Leo snad musel vidět i Alessandrovo letadlo, jak odlétá, s tím, jak dlouho tam seděl. Potřeboval se ale uklidnit alespoň natolik, aby se ho každých pět metrů někdo neptal, jestli je v pořádku, protože opravdu tak strašně vypadal.

Držel v ruce Alexandrův bloček a řetízek. Bylo naprosto šílené, když si uvědomil, že tohle je to jediné, co mu po něm zbylo.

Bloček ale ještě neotevíral. Podruhé se rozbije, až se vrátí na byt.

Zavolal si taxi a cestou napsal Simonovi. Už odletěl.

Ten mu během pěti minut začal volat, ale Leo neměl náladu na to to rozebírat. Tipl mu to a napsal mu rychlé vysvětlení, že mu zavolá zítra.

Vrátil se na byt, klíče odložil na jeho mini jídelní stůl. Hned vedle uviděl krabičku s jídlem z jejich včerejší večeře a vděčně ji popadl. Nebýt předchystaného jídla, asi by se dneska k ničemu nedokopal. Když jedl, propaloval pohledem Alessandrův žlutý bloček na stole. Stále se ho neodvážil otevřít. Vlastně se k tomu donutil až večer, kdy si celý unavený lehl do postele, řetízek od Alessandra na jeho krku. Když už ho dostal, chtěl ho nosit. Alessandro měl pravdu, alespoň mi připomíná, že není nedostatečný.

Pomalu bloček otevřel. Pohledem jen přejel poznámky na začátku, protože začínaly už v květnu - Leova stáž začala v červenci. A když právě do tohoto měsíce došel, lehce zatajil dech.

Mezi tužkou napsanými starými poznámkami se tu a tam objevily nové, tentokrát ale napsané červenou propiskou. A hned u prvního dne jeho stáže byla dopsaná poznámka.

Leo - přišel pozdě. Ve výtahu jsem si řekl, že nevypadá špatně a taky že mi je povědomý.

U druhého dne taky byla nová poznámka. Leo - už vím, odkud ho znám. Potkali jsme se v baru, kde si to rozdával na záchodech se svým přítelem.

Musel se zasmát, i když mu to zároveň nahrnulo slzy do očí. Alessandro mu nabídl své myšlenkové pochody od jejich prvního dne, protože Leo samozřejmě věděl, že usoudil, že je Jeremy jeho přítel. Tohle bude silné kafe.

Nebyla tam poznámka na každý den jejich společné směny, jen na ty, kdy sloužil přímo pod ním. Vždy měl černou tužkou popsané ostatní stážisti a jeho jméno - poznámky už byla doplněna červenou barvou. Nebylo to ale jen osobní, Alessandro tam párkrát připsal i  něco profesního, jakože udělal Leo perfektní stehy nebo ho upřímně pochválil za jeho výpomoc při operaci.

Především ale ty osobní poznámky byly to, co ho dostávalo. Postupně četl, jak si Alessandro uvědomoval, že k němu možná i něco cítí. Jak ho vnitřně potěšilo, že Jeremy přece jen nebyl jeho přítel, jak se cítil, když Leo zjistil o jeho noze. Zranitelně. Vystrašeně. A úplně zbytečně, protože Leo to vzal tím nejlepším způsobem.

Došel do noci firemního večírku, kam šel jen kvůli němu. Napsal, že s ním měl tu nejlepší konverzaci za hodně dlouhou dobu. A jak si právě tu noc uvědomil, že ano, tohle je ten člověk, kterého hledal. 

Leo tam seděl, slzy mu stékaly proudem. Nebyl si totiž jistý, jestli to miluje nebo nesnáší. Možná by bylo lepší, kdyby Alessandro odjel jen tak, zároveň ho ale uklidňovalo, že mu po něm něco zbylo.

Pak došlo na jejich první polibek před Leovým bytem. Četl o tom, jak se Alessandro nesnášel. Jaký zmatek měl v hlavě, jak ho chtěl a zároveň nechtěl, protože věděl, že odjíždí. Jak se celé dva dny rozhodoval, jestli se mu má vůbec postavit. 

Jeho poznámky tam časově končily. A už tam byla jen jedna finální přes několik řádků. 

Leo, vím že je troufalé tohle za sebou nechávat s tebou. A že to rozhodně nepřispěje k tomu, aby ses s tím vypořádal lépe. Jen jsem měl pocit, že ty do mě nevidíš tolik, jako já viděl do tebe, protože ty jsi tak upřímný a otevřený světu. Chtěl jsem, abys i ty viděl do mě, plně. 

Děkuju za ty dny s tebou, vážně. Cítil jsem se s tebou tak, jako nikdy s nikým,  po dlouhé době jsem se konečně těšil na každý další den. Budeš mi chybět, opravdu. Ti amo.

Leo naprázdno otevřel pusu a jeho slzy snad ještě nabraly na síle. Ti amo. Miluju tě.

Popadl telefon a i když věděl, že Alessandro je teprve tak v půlce cesty letadlem, napsal mu. Já tě zabiju.

