Byla to fotka z kamerového záznamu z minulého týdne, což znamenalo jediné. Někdo je musel prásknout. Někdo musel dát tip, aby záznamy vůbec prohledali a našli něco, co by to potvrdilo. 

"Pan doktor Letteri už byl také kontaktován. Zatím od něj nemáme žádnou odpověď," řekl jako první. Leo zmateně tikal pohledem mezi ním a fotkou. Hawkins si povzdechl. "Je mi nepříjemné to tady rozebírat. Chápu, že je to vás soukromý život, ale jelikož byl pan doktor Letteri vaším přímým nadřízeným, psal vaše hodnocení-"

"Já to chápu," vyhrkl Leo a sklopil pohled. "Omlouvám se."

Projela jím vlna viny. To on byl ten nezodpovědný, ten, kdo i v nemocnici riskoval. I na té fotce to šlo vidět - Leo byl ten, kdo se pro polibek natahoval. Nejraději by se v tu chvíli propadl po zem, aby Hawkinsovi nemusel čelit. 

Ten se opřel o stůl. "Dostali jsme žádost na prošetření. Nemohu vám říct od koho, ten člověk si to nepřeje. Takže řešit to musíme. A..." povzdechl si. "Asi udělám, co bude v mých silách. Je horší, že pan Letteri už opustil zemi a budeme tu muset řešit něco bez něj-"

"Není třeba ho do toho zatahovat," přerušil ho rychle Leo. "Je pryč, už s tím stejně nic neudělá-"

"Ale stále je to on na té fotce. Stále jsou tady nějaká pravidla, která jste neporušil jen vy. Co jsem chtěl ale říct předtím, je to, že se pokusím, aby maximální následek byl to, že neuznají vaše hodnocení od pana Letteriho. Nic vám ale slíbit nemůžu."

"Co by se mohlo jinak stát?" špitl.

"Může být zpochybněno úplně všechno. Vaše celá stáž, což by hned na začátku vaší kariéry nebylo nejlepší. Pan doktor Letteri může být vnímán jako neprofesionální. Když se problém rozšíří, můžete být napadeni ostatními stážisti, že vás pan Letteri upřednostňoval, může-"

"Dobře, to už asi chápu," zamumlal Leo.

Hawkins popadl fotku a schoval ji do obálky pod ní. "Věřím v profesionalitu pana Letteriho. Věřím, že si nehraje na oblíbence, nemůžu to ale nechat jen tak. Komise případ prošetří a zkusím udělat, co bude v mých silách, protože z vás jednou bude dobrý doktor, pane Riley."

Leo nepatrně přikývl a zamumlal poděkování. Byl naprosto zmatený a jeho hlava běžela na plné obrátky. Kdo je mohl prásknout? Vždyť o nich vůbec nikdo nevěděl. 

"Teď... teď vás ale budu muset poprosit. Nebylo by asi vhodné, abyste byl momentálně v práci, ať je jistota, že se to nějak začalo řešit."

"Mám jít domů?" zeptal se prázdně. Čekalo ho ještě tolik věcí. Měl zkontrolovat Marie, Alessandrovu pacientku, která už konečně příští týden mohla opustit nemocnici. Nechtěl jít... potupně domů.

"Budu vás informovat o dalších krocích," řekl stručně a i s obálkou místnost opustil. 

Leo zůstal zaraženě stát, nakonec se i posadil. Jeho hlava začala vymýšlet všechny ty scénáře, co tohle mohlo znamenat. Co když mu neuznají celou stáž? Co když z toho Alessandro bude mít nějaký postih? Co když kvůli němu přijde o důvěru jako doktor, kvůli pitomým čtrnácti dnům?

Seděl tam snad dobrých deset minut, než se rozhodl cokoliv udělat. Když vyšel, po pár krocích narazil na Celine. "Všechno dobrý?"

Zavrtěl hlavou, ale nezastavoval se. Bude nejlepší, když teď s nikým mluvit nebude, ať si nikdo ani nevšimne, že odchází. Nebo aby nikdo neměl tušení, že něco podělal. 

Měl ještě štěstí, že to byl právě Hawkins, kdo to řešil. Od začátku měl z něj pocit, že to byl chápavý člověk a Leo byl dobrý, měl ho jako stážistů rád. V kombinaci s tím, že věřil v Alessandrovu profesionalitu z toho neudělal takovou hrůzu, jak by mohli jiní. 

Ta hrůza možná ještě přijde. To on nevěděl.

Vpadl do šaten, co nejrychleji se převlékl, popadl všechny věci a dal se k rychlému odchodu. Hlavně nepozorovaně. 

Když opustil prostory nemocnice, bez váhání vytočil Alessandra. Nevěděl, co mu chtěl říct, nevěděl, co chtěl od něj slyšet, když byl stejně na druhé straně světa a možná by se vše snažil vyřešit sám, vzít vinu na sebe, ale jak říkal Hawkins - už ho kontaktovali. Už to nejspíše věděl.

Jenže Alessandro byl vyloženě nedostupný. Přišlo mu, že si zoufalstvím vytrhá vlasy. A tak ho alespoň začal tak trochu bombardovat zprávami. V New Yorku bylo teprve jedenáct hodin, Alessandro měl tím pádem pět. Nemohl spát nebo něco podobného. 

