"Uhm, vadilo by vám hodně, kdybych s vámi letos nebyl na Vánoce?"

Díval se do talíře s jídlem. Byla sobota, byl doma a obědval s jeho rodiči. Bylo vtipné, že se ptal, jako by mu byla patnáct, a ne dvacet šest, na druhou stranu zatím každé Vánoce trávil s nimi, protože kde jinde by byl? Neměl snoubenku jako Simon, vlastní rodinu. Určitě s ním automaticky počítali.

Což mu taky potvrdil jejich překvapený pohled. Začal mumlat dál. "Už jsem to trochu probíral s bráchou, říkal, že by neměl nic proti, že by i s Aurou a Caroline letos byli s vámi, aspoň nebudou sami. Nechci, abyste si mysleli, že s vám nechci být a rozhodně vás nechci nechat o samotě, takže jestli vám to vadí-"

"Nejprve zkus vysvětlit, co máš teda v plánu," uchechtl se jeho máma. Leo si až v tu chvíli uvědomil, že jim neřekl důvod.

Zvedl pohled. "Chtěl bych letět za Alessandrem. Když poletím v listopadu, budeme mít jen týden, ale kdybych letěl v prosinci, mohl bych tam zůstat dva týdny minimálně. A když už to stojí tolik..."

Leo už se díval na letenky. Samozřejmě to, že by letěl o Vánocích, přinášelo své oběti - letenky byly dražší. A i když vtipkoval o tom, že Alessandro mu bude muset finančně přispívat, jestli se budou chtít vidět, neexistoval vesmír, kde by se ho na přímo zeptal. Jelikož za ubytování nemusel dát ani korunu, protože bude u něj, byl si vcelku jistý, že letenky zvládne nějak finančně sám.

Jeho táta jen pokrčil rameny. "Jsi dospělý, dělej si co chceš."

Pousmál se. Jeho máma tak přesvědčená nebyla. Vždy byla citlivější, co se jich týkalo. Když se Simon odstěhoval, byla mimo snad týden. A teď jí její druhý syn, ten co byl její jistotou, říkal, že s nimi nebude na Vánoce.

Chytil ji za ruku. "Ale zůstanu, jestli chceš. Můžu za ním letět v tom listopadu. Vím, že jsou pro tebe Vánoce důležité."

"Ne, ne, to vůbec. Jen jeď. Přece ti nebudu v tom bránit, když je to jedna z mála šancí, kdy ho můžeš vidět."

Leo se pousmál. A to odpoledne to Alessandrovi oznámil.

Byl to třetí týden, co byli od sebe. Nejčastěji si volali kratší hovory, když Alessandro skončil v práci, ten den měli ale naplánovaný jejich týdenní pravidelný videohovory. Alessando měl devět hodin večer, u Lea byly tři hodiny. Bylo to těžší s tím časovým rozdílem, ale zatím to nějak zvládali.

"Dneska jsem mluvil s rodiči," začal tuto konverzaci pomalu Leo.

"A? Jak se mají?" zeptal se Alessandro. Jedl večeři, což bylo něco, co Leo doteď nechápal a často to byl jejich problém, když byli spolu v New Yorku a chtěli si zajít někam na jídlo. Leo byl zvyklý jíst kolem sedmé hodiny, to Alessandro ještě nemíval hlad a namítal, že večeře se jí výhradně v osm nejdřív, nejlépe v devět. Italové.

"Teď není důležité, jak se mají," uchechtl se. "Protože probírali jsme Vánoce. A letos je strávím v Barceloně."

S Alessandrem ta informace nic neudělala. "Jo? Co v Barceloně?"

"Hej nevím," naladil se na jeho notu. "Dlouho mě láká Španělsko. Chci si tam najít nějakýho Itala."

"Slyšel jsem, že je jich tady hodně."

"Já taky," přitakal. "Ale mám ještě jednu specifikaci. Chci jen Itala bez nohy."

Alessandro se málem zadusil na špagetách, jak se zasmál. Leo se kousl do rtu, aby si udržel svou image, ale nakonec to nedokázal. "No," řekl Alessandro, když se vzpamatoval. "Máš štěstí, že jednoho takovýho znám. Ustele ti postel a bude se na tebe těšit. Odkdy a dokdy? Koupím ti letenku."

"Nic ti neřeknu, alespoň ne teď, protože si to koupím sám," odpověděl Leo. Mohl si myslet, že Alessandro hned peníze vytáhne.

"Kde je tvůj argument, že jsi student s půjčkou, který bude potřebovat mou pomoct, jestli chceme vztah na dálku?"

"Ten student s půjčkou si dělal srandu a má nějaké úspory."

