Jedno stáž se zatím dala přirovnat k horské dráze. První den? Katastrofa. Druhý? Naprosto skvělý, vždyť byl v první řadě u operace! A třetí?

Cestou do nemocnice potkal Jeremyho. Když ho viděl takhle za střízliva, najednou nebyl až tak roztomilý. Na sucho polkl, když se otočil a uviděl ho. Přál si, aby zvolání jeho jména ignoroval. 

"Jsem rád, že tě vidím," prohodil Jeremy, když ho doběhl. Leo jen lehce přikývl a dal se opět do chůze. Jeremy s ním samozřejmě sjednotil krok. Pamatoval si, že mu Leo opět neodpověděl? Bude se k tomu vyjadřovat nebo-

"Neodpověděl jsi mi na zprávy."

Oh. Jeho štěstí, vážně. "U-uhm, promiň," vykoktal. "Jen je toho na mě trochu moc."

"Chápu," přikývl lehce Jeremy. "Jen... chci se ještě jednou omluvit. Že jsem si tě nepamatoval a tak. Bylo to ode mě nefér."

Leo se kousl do rtu. Co měl na tohle vůbec říct? Neznal ho, nechtěl mu tady vylévat srdce, popisovat mu, jak se kvůli tomu cítil. Nejlépe chtěl na to zapomenout. 

Jeremy neudržel to ticho mezi nimi dlouho. "Asi jsem pochopil, co jsi za typ kluka. Tyhlety... nezávazný věci s cizinci asi nejsou nic pro tebe, co?"

Trefa do černého. "Ne, že bys to ale mohl vědět," zamumlal nakonec. "Já ti nic nevyčítám." Lež. "Jen... jen to asi nechci probírat. Stalo se to, je to za námi, dobrý."

"Jasně," přitakal hned Jeremy. "Jak chceš. Jsem rád, že jsme si to ujasnili."

Leo lehce přikývl. A i když měl jet výtahem u recepce do druhého patra, věděl, že nejkratší cesta do druhé budovy, kde bylo oční a tím pádem i Jeremyho stáž, je stejnou cestou - výtahem do druhého patra na pěší most spojující budovy - naznačil, že potřebuje odbočit. "Já jen... potřebuju se stavit ještě pro nějaký věci."

"Tak jo. Napíšem si?" řekl nenuceně Jeremy, ale Leův pohled ho nejspíš vyděsil. Lehce se uchechtl. "S žádnými očekáváními, neboj. Jste tady na tři měsíce, kamarád se bude hodit."

"Jo, kamarád se bude hodit," zopakoval tiše Leo. Kamarád by se opravdu hodil, jen si tak nebyl jistý, že Jeremy je na to ten pravý, když se mu už teď vyhýbal. Rychle se s ním tedy rozloučil  a vydal se chodbou dál k druhým výtahům. Po pár krocích se ještě rychle otočil, aby si opravdu potvrdil, že jde Jeremy tou cestou, jak si myslel. A tak uviděl, jak k Jeremymu zrovna přichází Alessandro diskutující s Hawkinsem.

Zavřel oči a povzdechl si. Fakt doufal, že je spolu viděl se bavit. Že si vzpomněl na to, jak je nachytal v klubu. Že si špatně spojil dvě a dvě dohromady. Doufal v to samozřejmě ironicky. 

Jeho nešťastný den pokračoval, když mu a Katie, dívce s Vietnamu, řekl, že dneska budou Alessandrovi doslova sloužit oni dva. Měl by se svou naivitou začít něco dělat, protože vážně si myslel, že po včerejší akutní operaci a dokonce i omluvě se k němu bude Alessandro chovat o něco líp. Mýlil se. Zapomněl na to, že stále byl jen stážista. A že jich doktoři využívají maximálně, aby si ulehčili práci.

Celý den se nezastavil. Sotva dodělal jeden úkol, Alessandro mu už stál za zadkem s dalšími dvěma. Sepisoval karty, dělal primitivní vyšetření, propouštěl pacienty a především radil neustále Katie, která vypadala, jako by tohle byla její první stáž v životě a poprvé mluvila s pacientem. 

Občas vyslal pomocný pohled k Alessandrovi (když už tam tedy byl, protože často se vypařil i na hodinu, kdy byl kdo ví kde), aby mu s otázkami Katie pomohl, přece jen on byl ten, co je měl učit, ten ale úspěšně dělal, že otázkovou palbu na Lea neslyší. A jednou měl dokonce i pocit, že měl na tváři lehký zlomyslný úšklebek. 

