?"

Zhluboka jsem se nadechla a prosebně jsem se na ni podívala. ,,Dovol mi ho ještě naposledy vidět, než mě vezmeš na lepší místo. Vím, že je téměř nulová šance, abys mou prosbu splnila, ale já tě moc prosím-"

,,Zadrž, Katharine, šetři s dechem," řekla již poněkolikáté lenivým hlasem mé nenáviděné jméno. ,,Nemám srdce ani city, jako bys to nevěděla, Blacková," natáhla ke mně zkostnatělou ruku. ,,Zato mám obrovskou slabost pro Tvou rodinu a jejich nejbližší přátelé," náhle zněla tak uvolněně, ale i tak jsem ji její náhlou náklonnost nevěřila. ,,Abe Ross," řekla zasněným hlasem.

,,Promiňte, ale kdo přesně je Abe Ross?" zeptala jsem se udiveně. Zvedla se ve mně vlna zvědavosti. ,,Nemohu si pamatovat celý svůj rodokmen, pochopitelně."

,,Plýtváš dech a svým drahocenným časem, Katharine," zavrtěla Smrt hlavou a chytla mě za ruku. Projel mnou příval odporu, mrazu a nejistoty. Oklepala jsem se zimou. ,,Máš přesně patnáct minut, Blacková. Pak navždy opustíš svět živých," řekla s podivnou radostí v hlase. Ono se ani nešlo divit, musela jsem být pro ni sakra velký poklad. ,,Asi už se nesetkáme, bylo hezké si zase s někým popovídat," naposledy mi stiskla ruku a stejně jako já zmizela v mlze, která se za tu dobu utvořila.

***

Poté, co jsem se dostala do vily, jsem sice již neměla hmotné tělo, ale slzy, které mi stékaly po tvářích, byly skutečně. Hrdlo se mi sevřelo úzkostí, když jsem scházela schody, a srdce přesto bilo jako splašené. Jako bych byla živá, ale neviditelná. Předky na obrazech možná polechtalo nějaké to duchovno a porozhlédli se po tiché chodbě, ale dále se věnovali tichým dialogům mezi sebou.

Vstoupila jsem do obývacího pokoje a nechala slzám volný průběh, když jsem je všechny uviděla. Dvouletý Sawyer s vyplazenou špičkou jazyka, jako to dělal Thei, kreslil na papír, zatímco jeho sestřička Minnie ťapkala kolem pohovky.

,,Nathanieli!" uslyšela jsem maminčin přísný hlas a podívala se na svého bratrance, který se vesele chechtal, když nalezeným ostrým předmětem ryl rýhy do zdi. Mamča k němu rychle přiběhla, sebrala mu věc, kterou nechala kouzlem zmizet a vzala chlapce, jenž začal štkát, do náruče ,,S tebou dneska zase šijí všichni čerti, viď?" pohupovala s ním a sedla na pohovku.

Z kuchyně jsem ucítila vůni čokoládových sušenek a taťkovo prozpěvování Let it be. Tolik jsem je toužila obejmout a dát jim poslední sbohem. Ale to nebyla záminka, díky které jsem se sem dostala. Přešla jsem k dřevěné kolébce a podívala se na chlapečka zabaleného v modrých peřinkách. Jako by přede mnou ležela Edwíkova kopie z fotek, když jsme byli ještě nemluvňata. Pohladila jsem sedmiměsíčního Leona po hnědých vláscích, byla jsem si jista, že mu už neztmavnou.

Zhluboka jsem se nadechla a s očima plných slz jsem se otočila na mého malého Lynxe hrajícího si s červeným Camrálem před krbem. Klesla jsem na kolena vedle něj a utřela si slzičky.

,,Mama?" pohlédl na mě a rozzářily se mu oči. ,,Mama!" vypískl a pevně mě obejmul. Rozhlédla jsem se kolem sebe a přitiskla ho na sebe tak silně, div jsem jej neudusila.

,,Broučku, teď mě moc dobře poslouchej," smáčela jsem mu slzami uhlově černé vlásky. ,,Vše, co jsem dělala, bylo pro to, abych tě chránila," odtáhla jsem synka od sebe a koukala se mu světle modrých očí. ,,Pamatuj, Lynxi, nehledě na to, jak se věci mohou změnit,"naposledy jsem stiskla jeho drobounkou ručičku, ,,nikdy nezapomeň, kým jsi," vtiskla jsem mu pusu na čelo a otřela si slzy.

Postavila jsem se a slabě se usmála na Lynxieho. Zhluboka jsem se nadechla a začala pomalu mizet z povrchu zemského. 'Sbohem Siriusi, sbohem Eddie...'

***

Dopadla jsem na tvrdou zem. Se syknutím jsem chytla za hlavu, když v tu jsem uslyšela podrážděné vydechnutí. Zamžourala jsem na mužskou postavu oblečenou v tmavě modrém kabátu.

,,Všichni Nebelvíři jsou stejní," za jeho brblání jsem přijala nabízenou ruku, kterou mi pomohl na nohy, ,,do všeho se vrhají po hlavě."

,,Děkuji," špitla jsem a pozorněji se na mladého muže zadívala. Kolem krku měl obmotanou zmijozelskou šálu, tmavé vlasy rozcuchané a rty pokřivené v jeho typickém úšklebku. Musela jsem zaklonit hlavu, abych se mohla zadívat do těch nezaměnitelných tmavě šedých očí. ,,Nathanieli!" vypískla jsem nadšeně a i přes jeho nesouhlasný výraz jsem ho začala drtit v pevném objetí.