"Tak mě nech ti koupit alespoň jeden směr. Nebýt mě, do Barcelony vůbec neletíš, není fér, abys to celý platil sám," namítl Alessandro.

Leo našpulil pusu. "To je docela validní argument," zamumlal, "přesto se cítím dost špatně."

Alessandro se uchechtl. "Víš, tenhle vztah na dálku postupujeme, protože chceme být spolu. Doufám. Doufám, že i dlouhodobě. A když nám vše vyjde, tak to tak i bude. A jednou budeme sdílet i finance, takže si můžeš začít zvykat už teď."

"Jaký sdílený finance?" zamračil se Leo. "Hezky budu chtít předmanželskou smlouvu a necháme si rozdělený účty."

"Oh, já si myslel, že jsi se mnou jen kvůli penězům, protože proč by sis jinak hledal staršího?"

"Ne, jsem s tebou, protože jsem chtěl Itala co umí vařit, abychom se na důchod mohli přestěhovat do Itálie a sedět tam při západu slunce u moře na terase našeho malého domku."

Alessandro se krátce zasmál a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Tak tohle je tvé jediné přání, které ti nesplním."

"Proč?"

"Protože v Itálii není legální manželství stejno pohlavních párů," vysvětlil. "Máme jen registrované partnerství. A jestliže máme možnost být někde, kde nás budou rozeznávat jako stejně rovné, proč to zahazovat?"

Leo se i přes ten display musel začervenat tak výrazně, až se divil, že to Alessandro neokomentoval. Kousl se do rtu, přesto jeho úsměv prokoukl. "Okay, měníme téma, protože tohle mi způsobuje v břiše motýlky, který jsou skoro k nevydržení."

"Tys tady začal s předmanželskou smlouvou," pokrčil Alessandro rameny. Jeho tvář neopouštěl úsměv. Leo miloval jeho úsměv, ještě když byl jeden z mála, kdo měl tu čest ho pravidelně vidět mimo jeho klasickou image doktora.

"Teď mi řekni, co v práci," změnil téma tak, jak to vyžadoval.

Často se bavili o Alessandrově práci, samozřejmě. Rádi rozebírali doktorka témata, Alessandro mu rád vyprávěl, co v práci dělal, když nepracoval na případu malé Valerie. Leovi ale od začátku přišlo, že je opatrnější, než býval, když mluvil. Snažil se nad tím ale moc nepřemýšlet, nejspíše si jen dával pozor, aby neporušil lékařské tajemství.

"Dnes," začal Alessandro, "jsme měli na oddělení klauny. Pro děti. Myslel jsem, že budu zabíjet. Měl jsem směnu od sedmi do sedmi a půlku času jsem musel poslouchat klaksony. Do toho-" Odmlčel se. A vypadal, jako by začal něco, o čem mluvit nechtěl.

"Do toho co?" vybídl ho Leo.

Alessandro lehce zavrtěl hlavou. "Jen jeden kolega. Dělá v celé nemocnici trochu peklo, takže mi dneska taky extrémně lezl na nervy."

"Primář nebo tak něco? Je vůbec na oddělení někdo, kdo je postavením nad tebou?"

"Primář ne. A nade mnou... já ti nevím. Já jsem tady takový externista mimo jejich system," zamyslel se. "Ale to je jedno. Nechci na toho kokota myslet a nechci tento hovor naplnit negativní energií."

Leo se uchechtl. "Jsem tvůj přítel. Kde jinde si budeš stěžovat?"

"Rád se tady vybíjím na zdi," odpověděl nenuceně. "Je to docela účinný." Popadl telefon. Začal na něm něco dělat, zatímco s konverzací pokračoval. A přibližně za deset minut přistála Leovi na účtě částka, která mu určitě pokryje půlku zpáteční letenky. Od Alessandra.

"Já tě zabiju," vydechl Leo. "Posílám to zpátky."

"Leo," oslovil ho varovně. "Půlka. Můžu ti zaplatit půlku. Mohl jsem ti taky poslat na celou, ale respektuji to, že chceš být samostatný."

"Alessandro..."

"Nestěžuj si a raději to už kup, ať vím s jistotou, kdy tě očekávat. Protože ani nevíš, jak moc mi chybíš."

Za tou poslední větou se skrývalo něco víc, Leo to cítil. Na nic se ale neptal a raději najel na stránky aerolinek a nesdílel Alessandrovi obrazovku, aby společně vymysleli, kdy bude pro něj nejlepší přiletět i odletět.

A tak začal odpočítávat dny do chvíle, až ho znovu konečně uvidí.

ǁ

hhhh já se těším až za ním přiletí