První volný den šel Leo stejně do nemocnice.

Ne pracovat. Ne, že by se mu něco stalo. Ale Hawkins jim den předtím oznámil, že na konci dalšího týdne bude mít Alessandro operaci, která se jen tak neopakuje. A jeden ze stážistů mohl být u toho.

Potřeboval být u toho. Nejprve si to musel ale zasloužit.

Vydal se tedy do nemocniční knihovny, aby si nastudoval co nejvíce informací... vlastně o všem. O operaci, o kterou se hrálo, ale i o všem, co se jejich současných pacientů týkalo. Doktoři je samozřejmě každou chvíli zkoušeli - otázka na diagnostiku, otázka na stavy, otázka na teorii. Byl rozhodnutý odpovědět do páteční operaci na vše. 

Stejně neměl co jiného dělat. S nikým se tady pořádně nesblížil, město si prošel dostatečně ty tři dny před začátkem stáže. A navíc, nebyl tady, aby si užíval, ale aby se vzdělával. 

Proplížil se chodbami do nemocniční knihovny. A lehce se zamračil, když mu hned spadl pohled na Katie. Knihovna nebyla velká, uprostřed místnosti byly tři stoly, u každého šest židlí. Položil si věci před Katie. "Prosím, neříkej mi, že se taky budeš ucházet o tu operaci."

Odfrkla si. "Samozřejmě, že budu. Když už jsi tady, nevíš, kde najdu tuhle knihu?" Bylo to tady. Palba jejích otázek začínala. Natočila k Leovi mobil s fotkou knihy, kterou viděl poprvé v životě. A jelikož se právě dostavil, rozhodně nevěděl, jak se tady ještě vyznat. Zavrtěl hlavou.

"Ne, promiň," řekl jednoduše a pokračoval k cestě ke druhému stolu. K tomuto bude potřebovat kávu.

Odložil si tedy věci na židli, popadl peněženku a knihovnu zase rychle opustil. Jestli se ho Katie bude každou chvíli bude na něco ptát, jak to měla ve zvyku, asi tam dlouho nevydrží. 

Sotva ale samozřejmě vyšel, uviděl s jeho štěstím Alessandra. Troufal si říct, že on ho ale ne. A tak se Leo mohl v klidu pozastavit, aby se ujistil, že vidí správně. 

Alessandro šel sám prázdnou chodbou, pohled upřený na kartě nějakého pacienta. Šel o něco pomaleji, přesto Leo uviděl, že lehce... ani ne kulhá, ale zkrátka byla jeho chůze lehce nepravidelná. 

Tak byl zaměřený na jeho nohy (to znělo velice trapně), že ani v té rychlosti nezaznamenal, když se Alessandro otočil. Jeho oči se přímo zavrtaly do Lea. Jen z toho pohledu poznal, že nemá zrovna dobrý den. 

"Nemáte být doma?" zvolal na něj Alessandro. Byli od sebe asi dvacet metrů.

"U-uh, já přišel jen do knihovny," odpověděl a nemotorně ukázal za sebe. Špatným směrem, protože byl otočený tak, že ukázal akorát tak na stojan se zásobami. 

"A potřebujete něco?" zeptal se Alessandro zpátky. 

"N-ne, proč?" Nejraději by si dal facku. Kdy před ním přestane koktat? Jak má pak vypadat jako stážista hodný toho, aby mohl být u páteční operace?

"Civíte."

To bylo fér. Civěl na něj, jako by byl nějaké zjevení. "Já jen... přišlo mi, že trochu kulháte. Tak jsem se chtěl jen zeptat, jestli jste v pořádku." Najednou si vzpomněl i na to, jak ho s Jeremym uviděli v baru na toaletách. To kulhal definitivně. 

Alessandro se uchechtl a shlédl na svá chodidla, jako by se v tu chvíli chtěl podívat, jestli je to pravda. Pak zavřel kartu pacienta, dal si ji pod paži a znovu se na Lea podíval. 

"Jestli máte vidiny, to není zrovna dobrá vizitka pro páteční operaci," prohodil, otočil se a rozešel se pryč. Perfektní chůzí bez jediného náznaku nesrovnalosti.

Leo trochu naprázdno otevřel pusu. Dal by ruku do ohně za to, že Alessandro kulhal, stejně jako v tom baru. A sám překvapil sám sebe, když to nenechal být a zrychlil krok směrem k němu. "V neděli v tom baru jste taky kulhal."

Zastavil se, protože Alessandro se zastavil taky. A když uviděl, jak se pomalu otáčí, málem se strachy rozeběhl pryč. Přehnal to. Neměl ten bar vůbec vytahovat a spokojit se s jeho odpovědí.

