Najednou se život zdál být dokonalý. Berna vyhodili z práce, Alessandro za chvíli končil svou působnost v Barceloně a konečně přišel ten zasloužený klid. 

Takže když ho Alessandro doprovázel na letiště na tentokrát, nebyli smutní. Věděli, že se za tři až čtyři týdny uvidí znovu. A tentokrát už na dobu neurčitou. 

Zdálo se to jako chvíle v porovnáním s tím, co Leo očekával. Alessandro mu neustále říkal, jak nemůže přijít na kloub Valeriině léčbě a ještě s tím, jak se její stav zhoršil po Vánocích? Očekával, že Alessandro zůstane v Barceloně minimálně ještě jednou tak, ty tři měsíce, ne-li déle. 

Zároveň ale v něj věřil. Věřil, že dříve nebo později přijde tomu na kloub.

"Takže koukej už po nějakých bytech, jasný?" řekl mu Alessandro na letišti. "odmítám být zavřený v tvém pokojíčku u vašich."

Leo se schválně zatvářil nejistě. "Co když... co když nejsem připravený na společné soužití?"

Alessandro se ale nenechal nachytat. Akorát se přidal k jeho popichování. "Hm, tak já asi přece jen zůstanu tady a vezmu tu nabídku ředitele, abych byl tady domácím lékařem."

Leo se uchechtl. "To bys musel nějakou mít."

"Mám," ušklíbl se. Lea to překvapilo. "Ale odmítl jsem ji hned, co mi ji nabídl. Plány po Barceloně mám už jasný." Sklonil se k němu a dal mu pusu na špičku nosu. "A teď jdi nebo ti to uletí."

Leo už ani nevěděl, co na to říct. Na to už říct ani nedalo. Zkrátka měl v lásce najednou sakra štěstí.

Takže nasedl do letadla a odletěl. Vrátil se domů z toho šíleného výletu, na kterém se toho stihlo stát tolik, že si byl jistý, že až to bude někomu vyprávět, určitě na něco zapomene. 

Třeba Simonovi. protože právě ten ho vyzvedl na letišti. A jako první se zamračil a pořádně si ho prohlédl. "Něco je na tobě jinak."

"Možná ten zlomený nos?" zkusil to.

"A jo, on je fakt trochu křivej. Pro máš proboha zlomený nos?"

"Protože jsem začal rvačku. Skončil na policii. Prý i odstartoval revoluci v jedné z největších nemocnic Španělska, kde pak vyhodili finančního ředitele. Toho jsem totiž zbil."

Simon tam před ním stál a nepřerušoval oční kontakt, nijak ale dlouho nereagoval. "Proč mi přijde, že nelžeš?"

"Protože nelžu. Taky potřebuju co nejdříve sehnat byt, protože Alessandro je za měsíc tady a rád by střechu nad hlavou," dodal. 

Simon si povzdechl a rozešel se směrem k východu z terminálu. "Od kdy se toho v tvém životě děje více jak v tom mém?"

Leo se uchechtl. "Od toho, co jsi tatík minimálně."

"Máš co vysvětlovat. Cesta z letiště je zacpaná, takže času máš až až."

Takže to taky dělal, když stáli v koloně kvůli nějakému převrácenému kamionu. Byl pryč necelé tři týdny a nějak ho nenapadlo Simonovi ani jednou zavolat, kromě krátkého telefonátu na Vánoce a nový rok, aby jim popřál štěstí. Rozhodně ale nezmiňoval nic, co se dělo.

Take by se dalo říct, že byl Simon v šoku. V šoku z toho, co všechno stihl jeho nevinný bráška na druhé straně planety udělat. 

"A pak... pak mi na nový rok řekl, že na Valeriinu léčbu přišel a v únoru už klidně můžeme být spolu tady. Takže jestli víš o nějakým cenově dostupným bytě, netaj mi to," uchechtl se. To s bytem bylo to jediné, co ho momentálně znervózňovalo. Potřeboval něco najít, ale bál se, abys i to mohl dovolit. Nechtěl, aby Alessandro platil většinu. 

"Jaký máte rozpočet?"

"Já vlastně ani nevím," přiznal potupně.

Simon se uchechtl. "Tak první zjistit to. Zeptám se i Judeho a Raina, ti mají nějakým způsobem docela přehled, kde se co pronajímá. Myslím, že ta jejich firma tyto byty vyhledává a místo nájmu se je snaží odkoupit jako investici nebo něco takového."

"Oh, wow. Okay, díky. To se bude hodit. Ani jsme se nebavili, jak velký nebo tak. Panebože. To jsme asi mohli."

Takže když ho Simon odvezl domů a on si hodinku popovídal s rodiči, hned Alexandrovi zavolal. A doufal, že ještě nespí, protože u něj byla skoro půl noc. 

