Alessandro

Bern měl dokonalé dětství. A Alessandro měl pocit, že to mu dávalo ten pocit, že ovládal kohokoliv a kdekoliv. To bylo tím důvodem, proč jeho ego bylo tak vysoké a proč také neznal hranice. Vždy mu vše prošlo. Když se něco nedařilo, rodiče ho z toho vysekali. První rána přišla až ve chvíli, kdy u něj Alessandro už bydlel a mu zemřel otec.

Protože otec byl klíčový, co se financí jeho rodiny týkalo. Bernovi bylo dvacet devět let a pořádně nepracoval, protože nepotřeboval. Pronajímal Alessandrovi pokoj, aby měl zkrátka společnost (a taky nejspíš někoho, na kom se mohl vybíjet). Najednou jeho táta zemřel, Alessandro u něj bydlel tehdy přibližně měsíc a poslední týden strávil více u Berna v posteli než v té své, protože to bylo týden od toho, co ho Bern políbil.

A tak pouhý týden po jejich první puse začalo jeho agresivní chování, protože nevěděl, jak se vypořádat se smutkem a čirým zmatením.

Alessandro znal smutek až moc dobře, stejně jako pocit ztracení ve světě. Snažil se mu pomoct, ale nedokázal pomoct člověku, který to nechtěl. Takže sotva se k němu přiblížil, Bern mu začal nadávat. Měl už tehdy dát přednost sám sobě a odejít. I kdyby to znamenalo bydlení na ulici.

Tři týdny po otcově smrti Bern přišel domů tak opilý, že Alessandra poprvé a naposledy uhodil, i tak si to ale moc dobře pamatoval. Bern? Ten si z té noci nepamatoval nic a tak to Alessandro dusil v sobě. 

I když mu fyzicky více neubližoval, psychicky to plně nahrazoval. A Alessandro až po čtyřech měsících "vztahu" s ním sebral odvahu odejít. Čtyři měsíce, které mu přišly jako čtyři roky.

Take ho ani nepřekvapilo, že se z toho Bern nikdy nedostal. Že stále byl ten arogantní debil, který si myslel, že může po lidech šlapat. Neustále buzeroval sestry, neustále všem vyhrožoval, že i s úplnou kravinou zajde k řediteli, že ty lidi nechá vyhodit. Varoval je, že jestli nezačnou pořádně dělat, co mají, sníží jejich oddělení rozpočet.

A pak tu byl on sám. Jejich společná minulost, která i po měsíci a půl byla mezi nimi nevyřčená nahlas. Měsíc a půl, kdy se Alessandro ovládal, aby jeho poznámky ignoroval, aby se narozdíl od něj nechoval jak dítě. Odpovídal jen tehdy, kdy se mu zdálo, že to má cenu. Když ho ale Bern buzeroval za nic, jen se na něj podíval pohledem, jestli to myslí vážně, a odešel. 

Byl někdo úplně jiný než před pěti lety. Teď už si nic jen tak nenechal líbit. Což Berna štvalo o to víc. 

A poslední kapka byla, když na začátku prosince to byl Alessandro, kdo šel za ředitelem, aby mu řekl o Bernově chování vůči sestrám. Nedokázal se na to touž už více dívat.

Proto ho ani nepřekvapilo, když dva dny po tom opustil nemocnici, vydal se směrem ke svému bytu, připraven zavolat Leovi, jak byli domluvení, a objevil se za ním stín.

"Byl jsi to ty, že?" ozvalo se. "Jsi jediný, kdo by si troufl."

Alessandro se zastavil, protočil očima a otočil se. "Líbí se ti, že máš postavenou nemocnici na strachu?"

"Ano," přikývl. "Ty jsi přijel a kazíš to."

"Neřekl bych, že něco kazím, když se jen snažím lidem pomoct od tvé buzerace," zamumlal a vydal se dál.

Uslyšel, jak se Bern za ním uchechtl. "Děláš, jako bys snad mohl s jednou nohou přede mnou utéct."

Povzdechl si. Ještě jednou se zastavil. "Představ si, že umím běhat stejně jako ty. Představ si, že dokážu normálně žít. A že už mám dost tvého chování a to jsem tady teprve dva měsíce."

"Takže co uděláš? Jdeš žalovat řediteli. Jak vyspělé."

"Ty nemáš o vyspělosti co říkat, když ti z pusy vychází sračky celou tuto konverzaci," odvětil Alessandro. Začal se v něm vařit vztek. "A ano, šel jsem žalovat k řediteli, protože šlo o pracovní věc."

"Protože té osobní se vyhýbáš jako čert kříži," konstatoval. 

"Nebudu s tebou o tom mluvit," řekl Alessandro rázně. "Protože právě proto jsem odešel. Abych s tebou už nemusel nikdy ani mluvit."