"Jestli si dobře pamatuju," začal Alessandro. Najednou se jeho hlas zdál být o tři oktávy níž. "Vy jste v tom baru byl lehce zaměstnaný. A opilý. Omlouvám se, ale těmto observacím taky úplně nevěřím. A upřímně? Začínáte mi dělat starost. Arrivederci."

Byl naštvaný. Samozřejmě, že byl. Tentokrát se už bez jediného zaváhání rozešel pryč bez toho, aby se otočil. Perfektní chůzí. Leo nikdy nebyl více zmatený. 

Zmateně tam zůstal stát. Ale tak aspoň si potvrdil jednu věc, no ne? Potvrdil si, že Alessandro si tu noc pamatoval, pamatoval si, že je s Jeremym nachytal. A možná byl raději, když to nevěděl.

Otočil se a vydal se na jeho původní trasu - za kávou. Vytáhl telefon a  otevřel chat s Jeremym. Trochu si psali, i když Leo moc snahy do odpovědí nedával. Teď měl ale pro něj čajíček.

Alessandro si tu noc v baru pamatuje, napsal mu. Ukonči můj život teď, než se zahrabu pod zem za živa.

Odpověď mu přišla téměř hned. :DDD Neříkej, že jsi to s ním probíral?

V záchvatu zoufalství jsem odkázal na tu noc. Chyba mého života.

Tahle konverzace mě zajímá. Jak to sakra probíhalo?

Ani se neptej, odepsal. Ale Jeremy se ptal. A tak se stalo, že se s ním Leo o několik hodin později sešel v cafeterii po konci jeho směny na očním. Nechtěl tu noc už rozebírat, chtěl ji zkrátka zapomenout, ale přece jen si za to mohl sám. To on to vytáhl. 

Jeremy ale naštěstí nijak nerozebíral to, co se stalo mezi nimi. To Leo ocenil. Díky tomu, co následovalo, ho Leo nedokázal vidět jinak než jen jako kamaráda, i v budoucnu, takže rozebírat onu noc by nebylo nic pro něj. 

"Slyšel jsem,  že je tady už jen měsíc nebo co. Pak prý jde na nějakou dobu zase jinam, je to pravda?"

Leo vydechl. "Upřímně? Nemám tušení. Týpek není zrovna sdílnej typ." Možné to ale bylo. Přece jen jim Hawkins první den řekl, aby od něj nabrali co nejvíce zkušeností, dokud u nich působil. 

"No, každopádně, jestli sis to dneska tím u něj nějak zavařil, ber to pozitivně. Za měsíc půjde nejspíš zase o dům dál," prohodil Jeremy a usrkl si svého ledového latté. 

"Myslíš, že jsem si to zavařil?"

Pokrčil rameny. "Já ho neznám, nepracuju pod ním. Ale podle toho, co mi říkáš... Zní přesně jako ten arogantní cápek, který ti dá dnešní konverzaci sešrat tím způsobem, že ti z práce udělá peklo."

"Jen jsem se ho zeptal, jestli mu něco není," namítl. "Vždyť to byla vlastně slušnost."

"A koukej na jeho reakci. Definitivně něco tají a ty ses toho dotkl. Říkám, bude peklo."

"Doteď byl na mě docela hodnej," zamumlal, i když si to převážně namlouval. Alessandro mu s oblibou dával práci v rámci obědové pauzy, neustále ho nechal lítat po nemocnici, kolikrát kvůli blbostem, dvakrát si od něj dokonce nechal donést i kávu. Když zrovna nic nedělal. Udělal si z něj a Katie téměř poskoky. 

Ale stále je učil. Stále jim téměř vždy komentoval, co dělá, když byli u pacienta. Stále se jich ptal na otázky a když měl dobrý den, cukl mu lehce koutek úst, když Leo odpověděl dobře. Styděl se za to, že si toho všiml, ale přece jen byl gay. Rád se díval na muže. Všímal si takových věcí. 

A měl pocit, že je s Leovou prací docela spokojený. Vážně si to dnes podělal?

"Myslím, že se až moc díváš na doktorsky sitcomy," utrousil nakonec. 

"Jen aby," odpověděl Jeremy. A bohužel to byl on, kdo měl pravdu.

ǁ

omg kdybych věděla, jaká motivace je "nemůžeš napsat další kapitolu, dokud nesplníš dnešní to do list k bakalářce", praktikovala bych to dřív!! dneska jsem napsala 2,5 strany!!