Alessandro

Alessandro vzal Lea za Valerií dvacátého čtvrtého prosince. Byli doktoři, Vánoce pro ně nebyly to samé co pro ostatní a i kolem Vánoc museli pracovat. Takže to byl jeden důvod.

Druhý důvod byl, že to byla sobota. Bern měl narozdíl od Alessandra pravidelnou pracovní dobu, pondělí až pátek, od devíti do pěti. Sobota a ještě dvacátého čtvrtého prosince? Teoreticky si pojistil, že tam nebude.

Nejprve šli s Leem podepsat nějaké papíry na recepci, jako o mlčenlivosti. Pak dostal visačku hosta a převlečení, Alessandro ho vzal do jeho šaten a tam se oba převlekli. Celou cestu mu říkal informace, které bylo dobré o případu vědět, ale dříve mu je říct nemohl.

"Mám i pár jiných povinností, ale ty s ní můžeš zůstat jak dlouho chceš," řekl mu. "Myslím, že se jí bude hodit rozptýlení."

"Uvidím, jak dlouho mě u sebe nechá," odpověděl Leo pobaveně. "Každopádně tě počkám, až skončíš směnu ve vestibulu. Pak můžeme jít."

Pak mohli jít na večeři. Alessandro jim udělal rezervaci v jedné docela vyhlášené restauraci, kde už sám byl a tak měl jídlo ozkoušené. Leo musel přece jen okusit klasickou španělskou kuchyni, když už tady byl. Nemohl se večera dočkat.

Ale teď měli práci. Valerie a její maminka je čekala.

Nějak si představoval, jak to s Leem a Valerií mohlo vypadat a nemýlil se. Leo to s dětmi zkrátka uměl, možná i proto, jak vedl kroužky keramiky od jeho patnácti let. A Valerie? Ta ho milovala. To se jí Alessaandro nedivil.

Zatímco se Leo seznamoval, Alessandro zkontroloval, že jsou všechny její přístroje a hladiny v normě. Pak opatrně vyzval Lea, jestli by mohli jít před pokoj, kde mu to řekl. "Teď si s ní můžeš třeba celý den hrát," pousmál se.

"Kam jdeš ty?"

"Čeká mě operace. Kdyby cokoliv, jdi na recepci, oni mě zavolají. Nebudu mít u sebe telefon."

Leo přikývl. "Okay. Jen v případě nouze."

"Samozřejmě, že jen v případě nouze."

Už si zkrátka rozuměli.

Leo vešel zpátky do pokoje a Alessandro se už chtěl vydat pryč, když si uvědomil ještě jednu věc. Chtěl Lea poprosit, jestli by Valerii i s maminkou nevzal alespoň na procházku po areálu. Nechodily tak často, jak by se mu líbilo, protože personál zkrátka neměl tolik času, aby se mohl hodinku procházet s pacienty. Sama maminka s Valerií jít ale nemohla.

Takže ještě se do pokoje vrátil a pošeptal to Leovi. A když se otočil opět k východu, ve dveřích stál Bern.

Naprosto v něm hrklo. Bern. Leo. Jedna místnost. Sakra.

Ještě Leovi neřekl o Bernovi, i když věděl, že se tomu nevyhne. Nechtěl ale nijak kazit těch pár dní, co spolu tady měli. A samozřejmě, Leo znal jeho jméno. Nevěděl ale, jak vypadá.

Bern se tak slizký usmál. "Jak se má naše VIP pacientka?" zeptal se, pohled na Valerii.

Alessandro se k němu přiblížil. "Co tady děláš?" sykl potichu.

"Je to moje nemocnice. Můžu tady být," šeptl zpátky. Alessandro by mu nejraději dupl na nohu.

Od toho, co ho políbil ve vestibulu jeho budovy, to bylo pro Alessandra ještě větší peklo jak normálně. Bern mu dělal z práce peklo, k ostatním se ale začal chovat mnohem lépe, jako by se snad chtěl ujistit, že budou stát za ním, kdyby Alessandro šel něco prásknout.

Bern ho obešel a vešel dovnitř. Leo k Alexandrovi vyslal jeden zmatený pohled. Ten si jen povzdechl a sklopil pohled, když Bern k Leovi došel a natáhnul ruku. "Nás jednodenní stážista, jak jsem se na recepci dozvěděl? Těší mě. Jsem finanční ředitel této nemocnice. Bernard Koch."

Alessandro se ani nedokázal dívat na tu změnu v Leově obličeji. To, jak si hned spojil dvě a dvě dohromady. Hned věděl, kdo to před ním stojí. A ještě jednou se na Alessandra zmateně podíval.

"Leo Riley," řekl trochu nepřítomně. "Těší mě." Potřásli si rukou. Alessandro by nejraději odtáhl Lea ihned do koupelny, aby ze sebe smyl Bernův dotek. Hořel v něm vztek. Zároveň ale cítil neuvěřitelnou vinnu.

Měl to sakra Leovi říct. Co si myslel, že mu vše projde?