Přece jen to ale zvedl. Leo na něj hned vybafl. "Jaký máme rozpočet na byt a jak velký ho vůbec chceme? Kolik místností?"

Ozval se tlumený smích. A hned, jak Alessandro promluvil, Leo poznal, že přece jen možná spal a on ho probudil. "Taky tě zdravím, Leo."

"Probudil jsem tě? Oh, promiň. Já... nemáš náhodou nastavenou na telefonu večerku, aby tě nic nerušilo?"

"Mám. Tebe mám ale jako výjimku pro případy, že by se něco stalo. Třeba teď jsem si myslel, že se něco stalo."

"Stalo. Mám shánět byt a tys mi nedal žádný informace," zamračil se.

"Tys mi nedal..." zopakoval. "Budeme tam bydlet oba, Leo. Je to na domluvě. Co si představuješ ty?"

Ta otázka ho zarazila, protože on si nepředstavoval nic. Tak nějak očekával, že mu Alessandro řekne, co má hledat a on to najde. Jeho jediná představa byla to, že bude s ním. "Uhm, já netuším," přiznal. "Dvě místnosti by mohly stačit, ne? Ložnice a pak kuchyň s obývákem. Aby to bylo levný."

"Taky jsem si říkal, že dvě místnosti by mohly být ok," uznal Alessandro. "Ale já vlastně netuším, jak jsou tam u vás přibližný nájmy."

Leo se uchechtl. "No, to já taky ne."

"Simon platí kolik, nevíš?"

"Simon platí jen energie a plyn. Je to byt Auřiných tátů.

"Uhm, to nepomohlo, nevadí," zamumlal Alessandro. "Každopádně, můžeme kouknout na nějaký na internetu, udělat si obrázek o ceně. Já myslím... myslím, že cena nebude takový problém."

"Oh, já zapomněl, že tady mluvím s doktorem, co se válí v penězích. Já ještě pár let ne," rýpl si. 

Alessandro se na druhé straně telefonu zasmál. "První, co udělám, až přiletím, je, že tě kopnu, vážně. Ale když už jsme u ceny a placení, to vidíš jak?"

"No že budu platit půlku, samozřejmě."

"A tady se neshodneme," odpověděl Alessandro a Leo už otevřel pusu, aby namítal, když pokračoval. "Jsi ještě student. Jak by to bylo fér? Minimálně ten půl rok, než začneš pracovat, budu platit nájem a jelikož vím, že by mi to u tebe neprošlo, ty můžeš platit energie a plyn."

"To je tak pětina toho, co budeš platit ty," namítl přece jen.

"Já vím. Ale pár let už vydělávám, ty ne." Uchechtl se. "O tomhle se vůbec nemusíme bavit, vždyť by to jinak nedávalo smysl. Jen než začneš pracovat."

"Mám brigádu!"

"Se kterou budeš rád, když pokryješ alespoň ty energie. Nic proti," zamumlal.

"Myslím, že až přiletíš, kopnu tě zpátky."

"Je dvaceti pěti procentní šance, že se trefíš do protézy a já neucítím nic, to beru."

"A ty by sis měl zopakovat matiku, protože s dvaceti pěti procenty bys musel mít nohu amputovanou až kolem kolene, aby to přibližně vycházelo."

"Vážně se tady bavíme o tom, kolik procent noh nemám?"

"Ty sis začal."

Alessandro se zasmál, Leo se pousmál. Už mu chyběl, vážně. Už se nemohl dočkat, až se uvidí příště, protože to bude konečně znamenat, že jim už nic překážet nebude.

"Tak jo," souhlasil nakonec. "Beru tvé cenové rozložení, protože se nechci hádat. Moudřejší ustoupí."

I když ho neviděl, bylo mu jasné, že v tu chvíli protočil očima. "Já tě fakt zabiju. Že já si to dělám, dobrovolně, něco důležitého řešit s mladší generací."

"O můj bože, nech toho. Zníš jak mí rodiče."

"To ten generační rozdíl, ti to říkám. Vůbec mě neposloucháš, to jsou dneska děti, fakt."

I přes to, že se kousl do rtu, se rozesmál. "Okay, to by stačilo. Jdi spát. Já asi půjdu taky, protože mě cesta rozbila."

"Kdyby něco, kdykoliv zavolej. A posílej mi, cos našel."

"Samozřejmě. Dobrou, Alessandro."

"Dobrou, Leo."

Bylo to po třech týdnech zase jejich první dobrou přes telefon. A Leo už odpočítával k tomu poslednímu, než Alessandro přijede. 

ǁ

final rozhodnutí: bude 55 kapitol 🥲