On mu to na letišti neřekl, i když tak moc chtěl. A teď ním projela taková vlna viny, že se chtěl raději propadnout do země. Nic nedal Alessandrovi na rozloučení, neřekl mu, že ho miluje, i když si byl jistý, že to tak cítí. A sám dostal obojí. 

Alessandro si přece jen musel myslet, že mu na něm zas tolik nezáleželo. Určitě. 

Nejen, že pro něj nebyl nedostatečný. On ho i miloval. A Leo by ho nejraději zabil, že to na něj takhle hodil, když už byl pryč.

Obrazně řečeno, samozřejmě. Více si vyčítal to, že když už mu nic nedal na památku, nebyl alespoň upřímný ohledně toho, jak se cítí. Alessandro si to také zasloužil slyšet. Zasloužil si vědět, že i přes jeho handicap je tady někdo, kdo ho upřímně miluje. 

Kvůli tomu se cítil snad ještě hůř. Na jednu stranu byl rád, že věděl, že ho Alessandro miloval, byl v tom jistý pocit klidu, ale to, že on mu to neřekl...

Napadlo ho, že mu to napíše, zavolá. Ale jak by to vypadalo? Že to řekl jen jako reakci na jeho bloček?

Byl až příliš ve své hlavě, a tak si raději lehl, pevně zavřel oči a nehýbal se, dokud jeho tělo neovládl spánek. I když to trvalo snad hodinu. 

A když se ráno probudil a podíval se na telefon, nečekala ho tam žádná odpověď na jeho zprávu Alessandrovi.

Zmateně chat otevřel a až pak si uvědomil proč - automaticky to poslal na jeho americké číslo, které samozřejmě musel deaktivovat. Místo toho mu psalo neznámé číslo, italské. Doletěl jsem v pořádku. Jak se cítíš?

Povzdechl si. Konverzaci o tom, jak to bude po jeho odjezdu, se vyhýbali jako čert kříži. Budou se udržovat v kontaktu? Budou dělat, že se nic nestalo? Co bylo lepší, aby to zvládl?

Takže se přistihl, že opravdu přemýšlel, že mu neodepíše a pokusí se na vše zapomenout. Ale to si Alessandro nezasloužil, nezasloužil si být zapomenutý. Jako by mě přejel parní válec, odpověděl nakonec. To jeho stav vystihovalo docela dobře. 

Alessandro mu odepsal přibližně až za hodinu. Trochu mě uklidňuje, že v tom nejsem sám.

A pak Leo napsal něco dřív, než si to mohl rozmyslet. Můžu ti zavolat?

Pár sekund a přes celou obrazovku se mu objevilo Alessandrovo číslo, jak mu volal přes WhatsApp. Zatajil dech, ještě chvíli zaváhal, ale pak to zvedl. "Jaký je italský vzduch?" zamumlal.

"Sladkohořký," odpověděl. "Jaký newyorský?"

"Smog jako vždy," odpověděl a pousmál se. "Já jen..." vydechl. "Jen tady zpytuju svědomí z toho, jak jsem se s tebou ani pořádně nerozloučil. Nedal jsem ti nic na památku, jako ty mně, a skoro s tebou nemluvil." Odmlčel se. "Budeš mi taky chybět. Už teď mi tak moc chybíš."

Slyšel, jak se Alessandro pousmál. "Já vím, Leo. Nemusíš mi to nijak dokazovat."

Ještě chvíli si povídali, Leo se zeptal na cestu, kde právě teď je. Zatím prý v hotelu, aby nabral energii. Na druhý den ho čekala první konzultace ohledně nové protézy (kvůli jeho prodloužení v nemocnici opravdu přiletěl tak tak), a pak měl v plánu navštívit rodinu. To si ještě nebyl jistý kdy. 

"Budeš v pohodě?" zeptal se Leo.

"Uvidím. Třeba se máma za tu dobu zlepšila."

Dva roky neviděl mámu a babičku. Leo si přál, aby tam mohl být s ním jako podpora. 

Když hovor ukončili, měl v sobě smíšené pocity. Neměl tušení, jestli mu pomohlo ho slyšet nebo naopak ne. A tak si další dny jen psali - stejně by bylo složité domluvit vůbec nějaký čas hovoru vzhledem k časovému rozdílu a faktu, že Alessandro měl po dvou letech hodně věcí na zařizování, stejně jako Leo práci. Vždyť byli rádi, že si stíhají odepisovat. 

Byl to právě pátý den, kdy byl Alessandro pryč, když se rozhodl konečně navštívit rodinu. A v ten den za Leem přišla Celine a zamumlala: "Hawkins tě chce vidět."

"Proč?"

Pokrčila rameny. "Vypadal naštvaně."

Leo se tedy vydal najít Hawkinse, který na něj čekal v jedné zasedací místnosti. "Potřebujete mě?"

Díval se z okna, a tak se otočil k němu. "Je tady něco, co s vámi potřebuju probrat," řekl a přitáhl k němu nějakou fotku na stole. Leo na ni nahlédl.

A pak to uviděl. Byl na ni Leo a Alessandro a jeden z jejich mnoha ukradených polibků v nemocnici. 

ǁ

usuzuji, že dle vašich reakcí to bylo kruté. okay :D

...a teď asi jen přikládám, co