Jako první, samozřejmě, přijel na oslavu Simon s rodinou asi tři hodiny před jejím začátkem. Leo tak naprosto ignoroval, že se vlastně všichni ještě formálně neznají, v momentě, co uviděl malou Caroline v přenosném vajíčku v SImonově ruce, cokoliv jiného bylo ta tam.

Nechápal, jak za ty tři měsíce povyrostla. Jak se najednou i na něj smála, když si k ní dřepl, jako by ho poznávala. A pak si uvědomil, že poznávala. Nejspíš si myslela, že je Simon. Uraženě si odfrkl a otočil se.

Simon už stál u Alessandra a třásli si rukou. Bylo vtipné, jak k němu i Simon musel kvůli výšce vzhlížet. "Jen bych chtěl říct, že naprosto ctím italskou kulturu i pizzu. Neber si to osobě," říkal zrovna.

Leo věděl, že to bude chaos. Alexandrův humor byl totiž schopný rozhodit i někoho, jako byl jeho bratr, především kvůli tomu, jak opravdu říkal vše vážně. Simon sice také, přece jen šlo ale na něm poznat, že si dělá srandu. Na Alessandrovi? Vůbec. A nedokázal si představit, jaké to bude, až se do toho celého zamotá ještě Chris s jeho humorem.

"Odpuštěno," odpověděl Alessandro. "Máš štěstí, že vypadáš jak tvůj bratr. Trochu mě to ovlivňuje."

Auru přivítal jak vyměněný člověk, dal jí pusu na obě tváře, zeptal se jak má. Když je Leo sledoval, Simon se k němu přiblížil. "Vidím ty dvojitý standarty," zamumlal.

"Tak jsi mu neměl říkat pizzažroute," odvětil Leo.

"Byl to vtip! Snad má smysl pro humor, ne?"

"Oh a jaký," zamumlal Leo a uchechtl se. Simon ho hned na to vtáhl do objetí a poplácal ho po zádech. "Chyběl jsi mi, brácha."

Celá rodina se samozřejmě nemohla odtrhnout první půl hodinu od Caroline. Když Aura pak šla pomoct jeho mámě do kuchyně a Simon se odebral k sobě prohledat skříně kvůli nějakým hračkám pro malou, Leo ji zvedl z postýlky do náruče. Zase mu přišlo, že se na něj směje.

"Je to nefér," utrousil, když si sedal vedle Alessandra. "Myslí si, že jsem Simon."

Podíval se na něj. Alessandro se na Caroline díval tím svým analyzujícím pohledem doktora pediatrie. "Vypni ho," řekl mu Leo. "Toho doktora v tobě," dodal, když se na něj Alessandro podíval zmateně. "Je to naprosto zdravý a spokojený dítě."

"Vypadá tak," uznal Alessandro. Aby to ale nenechal jen tak, dodal: "Ale nikdy nevíš."

Leo protočil očima.

Jako další přišli Mateo s Chrisem, na minutu přesně. Tohle seznamování přišlo Leovi nejzvláštnější, protože přece jen nebyli rodina, byli to kamarádi Simona a Aury. Samozřejmě, Leo se s nimi znal dobře taky, přes to byl lehce nervózní. Ještě když uviděl to velké SUV, které mezitím přijíždělo na příjezdovou cestu. Auřini rodiče.

Mateo byl před novými lidmi velice introvertní, a tak se s Alexandrem jen krátce představil a stoupnul si stranou. To Chris za ním přišel, jako by se znali dlouho a jen se dlouho neviděli. "Ah, tak konečně poznávám toho slavného doktora."

"Konečně?"

"Simon něco málo vyprávěl."

"Tak to se seriózně bojím, jakou reputaci mi vytvořil."

"Tu nejhorší, samozřejmě."

Leo se usmál. Tohle šlo zatím dobře. 

Auřini rodiče nepřijeli ovšem sami. Jelikož to byli pěstouni, měli momentálně v péči šestiletou holčičku. Leo nevěděl detaily proč, co se jí stalo, že pěstouny potřebovala, věděl ale něco jiného a to to, že byla narozena se vzácným onemocněním, kdy neměla plně vyvinuté prsty na levé ruce. 

