Leo se posadil v šatně vedle ostatních stážistů.

Za hodinu mu a Katie končila směna, další dva právě začínali a tak byl ideální čas na to, aby jim bylo oznámeno, kdo bude zítra u Alessandrovy vzácné operace. Vážně si věřil, že byl favoritem, co se profesionální stránky týkalo. Těžce to ale ovlivňovala ta osobní. 

Dario vedle něj do něj dloubl loktem. "Tak jak se cítíš?" zeptal se se silným španělským přízvukem.

Leo mu věnoval zmatený pohled. "Jak bych se měl cítit?"

"Prosím tě. Naprosto válíš od začátku stáže, tenhle týden o to víc. Je jasný, že si vybere tebe. Všichni to tady víme." Celine, čtvrtá stážistka, přitakala. Jen Katie sebou ani nehnula. 

Kousnul se do rtu. "Nevím..." vydechl. Přemýšlel, co by na to měl říct, ale byl vysvobozen, když se dveře šaten otevřely a dovnitř vešel Hawkins s Alessandrem v patách. 

Hawkins se usmál, když je všechny uviděl pohromadě připravené na výsledky. Alessandro vypadal, jako by tam ani nechtěl být a ne jako někdo, o jehož operaci šlo. Tak ale vypadal půlku času, co byl v práci, takže o tolik zase nešlo.

I když Leo s ním už strávil několik dní, byl doslova jeho stínem. A viděl, jak se jako lusknutím prstů dokázal přeměnit ze sekundy na sekundu, když mluvil s dětmi na oddělení nebo s jejich rodiči. Na první pohled se rozhodně nezdál, ale uměl to s dětmi. 

Jen s dospělými tolik ne. 

Postavili se před ně. Leo se odvážil zvednout pohled k Alessandrovi, který hleděl do svého poznámkového bločku. Kde měl pravděpodobně přeškrtnuté jeho jméno. Od chvíle, co se dozvěděl, že bude mít u operace i stážistu.

Měl by přestat. Takhle manifestace nefungovala. A tak si na těch posledních pár sekund přeorientoval mysl. Dostane to. Měl na to. A nebyl jediný, co si myslel, že si to zaslouží. 

"Asi nemusím nějak uvádět, proč jsme tady. Zítra proběhne vzácná operace opravy srdečních chlopní u dvanáctiletého pacienta. Operovat bude tady doktor Letteri s vrchním kardiologem. A jeden z vás bude přímo u toho a bude moct přispět-"

Alessandro po Hawkinsovi trhl pohledem. Leo se málem uchechtl. Hawkins vypadal, jako by v tu chvíli stáhl ocas a opravil se. "Když budete mít štěstí, třeba na konci budete moct ránu zašít. Každopádně všichni přítomní budou neustále komentovat proces a vy to budeme moct vidět z první řady."

Hawkins dal prostor Alessandrovi. Ten postoupil o krok dopředu a zvedl blok s poznámkami. "Poslední týden jsem vás pozoroval více jak normálně, což bylo asi očividné," začal. Leo si byl jistý, že nějaké kecy okolo nevydrží, potřeboval to už vědět, potřeboval- "A po podrobné evaluaci jsem usoudil, že tuto operaci dostane Katie. Gratuluji."

Leo překvapeně zvedl pohled. Dobře, zvládl by zkousnout, že Alessandro nevybral ho, ať už z osobního nebo profesního důvodu, ale vážně? Katie? Ta Katie, která se ptala na každou kravinu, na každý základ? Ta, která od začátku měla z nich snad nejslabší výsledky?

I Hawkins vypadal lehce překvapeně, nakonec začal ale jen tleskat. "Gratuluji," pokýval uznale hlavou. Katie radostí vyskočila, zazubila se a už to vypadalo, jako by chtěla Alessandra i obejmout, ten se ale jen zamračil a dal k odchodu. 

Kupodivu to byl Dario, kdo se ještě ozval. "Omlouvám se, ale nevykazuje dlouhodobě Leo lepší výsledky?"

Kdyby mohl, hlasitě by si povzdechl. Alessandro se zastavil a částečně se otočil. "Pochybujete o mém rozhodnutí?" zeptal se. A věnoval Dariovi takový pohled, že ten jen zavrtěl hlavou a ještě jednou se omluvil.

Kupodivu se Alessandro podíval i na Lea. "Vy. Za pět minut na před pokojem pětkou. Mám pro vás práci." Už se dal málem k odchodu, ale nakonec ještě dodal jednu věc: "A doneste mi jedno cappuccino."

Počkal, až odešel on i Hawkins. A pak si hlasitě povzdechl.

Dario pohledem sledoval i odcházející Katie. Když opustila místnost i ona, ulevil si. "Hajzl. Vždyť Katie nebude mít ani tušení, co se děje. Netuším, jak se do tohoto programu dostala."