"Leo," ozval se Alessandro. "Můžeme si-"

"Pokud se nemýlím," přerušil ho Bern, "vás momentálně čeká operace, že, pane doktore Letteri? Měl byste se jít připravovat."

Zatnul pěsti. "Bude to rychlé. Jen potřebuju tady stážistu poučit." Zalhal. Maminka Valerie se dále být také lehce zmatená, co se to tam děje.

Bern se k němu otočil a znovu se usmál. Jak on by ho rád praštil. "Já se o to postarám, nebojte. Můžete se jít s klidnou hlavou připravit na operaci."

Dobře, až teď se v něm vařil vztek. "Vlastně, můžu mluvit s vámi?" zkusil to jinak.

Bern ho chvíli bez reakce sledoval. Nakonec přikývl a vydal se s ním z pokoje ven. Alesssandro se ale nezastavoval hned za dveřmi, popošel o něco dál. Raději.

"Ten stážista je moje starost," sykl na něj. "Ty nemáš o medicíně ani tušení. Jak bys ho mohl sakra poučovat?"

"Oh, já ti neberu, že je tvá starost," odpověděl nenuceně. "Vím, že je tvoje starost." Přiblížil se k němu. "Že je tvoje něco mnohem víc a proto by měl být poučen."

Alessandro se nestihl zastavit, než ho popadl za to pitomé sako, které měl na sobě. Věděl, že Leo není jen tak někdo. Věděl, že jsou spolu. "Opovaž se. Opovaž se s ním jen promluvit, když u toho nebudu."

Bern se uchechtl. "Máš operaci, pokud se nepletu. Měl by ses jít nachystat."

"A ty tady dneska ani nemáš co dělat," odvětil Alessandro. "Takže tvé rozkazy jsou dneska naprosto k ničemu. Nejsi v práci."

Bern setřásl jeho ruce a o krok odstoupil. "Postarám se o Lea." Alessandro ho měl chuť praštit už jen za to jméno na jeho rtech. "Nemusíte se bát, pane doktore. Udělám mu prohlídku nemocnice. Nejsem přece jen jeden z nejpovolanějších?"

S těmito slovy se vydal pryč, na druhou stranu od pokoje s Valerií a Leem. Alessandro ale musel na operaci. A bylo mu jasné, že se Bern vrátí právě v té době.

Opřel se o zeď a zhluboka vydechl. Tak moc to zase podělal.

"Alessandro?"

Trhl hlavou. Leo vyšel z pokoje a stál jen pár metrů od něj, jeho pohled... zraněný. Alessandro otevřel pusu, ale Leo ho předběhl. "Je to on? Ten samej?" zeptal se tiše.

Chvíli váhal, ale nakonec přikývl.

"A to je tady od začátku? Od října?"

Přikývl znovu.

"Proč jsi mi sakra nic neřekl?"

Alessandro si myslel, že brečící Leo je to nejhorší, co může vidět, to, co ho trhalo na kousky. Ublížený Leo ale nejspíše přebíral korunu. Leo ublížený jím samotným. Právem.

"Nechtěl jsem..." povzdechl si. Nebyl teď čas na vysvětlování. "Pak ti vše vysvětlím," změnil svou větu. "Teď prosím, jdi domů. On tě nenechá být. Já musím na operaci a-"

"Jsem tady doslova dvacet minut," namítl Leo.

Alessandro věděl, kolik pro něj tahle šance znamenala. Věděl, že ho jen tak nepřesvědčí. "Prosím. Já nechci, aby se ti dostal do hlavy těmi jeho manipulacemi-"

"Proč by se mi měl dostávat do hlavy?" zatvářil se zmateně. "Vím, že je tvůj bývalý, že je minulost. Vím, jak my to máme mezi sebou." Odmlčel se. "Je tady ještě něco, co mi neříkáš nebo co?"

Nemohl teď vytáhnout tu pusu, protože neměl čas, aby mu to pořádně vysvětlit. Leo byl zraněný, bez pořádného vysvětlení by mohl reagovat špatně, špatně si to přebrat. Musel ho nějak donutit odsud odejít. "Leo," vydechl. "Já jen nechci člověka jako je on vůbec v tvé blízkosti."

"Možná, kdybys mi o něm řekl normálně, jak jsi měl, nemusel by ses teď bát, že se mi dostane do hlavy, protože bych byl připravený," zamumlal Leo. A měl takovou pravdu. "Teď... promiň, beru Valerii na procházku. Už se těší."

"Leo-"

"Počkám tě po směně, jak jsem slíbil. Pak to můžeme probírat do halelujah. Jdi operovat." A s těmito slovy byl pryč.

Alessandro se necítil na operaci. Cítil se spíše na to se jít vykřičet někam daleko od nemocnice.

Protože stále dělal chyby. Stále, ovlivněn svou minulostí, přece jen nedokázal být ten dokonalý přítel, kterého si Leo zasloužil. Nesnášel se za to.

ǁ

ojojoj, skřípe to mezi našimi lovebirds, kdo za to asi může