Když se konečně na chvíli zastavil s úmyslem dát si alespoň hodně opožděná oběd, Alessandro před ním práskl kartou pacienta. "Na osmičku," řekl prostě. "Pacientka, šest let. Měli by tam s ní být i rodiče. Čekají na výsledky." Posunul kartou k němu.

"Uhm, jakože jim je mám sdělit?" zeptal se zmateně. Periferně viděl, jak Alessandro přikývl, zatímco kartu otvíral. Chvíli si pročítal zprávu. A pak zatajil dech.

"Leukémie?" špitl.

"Na osmičku. Hned," zopakoval Alessandro a už se chystal znovu vypařit, Leův hlas ho ale ještě zastavil.

"Ale-" Vlastně nevěděl, co říct. Jen byl naprosto v šoku z toho, jak ledabyle ho zaúkoloval, aby šel říct rodičům šestileté dívky, že jejich dcera má leukémii. 

"Ale?" podíval se na něj tázavě Alessandro. "Nějaký problém?"

Hodně problémů. Nechtěl tohle udělat. Věděl, že už neměl daleko k tomu stát se doktorem, že tohle bude jeho denní chleba, nebyl v tu chvíli na to ale vůbec připravený. 

Vždy byl jako otevřená kniha, i pro cizince. O to víc, když byl v šoku. Alessandro udělal k němu dva kroky zpátky. "Jste na pediatrii. Předpokládám, že jste tady dobrovolně. Takže jestli jste si tenhle obor vybral, věřím, že jste si nemyslel, že to bude jen o uzdravování a dobrých zprávách pro dětičky. Jsou tady příběhy jako na každém jiném oddělení, příběhy, co se těžko poslouchají. Takže vy teď půjdete na osmičku, oznámíte jim výsledky a pošlete je na onkologické oddělení, aby léčba té holčičky mohla začít co nejdříve, hm?"

Chvíli ho upřeně sledoval. A pak se otočil a dal se k odchodu. 

Musel mít Lea plné zuby. Pediatrie si vyžadovala silné osobnosti, přece jen šlo o děti, a věděl, že má Alessandro pravdu. Že tohle bude už za chvíli dělat každý den, že uslyší a uvidí ještě horší příběhy. Musel myslet na to tak, že byl tady proto, aby konce těchto příběhu zvrátil. Aby těm dětem dal šanci na normální život. 

Zhluboka se nadechl a pak se i s kartou vydal na pokoj číslo osm. Téměř se nemohl podívat do těch roztomilých modrých oček a doslova mu vypadla veškerá slova, když uviděl, že se holčička jmenuje stejně jako neteř. Caroline. Jakou smůlu to měl?

Jeho hlava si začala představovat, jako by to měl právě říct Simonovi a Auře a nemohl tyhle myšlenky zastavit. Rodiče této Caroline ho trpělivě sledovali s nadějí v očích. Musel se vzpamatovat.

Usmál se na holčičku, zeptal se jí, jak se má. Pak se otočil na rodiče. "Můžeme si promluvit venku?"

Věděl, že na tento moment jen tak nezapomene. Nezapomene, jak se maminka holčičky jak na povel rozbrečela, jak ji její manžel, sám v šoku, musel zachytit, aby se nezhroutila. Jak se na ně malá Caroline zmateně dívala přes sklo a její pohled se setkal s tím Leovým. Měl co dělat, aby se v tu chvíli sám nerozbrečel. 

Nemohl si pomoct. Sám rodinu na onkologické oddělení dovedl, předal veškeré zprávy sestrám. Když se vrátil, Alessandro na něj čekal s novými kartami. Bylo mu naprosto jasné, kde Leo byl. "Tohle se budete muset odnaučit," řekl prostě a pak mu karty podal. "Tohle všechno projděte. Další dvě hodiny budu nedostupný, mám operaci." A jak bylo u něj zvykem, vypařil se.

Leo byl ale za práci vděčný. Chuť na jídlo ho stejně přešla a především potřeboval zaměstnat hlavu, aby nemyslel na to, co se právě stalo.

ǁ

...druhá kapitola za jeden den. oh no.

ale přešla jsem na strategii dodělaný to do list před kapitolou. a to dnes splňuji!!!

also jak je leova stáž jak horská dráha, myslím, že i vaše názory na alessandra budou takové :DDD