Takže z okna hned uviděl, jak jim Denise vyskočila z auta a zůstala stát, dokud k ní jeden z Auřiných tátů, Rain, nepřišel, nevzal ji za zdravou rukou a nevydali se ke dveřím až společně. 

O této návštěvě měli ráno konverzaci. Leo mu řekl, co mu Simon o Denise napsal, a tak zkrátka celá rodina musela být poučena, ať na ono postižení malé nikdo neupozorňuje, protože by to nemusela nést dobře. Leo i Alessandro to brali jako samozřejmost.

A tak proběhlo poslední seznamování, tentokrát i pro Lea. Dřepl si k Denise a usmál se na ni. Než ale stihl něco říct, Denise promluvila. "Vypadáš jak Simon."

Musel se zasmát. "Ne, to Simon vypadá jako já," argumentoval. A Denise se zasmála. To byl dobrý start.

Venku měli připravené velké posezení, a tak si všichni posedali. Leo si sedl mezi Alessandra a Simona a periferně sledoval, kdo skončí z druhé strany Alessandra. Vyhrál to Chris. 

"Tak jaký byl New York?" zeptal se Jude, druhý Auřin táta. "Povídejte, přehánějte."

"Alessandro říkal, že tam mají smog," ozval se jako první Simon. Leo si povzdechl. On toho pizzažrouta nenechá zkrátka být. 

"Překvapivě," zamumlal Leo. "New York byl skvělý, ale asi dostatečný na ty tři měsíce. Je tam... moc ruchu, moc všeho. Stačilo," řekl upřímně. "Jediný, co mi bude chybět, bude ta indická restaurace za rohem. A možná trochu nemocnice."

"To mě ne," zamumlal Alessandro. A Leo a Simon byli nejspíše jediní, kdo to pochopili.

"Mám na tebe otázku," ozval se zničehonic Chris. "Jak, jako pravý Ital, hodnotíš americké italské restaurace?"

Leo se uchechtl. "S tím pravým Italem bych byl opatrný," podotknul. 

Alessandro po něm trhl pohledem. "Stai dicendo che non sono il vero italiano?"

"Oh, pomlč," odvětil Leo a protočil očima. Alessandro se spokojeně usmál.

A pak se ozvala Denise. "Ptal se tě, jestli si myslíš, že není pravý Ital," zamumlala bez toho, aby vzhlédla od náramku se kterým si hrála.

Celý stůl se na ni překvapeně podíval. 

"Parli Italiano?" zeptal se Alessandro. Tomu Leo už rozuměl. Mluvíš italsky?

"Un po," odpověděla. Trochu.

"Denise má babičku Italku," vysvětlil Rain. "Trochu tedy umí."

"Wow," vydechl Leo a podíval se na Alessandra. Ten se na malou Denise díval s lehkým úsměvem na tváři. Pak se vzpamatoval a otočil se na Chrise.

"Omlouvám se, jestli ti zničím nějaký iluze, ale italský restaurace máte otřesný," odpověděl na jeho dřívější otázku. "A to nejsem ten typ Itala, co by si stál stoprocentně za svou kulturou."

"Jen na těstoviny je citlivý," dodal Leo potichu a Simon vedle něj se uchechtl.

"Házel si před ním špagety na zeď?" zeptal se Simon.

"Tak od tebe to má," vložil se do toho Alessandro.

"Počkej, on to fakt dělal?!" zasmál se.

Leo nevěřícně zavrtěl hlavou. Tohle bude dlouhý den.

Oslava pokračovala. Celý stůl se bavil, ať už spolu nebo v menších skupinkách, ale Leo se zas tolik nezapojoval. Bylo to pro něj moc najednou, to, že byl Alessandro vůbec tady, že se seznámil s lidmi, na kterých mu záleželo, že vypadalo, že všem sedl a teď se s ním bavili. Ano, byl to chaos, když se rozebralo téma, ke kterému měli nejvíce co říct právě Alessandro, Chris a Simon, protože to se člověk v těch narážkách a vtipech téměř ztrácel. Ještě když Alessandro vypadal vždy naprosto seriózně do chvíle, než se neudržel svou kamennou tvář, zasmál se a sklopil pohled.

Ale ani nedokázal popsat, jak v tu chvíli byl šťastný. Vyhledal pod stolem Alessandrovu ruku a propletl si s ním prsty. "Všechno dobrý?" zeptal se ho Alessandro.