Celý den ho spamoval zprávami, snažil se mu dovolat. Neustále to hlásilo, že je nedostupný. A aby toho nebylo málo, Leova začala vymýšlet šílené scénáře, co se asi tak mohlo stát u jeho rodiny, že nebyl vůbec k dostižení.

Věděl už o tom teda? Dostala se k němu alespoň zpráva z nemocnice?

Bylo šest hodin večer, kdy mu telefon na jídelním stole začal vyzvánět. Leo vystartoval z postele takovou rychlostí, jako nikdy předtím, jeho srdce začalo bít jako o závod. To musel být Alessandro, zkrátka-

Hawkins. Skoro. Leo nasucho polkl. 

"Ano?" zvedl telefon.

"Vím, že je to trochu troufalé, ale myslíte, že byste se mohl na sedmou dostavit do nemocnice? Bydlíte blízko?"

Leo zavřel oči. Tohle nemohla být pravda. "Ano, do čtyřiceti minut můžu být v nemocnici."

"Dobře. Komise by si ráda vyslechla váš pohled na věc. Až se nám podaří zkontaktovat i pana Letteriho, proběhne to samé i s ním. Tedy nejspíše online."

"Ještě se vám ho nepodařilo zastihnout?" zeptal se tlumeně.

"Ne, vám?"

"Taky ne." Kéž by to byla jen lež v rámci jejich strategie. Nechtěl s nimi mluvit, dokud nemluvil s Alessandrem. Třeba by měl nějakou taktiku, na které by se dohodli, aby to dopadlo co nejlépe.

"Dobře. Budeme vás očekávat."

Leo přikývl, jako by ho snad mohl Hawkins vidět. Když hovor tipl, polila ho lehká úzkost. Do čeho se to zase dostal? Copak toho už neměl dost na zpracování?

A tak se převlékl do toho neslušnějšího oblečení, co našel. Do deseti minut tak vycházel na autobus. Byl tak rozhozený, že měl pocit, že se každou chvíli rozbrečí. A jestli ne teď, před komisí určitě. Bude vypadat jak hlupák? Ano. Ale zkrátka ještě nezpracoval Alessandrův odjezd natolik, aby byl schopen normálně řešit cokoliv jiného. Ještě něco, co se Alessandra týkalo.

Bál se, co na něj vytáhnout. Ještě když Alessandro tady nebyl a mohli udělat za jeho zády cokoliv.

Když přišel do nemocnice, první si nechal veškeré věci ve skříňce, pak vyhledal Hawkinse. Stále byl ve službě, na čemž určitě měl podíl i tento jejich případ. Polila ho další vlna viny. 

Vydali se směrem k ředitelně, kde bylo i několik kanceláří a zasedacích místností. "Sešlo se pouze pět členů komise. Včetně mě. Jen chceme slyšet, co k tomu máte říct. Prosím, mluvte pravdu, bude to tak pro všechny nejlepší. Nepokoušejte se je přesvědčit, že to je jen blbý úhel nebo takového, dělal byste si to akorát horší."

"Samozřejmě," odpověděl Leo. Na více slov se ani nezmohl, a tak šli v tichu. "Je tam... bude tam i pan ředitel nemocnice?" zeptal se nakonec.

"K řediteli půjde jen zápis. On sám tam nebude," odpověděl Hawkins stručně. Pak poukázal na prázdnou místnost. "Mohu vás ještě poprosit tady chvíli počkat? Čekáme ještě na jednoho člena. Zdržel se. Zavolám vás, až budeme připraveni."

Leo hned zalitoval, že si nechal i telefon ve skřínce, i když omylem. Myslel si, že ho má v kapse, měl ho ale v tašce, kterou tam nechal. Nakonec totiž čekal dobrou půl hodinu, kdy byl nechán jen na pospas svým myšlenkám. Stihl tak vytvořit tři kompletní scénáře, jak se vše mohlo podělat do posledního detailu. 

Pak za ním Hawkins konečně přišel. "Potřeboval bych po vás podepsat ještě nějaké papíry, co se procesu týče." A tak dalších deset minut řešili něco takhle. Leo se mohl nervy zbláznit. 

"Připraven?" zeptal se pak. Leo přikývl.

Leo se postavil, Hawkins už stál u otevřených dveří. "Oh, pan Letteri potvrdil obdržení zprávy mailem."

Hrklo v něm. Znamenalo to, že byl konečně zpátky mezi civilizací, ať už se sakra dělo cokoliv? Že mu celou dobu ve skříňce vyzváněl telefon?

Byl by raději, kdyby mu Hawkins nic neřekl. Akorát ho to v tu chvíli ještě více rozhodilo.

Nedal ale na sobě nic znát, a tak se s Hawkinsem vydali chodbou dále. Šli mlčky, protože už ani nezbývalo nic víc co říct. Přišel si, jako by šel na popravu. Což vlastně možná šel, protože netušil, jaký mohlo mít tohle celé výsledek. Zatoužil zkrátka utéct do šaten pro svůj telefon, protože určitě tam měl od Alessandra hovory, zprávy, možná i nějaké rady, něco, co by ho uklidnilo-

"Leo."

Zmateně se otočil za hlasem za ním. A v tu chvíli si opravdu myslel, že měl už kvůli tomu všemu vidiny, když tam stál viditelně udýchaný a zmoklý Alessandro.

ǁ

a teď vás nechám na naprostým cliffhangeru bez jediného vysvětlení :DDD