"A přece jen jsme tady. Mluvíme."

Alessandro se zhluboka nadechl, připraven něco vypálit zpátky, ale v tu chvíli si uvědomil, jak nad sebou začíná Bernovou manipulací ztrácet kontrolu. Tohle nedopadne dobře. A tak zase pusu zavřel, věnoval mu poslední pohled a vydal se dál ke svému bytu.

Slyšel za sebou ty kroky. Sledoval ho celou cestu až k jeho bytu. Alessandro se ani nesnažil předstírat, že bydlí jinde, Bern určitě věděl, kde jsou všechny byty, které nemocnice pro hostující lékaře nabízela. Nejspíš věděl i to, jaké okno budovy je jeho.

Co už ale nečekal, bylo, že když odemkl hlavní vchod do budovy a vešel dovnitř, že se Bern taky protáhne dovnitř. "Tohle už kurva přeháníš-"

Byl umlčen. Byl umlčen tím nejhorším způsobem, když ho Bern přimáčkl ke zdi a jeho nechutné rty byly najednou na těch Alessandrových. Nesnášel ten fakt, že je poznával, nesnášel, že se to dělo. Začal ho od sebe odtahovat, ale Bern byl přece jen silnější. Byl jak gorila.

"Ale notak," zašeptal a pokusil se ho znovu políbit. "Je mi jasný, že si s nikým ani neužiješ. Jsem ochotný ti prominout, co jsi udělal, když-"

Alessandro v sobě sebral veškerou sílu a odstrčil ho od sebe tak moc, až se Bern neudržel na nohách a spadl na zem. Otřel si rty a zamračil se. Pak se podíval na překvapeného Berna na zemi, který tohle od něj nejspíše nečekal. "Máš dvě nohy a přece jen se na nich nedokážeš udržet," zamumlal. "A tvoje chování mi říká, že já nejsem tady ten, co si ani neužije."

Došel k němu. Stoupnul mu na prsty na rukách svou protézou, takže když ho Bern druhou rukou praštil pěstí do chodidla, aby přestal, nic necítil. "Už nejsem ta loutka, kterou jsi znal před pěti lety," varoval ho. "A vlastně za to vděčím sobě. Věř mi, že ti dokážu udělat ze života takový peklo, o jaký se snažíš ty."

"Jsi mrtvej," zavrčel Bern. "Ty jsi kurva mrtvej. Tohle bude konec tvé kariéry, o to se sakra postarám."

Alessandro se uchechtl. "Možná máš na své straně ředitele, možná ho máš omotaného kolem prstu. Ale uvidíme, za kým bude stát nemocnice, jestli dojde na krájení chleba. Být tebou bych byl sakra opatrný."

Ustoupil a Bern se chytil za zčervenané prsty. Mumlal si nějaký nadávky. 

"A teď vypadni," řekl nakonec Alessandro a vydal se po schodech do patra.

"Ani nevíš, co jsi teď začal," zvolal za ním Bern.

Jenže Alessandro nechtěl, aby to byl on, kdo by měl mít poslední slovo. "Jestli teď něco začalo, rozhodně já nejsem ten, kdo to začal."

Jestli řekl něco dalšího, to už neslyšel. Cítil takový vztek, že do prvního patra vyšel rekordní rychlostí. Tam se opřel o zeď před jeho bytem a pořádně vydechl. Musel se uklidnit.

Stál tam tak asi dvě minuty, když mu začal v kapse vibrovat telefon. Když ho vytáhl, jméno volajícího ho samozřejmě nepřekvapilo. štěně.

Povzdechl si. Polila ho vlna viny. Přesto telefon zvedl a přiložil si ho k uchu. "Neuvěříš, co se dneska stalo," vyhrkl ihned Leo. Alessandro se ubránil uchechtnuta. V tu chvíli mu mohl říct to samé.

"Copak?"

"Profesor mi dnes oznámil, že mě nominuje na cenu za nejlepšího studenta, jak budeme ukončovat studium. Chápeš to?!"

Štíplo ho u srdce. Tak mu Leo chyběl. Tak mu chyběla jeho radost ze života, jeho energie, jeho dotek. Jeho rty, které by mohly překrýt to, co na nich cítil teď.

"Ano, já to naprosto chápu," odpověděl Alessandro. Snažil se znít normálně, i když byl rozhozený. "Říkám ti neustále, že jsi zkrátka dobrý."

"Tobě nemůžu nikdy stoprocentně věřit, protože jsi ovlivněný city. Ale hej, za tři týdny jsem u tebe."

"Jo," zamumlal. "Už aby to bylo."

Tu noc téměř nespal.

ǁ

další náhodný nápad, co mě napadl před pěti minutami hahahha a tak my si tady žije. tak já píšu každý příběh.

dobrý, ne? :Dd