"Jo."

"Moc nemluvíš."

"Jen si to užívám" řekl upřímně. "Naprosto nepobírám, že se tohle všechno děje a že jsi tady."

Alessandro se pousmál. "Musím uznat, že jsem taky rád, že jsem přijal. I když je tvůj bratr s Chrisem občas na zabití."

"Střet velkých osobností," uchechtl se Leo. "Já to naprosto očekával."

Simon se k nim zničehonic naklonil a podíval se na Alessandra. "Jen bych rád dodal, že bych ti taky rád řekl, že jsi chvílemi na zabití, ale ten věkový rozdíl mě od toho odrazuje. Cítím z tebe jistou autoritu."

"Právě jsi to stejně řekl."

"Ups."

Leo se vyvalil hlouběji do židle. "Vy jste oba na zabití," utrousil.

Alessandro se zasmál a pak se začal zvedat. "Jen si odskočím," řekl a vydal se dovnitř. 

Naprosto přestal vnímat, jak dlouho byl pryč, jelikož se ponořil do konverzace s Chrisem a Mateem. Pak se ale zmateně podíval k domu, ovšem Alessandra neviděl. Když se ale otáčel zpátky, nečekaně ho zahlédl pár metra od nich, jak sedí na zemi vedle Denise, která si s něčím hrála. Nebo to si alespoň Leo myslel, dokud neuviděl, že panenky vedle ní jen leží a vypadá smutně. Alessandro k ní přímo promlouval.

Chris se podíval, kam se Leo díval, pak i Mateo. Tak si postupně Alessandro s Denise získali celou pozornost stolu především kvůli tomu, jak ji vzal za její neúplnou ruku a s lehkým úsměvem na tváři jí něco říkal.

A pak udělal to poslední, co byl Leo od něj na této oslavě čekal. Jak tam tak seděl, pustil její ruku a následně si vyhrnul pravou nohavici, aby jí ukázal jeho protézu. Celý stůl rázem utichl, protože celý stůl také viděl, že Alessandro nemá nohu. Leo naprosto zatajil dech. Alessandro a Denise jim ale nevěnovali žádnou pozornost. 

Leovi bylo jasné, o co tam šlo. Alessandro jí chtěl ukázat, že není jediná trochu jiná.

"Uhm," vypadlo z něj. Měl totiž pocit, že pár pohledů se přemístilo na něj. "Je tady ještě jedna věc, co se Alessandra týče, no."

Simon za ním tiše uznale písknul. "Ten chlap má neuvěřitelnou kontrolu nad sebou." Narážel na to, že si toho samozřejmě nikdo nevšiml.

Stáli tam jak solné sloupy, dokud se Alessandro nepostavil. V tu chvíli se dal do pohybu i Jude a než stihnul dojít ke stolu, došel on za ním. Něco si tiše říkali, pak přišlo plácání po zádech, asi nějaké to děkování. Když si Alessandro konečně sedl zpátky na své místo, stůl byl mnohem tišší. 

Leo se na něj díval úplně vyjeveně. Opravdu nečekal, že by svou protézu takhle ukázal před úplně všemi. Alessandro se na něj otočil. "Jen jsem ji chtěl trochu povzbudit," vysvětlil krátce. To Leo samozřejmě věděl, i tak se ale neubránil, ale v tu chvíli se naklonil přes opěrku jeho židle a Alessandra políbil před zraky všech.

Alessandro měl tak velké srdce. Leovi přišlo, že ho stále jen objevuje.

Když se odtáhl, Alessandro promluvil ke všem. "Klidně se ptejte. Já to ustojím."

Simon se kousl do rtu. Leo ho kopnul pod stolem. Simon se stejně neudržel a lehce vyprskl smíchy.

Alessandro se zasmál taky. "Díky, Simone. Konečně to napětí někdo trochu rozbil."

"Já se omlouvám," odpověděl. "Bylo to myšleno, jako vtip, že ano?"

"Samozřejmě," odpověděl Alessandro. 

"Oficiálně miluju tvůj smysl pro humor," řekl Simon.

A Leo to miloval také, protože jestliže přede všemi o tom vtipkoval, znamenalo to, že se s nimi cítil komfortně. To pro něj znamenalo nejvíce na světě.

ǁ

ALESSANDROOOO MY BELOVEEEED