"Nech to být, Dario. Ale děkuju," pousmál se lehce. "Hádám, že teď musím pro cappuccino."

"Je strašný, jak nás využívá," odfrkl si.

"Myslím, že za pár let budeme úplně stejní," odvětila Celine. "Zkrátka toho využiješ, když můžeš."

Leo nebyl zrovna v náladě, aby se tam s nimi vybavoval, a tak se omluvil, že přece jen musí pro onu kávu, aby nepřišel pozdě. Když se blížil i s kelímkem k určenému pokoji, Alessandro už tam stál a tak se lekl, že dostane i tak vynadáno.

Alessandro se ale jen odrazil od zdi, o kterou se opíral a s nějakým zamumláním si od něj kávu vzal. "Potřebuju diagnózu." Kývl k pokoji. "Tady je karta pacienta. Máte na to pět minut."

Mlčky si kartu převzal, obešel ho a vešel dovnitř. Čekal ho tam čtrnáctiletý klučina s jeho mámou. Udělal kompletní vyšetření, přičemž celou dobu na sobě cítil pohled Alessandra, který si v rohu srkal kávy. V jednu chvíli usrkl tak hlasitě, že Leo po něm zmateně trhl pohledem. 

Pak se narovnal a otočil se k němu. Stručně mu diagnózu sdělil. Znal Alessandrův způsob - vždy si nejdříve určil diagnózu sám, pak až to nechal udělat stážistu. Pacient i jeho máma už to tedy stejně věděli.

Alessandrům koutek úst se zvedl do úsměvu. "Dobře," odpověděl. "Tak to sepište." A samozřejmě místnost rychle opustil. 

Leo se rychle omluvil a vyběhl za ním. Odchytl ho uprostřed chodby. "Můžu se na něco zeptat?" zastavil ho hlasem.

"Můžete. Za pochodu," odpověděl stručně a tím vražedným tempem pokračoval dál.

"Já jen... Jen bych rád věděl, proč jste nevybral mě. Ne, že bych si tak věřil, ale zkrátka, abych se mohl zlepšit, protože-"

Málem do něj narazil, jak se nečekaně zastavil.Alessandro se rychle o krok posunul. Leo se málem omluvil, ale nestihl to. 

"Takže zpochybňujete moje rozhodnutí," konstatoval.

"N-ne, to vůbec," vykoktal Leo. "Jen... chci být lepší. Abyste třeba příště vybral mě. Ale nezpochybňuju, že jste se teď rozhodl pro Katie."

Zpochybňoval, a to dost, to mu ale říct nemohl. Alessandro nakrčil obočí. "Jste docela vlezprdelka, víte to? Možná to je ten důvod," odpověděl nakonec, a do ruky mu strčil prázdný kelímek od kávy. "A dodělejte karty pacientů."

Leo by ho nejraději kopl. Vážně. A vážně si přál, aby v tu chvíli na jeho místě byl Simon, který by se za něj postavil. On se ale nezmohl na nic, a tak se mu jen naskytl opět ten pohled na jeho vzdalující se záda. 

Naštvaně se vydal zpátky. Práskl kelímkem do koše a popadl karty pacientů nachystané na uzavření. A zavřel se s nimi v ambulanci vedle recepce. 

Práskl složkami na stůl a povzdechl si. Pak mu pohled spadl na žlutý bloček vedle tiskárny. Alessandrův bloček.

Rozhlédl se kolem sebe, i když věděl, že je tam sám. Přesto bloček zvedl až moc opatrně. A pomalu ho otevřel. 

Alessandro tam měl plno poznámek a navíc neuvěřitelně škrabal, proto Leovi chvíli trvalo, než našel něco relevantního. Než našel nadpis operace - pátek.

Bilo mu srdce, jako by ho měl Alessandro každou chvíli nachytat. Dal se ale i tak do čtení.

Celine - talent spíše v oblasti neuro

Španěl (Leo se uchechtl) - ?? co dělá na pediatrii

Katie - zmatená, neustále. když se ale zeptá, funguje. (Jo, když se zeptá Lea.)

Pak mu spadl pohled na jeho jméno.

Leo - 

To bylo vše. Doslova. Jeho jméno bylo jen nadepsáno, nic u něj ale napsáno nebylo. I když zalistoval bločkem, nic o sobě nenašel. Naštvaně ním práskl zpátky.

Ocenil alespoň to, že ho nenapsal jako Leonard. To už by ho nejspíše opravdu kopl mezi nohy. 

A tak byl opět bez odpovědi.

ǁ

nebojte, dnes mám taky 2 strany bakalářky, všechno stíhám (zítra osm hodin pracuju, zítra stíhat nebudu)