,,No jo, však já jsem objímací panák, jen si na mě bez mého povolení sahejte, mě je to absolutně jedno," brblal si pod vousy, ale i tak mě slabě obejmul.

,,Chyběl jsi mi," odtáhla jsem se od něj a šťastně se na usmála, ,,tak moc jsi mi chyběl," úspěšně jsem potlačila další příval slz, který se mi dral z očí. Byla jsem z toho všeho naměkko. Nat vyvrátil oči.

,,Sentimentální vzpomínky, Kitty?" usmál se ze široka, jenže v jeho případě to působilo děsivěji, než mělo. ,,Všichni Nebelvíři jsou stejní," zopakoval své předchozí mínění a znova se ušklíbl, ,,příliš projevují emoce, každý Nebelvír, kterého sem drahá tetička Smrt pošle, nedokáže ukáznit své pocity, na tomto místě se nedá přemýšlet..." povzdechl si zasmušile.

,,Vůbec ho neposlouchej, Kat," loudavou chůzí k nám došel rovněž tmavovlasý mladík, jenž byl ale o něco starší, než my dva. ,,On je už takový od doby, co sem přišel," přátelsky se na mě usmál a v hnědozelených očích mu zajiskřilo. ,,Zkrátka a dobře se nemůže smířit s tím, že je mrtvý."

,,Arthure," křečovitě se usmál na muže ve vojenské uniformě. ,,Krásné rodinné setkání, nemyslíš?"

Starší tmavovlásek přikývl. ,,Je to moc krásné, Nathanieli," ignoroval jeho jízlivost. ,,Jsem Arthur Ross, Katie, tvůj prastrýček."

,,Těší mě," odpověděla jsem a dále pozorovala zdánlivě rostoucí napětí mezi Nathem a Arthurem.

,,Nathaniel byl takový odjakživa, že?" ostýchavě jsem přikývla a Arth pokračoval: ,,Takový... střelený."

Mladší z mužů sevřel ruce v pěst připraven udeřit toho druhého, zachoval však chladnou hlavu a jen ho z ničeho nic dloubl silně do žeber. Arthur přivřel oči bolestí. ,,Myslel jsem, že vojáci jsou více odolní," mrkl na něj provokativně.

,,Já si zase myslel," nenechal se, ,,že zmijozelští projevují méně emoce a raději používají ledové masky," otočil se na mě a přehlížel Nathanovo vrtění hlavou. ,,Když Romulus pokřtil svého synka po něm, byl z toho úplně na měkko, div se nerozplakal."

,,Drž klapačku," zasyčel Nat snaže se udržet kamennou masku. ,,Kdybys nebyl po smrti, tak tě přizabiju."

,,Vy se takto kočkujete často?" zasáhla jsem a podívala se na ně. ,,Jste jako starší manželé," zakroutila jsem nad nimi hlavou a přešlápla z jedné nohy na druhou. ,,Spíše mi řeknete, kde to vůbec jsme?"

,,Nepoznáváš místo, na kterém jsi vystupovala po dobu sedmi let svého života?" zašklebil se Nat, a když jsem pokrčila rameny, kývl ke kolejím. ,,Vítej na nástupišti v Prasinkách, jedno z nejdůležitějších míst, aby ses vůbec mohla dostat do Bradavic," picla jsem se do čela.

,,Na jasně," uchechtla jsem se a zhluboka se nadechla, abych byla schopna vůbec tuto větu pronést. ,,Takže... tohle je vlastně oficiálně konec."

Arthur smutně pokýval hlavou a Nathan mě vzal okolo ramen. ,,Došlo ti to poměrně brzo... na Nebelvíra," zazubil se a rozmáchl rukou. ,,Takže má nejdražší dejme tomu neteřinko, vítej v odkladišti mrtvol."

Tmavovlásek po mé pravici si promnul spánky a také mi položil ruku kolem ramen. ,,Já bych si to dovolil říci jinak, dovolíš-li, Nathanieli," ignoroval jeho grimasu a pokračoval. ,,Vítej mezi námi, válečnými veterány."

Lumos💡

Tak...poslední kapitola z pohledu Katie je na světě. Skoro se mi tomu nechce uvěřit😔
Před třemi lety, někdy v době, kdy jsem zveřejnila čtvrtou kapitolu, jsem se rozhodla, že umře. Přišlo mi to originální, zabít svého hlavního protagonistu, navíc jsem ji moc nemusela.
Jenže postupně jsem si ji docela oblíbila. Snažila jsem se najít různé alternativy, ale její osud se už nedal změnit. Přiznám se, je mi z toho docela smutno 😔

Ve 44. kapitole je scéna, kdy u stolu sedělo 13. lidí. Podle naší drahé Sibylly pokud někdo z těchto lidí vstane jako první, taktéž zemře jako první. Ve Fénixově Řádu to platilo pro Siriuse, zde pro Katie 🤫

No nic. Do konce zbývají dvě kapitoly + epilog. Z mého pohledu je jedná o velmi smutné kapitoly😔

Jsem připravena na umlácení pánví 🍳

Mějte se hezky a...Sayonara🎎🎭

Nox🌑